Zrak, sluch, čich, chuť a hmat. Pět základních smyslů, jejichž prostřednictvím získáváme informace o svém okolí. Používáme je tak lehce a automaticky, že si tvrdou práci, kterou pro nás ustavičně vykonávají, vůbec neuvědomujeme. Jejich význam nejvíce doceníme ve chvíli, kdy o nějaký přijdeme. Největším strašákem je pro nás ztráta zraku, jímž přijímáme kolem osmdesáti procent všech smyslových informací, nicméně nepříjemná je ztráta, třeba i dočasná, kteréhokoli z nich. Jak smysly vůbec fungují? Proč vnímáme jahodu jako červenou a trávu jako zelenou? Co se děje v uchu, když posloucháme hudbu? Jak se informace o vůni jídla dostává z talíře až do mozku a proč má ztráta čichu tak velký vliv na vnímání chuti? Nejen na to ve své knize Kolik smyslů máš? odpovídá britská autorka a veterinářka Cathy Evansová, jíž sekunduje zkušená ilustrátorka Becky Thornsová.

Hlemýžď v uchu

Každému ze smyslů autorka věnuje několik stránek, na kterých vysvětluje, k čemu daný smysl slouží, jak funguje (jak putuje informace od smyslového orgánu do mozku a co se s ní cestou děje), čím je zajímavý a jakou má podobu u jiných živočichů. V kapitole o sluchu se tak děti mimo jiné dozvědí, co dělá ušní bubínek, proč nám zaléhají uši, co určuje výšku zvuku, nebo že mají v uchu vedle kladívka, kovadlinky a třmínku také hlemýždě a spoustu jiných zvláštních struktur. V případě zraku se seznámí s různými druhy fotoreceptorů, barvoslepostí nebo tím, co se s obrazem zaznamenaným sítnicí stane v mozku. Autorka také objasňuje, proč kočkám ve tmě svítí oči (může za to speciální odrazivá vrstva v oku) a co stojí za „orlím zrakem“ dravých ptáků.

V části věnované čichu nechybí upozornění na jeho veledůležitý význam pro přežití (umožňuje rozpoznat potraviny nevhodné k jídlu); kapitola o chuti nejenže boří mýty o tom, že každá chuť je vnímána odlišnou částí jazyka, ale malé mlsouny potěší informací, že po narození máme více chuťových pohárků než v dospělosti. „To je důvod, proč jsou děti na složité vůně citlivější než dospělí,“ píše Evansová a radí dětem, aby na to rodiče upozornily, až si budou příště stěžovat na jejich mlsný jazýček. Zajímavé poznatky opět nabídne kratičké nahlédnutí do světa zvířat, v němž autorka rozebírá, proč mají ptáci tak málo chuťových pohárků (jednoduše je nepotřebují, protože potravu nežvýkají), a kdo je naopak v říši zvířat přes chuť největší machr (sumeček žlutý, který má chuťové receptory po celém těle). Oddíl věnovaný hmatu vedle obligátního popisu fungování smyslu nabídne námět na zajímavý pokus, který odhaluje, jak se liší hustota sítě hmatových receptorů na různých místech těla, či vysvětlení, na čem závisí naše subjektivní vnímání bolesti.

Za hranice smyslů

Evansová zabrousí i za hranice tradičních pěti smyslů. Kromě propriocepce (schopnost vnímat pohyby těla a jeho polohu v prostoru), funkce rovnovážného ústrojí a interocepce (vnímání vnitřního stavu těla) probere také „exotičtější“ smysly objevené u některých zvířat: magnetorecepci (schopnost vnímat magnetické pole) a elektrorecepci (vnímání elektrického pole).

Kolik smyslů máš? čtenáři přináší přesně to, co v podtitulu (Encyklopedie lidských a zvířecích smyslů) slibuje, nic víc, ale rozhodně ani nic míň. Autorka poctivě prochází jednotlivé lidské smysly, srozumitelně líčí, jak fungují, vysvětluje, proč jsou důležité, a prozrazuje, jakou mají podobu u jiných živočichů. Sympatické je, že se neuchyluje k nadměrnému zjednodušování a nebojí se tam, kde je to nutné, použít možná trochu složitější termíny, jejichž význam ale zpravidla vyplyne z kontextu, případně má čtenář možnost nahlédnout do slovníčku na konci knihy. Škoda naopak je, že se trochu více neponořila do světa zvířat, který by u každého ze smyslů určitě nabídl mnohem více zajímavých příkladů než těch pár uvedených – nepochybně by to bylo i příjemné zpestření. Nabízelo by se třeba upozornit na schopnost některých tvorů vidět v ultrafialové části spektra (třeba včely, které vidí „neviditelné“ ultrafialové vzory na květech rostlin), popřípadě v souvislosti s echolokací popsat strategie, jak se útočícím netopýrům brání různé druhy hmyzu. Více možností, jak projevit svůj talent, by tak dostala i ilustrátorka, jejíž obrázky rozličných živočichů jsou přece jen o něco nápaditější než ilustrace lidí. Přesto odvedla dobrou práci a vedle zvířat zaujmou i její obrázky hmatových receptorů, chuťových pohárků nebo stavby vnitřního ucha, které sice nepostrádají určitou míru naivity typické pro podobné knihy, přesto však poskytnou dobrou představu, jak tyto struktury skutečně vypadají. Pro ilustrace navíc zvolila příjemné pastelové barvy.

Čtivá a poučná kniha, vhodná zhruba pro děti od devíti let, čtenářům ukáže, jak sami vnímají okolní svět, a prozradí jim, že zdaleka ne každý živočich jej vidí, cítí či slyší stejně, což je zjištění, které pro nás nebývá vůbec samozřejmé. Starším dětem také může posloužit jako odrazový můstek k daleko zevrubnějšímu Desateru smyslů českého biologa a popularizátora Jaroslava Petra.