Už čtu je radostný a sebevědomý název edice prvního čtení, kterou nakladatelství Běžíliška zahájilo knížkou oslavující dětskou imaginaci. Zvíře, které není vidět představuje literární debut Noemi Cupalové (nar. 1990), jejíž nápaditý a jazykově vypilovaný text podpořila svými nezaměnitelnými „ilustracemi z výstřižků“ Marie Urbánková (nar. 1995).

Sedm všednodenních příhod ze života školačky Míny – která jednou schytá poznámku, protože ruší při vyučování, jindy vyrazí za dobrodružstvím do divadla, na výlet nebo do zoo, pak se bojí u zubaře anebo napjatě čeká dopis od babičky – ozvláštňuje neviditelné zvíře. Nemá jméno, je to prostě Zvíře s velkým Z, a vyvádí pěkné skopičiny. Škádlí Mínu veselými rýmovačkami, doprovází ji na každém kroku, povídá si s ní, vyděsí ji, když se ztratí. Ale chodí s ní také do školy, kde falešně zpívá, špatně napovídá, padá pod lavici, v ordinaci zasedne Míně místo na zubařském křesle – a potom to vypadá, že Mína zlobí. Není divu, když nikdo z dospělých Zvíře nevidí ani neslyší. To je pak hned zaděláno na průšvih…

Drobné epizody, vystavěné často jako příběh se zápletkou a šťastným rozuzlením (typicky v kapitolách nazvaných Výlet či Hadi a lvi), případně ponaučením (jako v kapitole Dopis, kterou uzavírá věta „Dopisy, co ještě nedošly, jsou mnohem zajímavější!“), se opírají o každodenní zkušenosti pětiletých šestiletých dětí. Vtipně popisují komické situace, neopouštějí dětskou perspektivu („‚Vidíš, ani to nebolelo,‘ říká zubař, protože tomu nerozumí.“), ale také prostřednictvím imaginární figury Zvířete, s nímž si Mína povídá jako s nejlepším kamarádem, jenž ji ovšem i provokuje, popichuje, straší či jinak zlobí, soustřeďují pozornost na emoční prožitky a jejich zpracování. V tomto smyslu je text nejen zábavný, ale rozvíjí i komunikační kompetence.

Mína tak trochu připomíná Maxe z legendární americké obrázkové knížky Maurice Sendaka Tam, kde žijí divočiny. I neposlušný Max zažil velikánské dobrodružství, které se rozpoutalo v jeho bujné fantazii, a zakusil pocit nepochopení, opuštěnosti a bezradnosti. A byl rád, když se po divočení zase schoulil u mámy.

Po vizuální stránce připomene Zvíře Sendakovy Divočiny pouze s notnou dávkou představivosti, snad jen svým huňatým kožichem a nepřehlédnutelným ocasem, také ušima a růžky. Vůbec ale nepůsobí animálně a hrozivě. Je spíš roztomile hravé, neposedné a mazlivé, svůj vzhled mění podle Míniny nálady a se sympatickou neobratností básní: „Na páté koleji vlaky se válejí, na šesté koleji taky se ulejí, na sedmé zas letí vlaky jako straky mezi mraky.“ Když si „z plných plic zazpívá“, „zavrtí se, zbělá a načechrá chlupy. Hraje si na mrak.“ Neotřelé nápady povzbuzují čtenářskou představivost a podprahově tříbí slovní zásobu. Zvíře totiž také huláká, vrní, šklebí se, vrčí, kvílí, huhlá, bzučí, úpí – znají vůbec prvňáci všechna ta synonyma? Ne? O důvod víc, proč jim tuto invenční brožovanou knížku doporučit. Jako začínající čtenáři ocení kratší, ale smysluplné věty, dvojí dobře čitelný font, aby se odlišily popisné a dialogické pasáže od rytmizovaných a rýmovaných, přičemž stránky nejsou přesycené textem. O místo se spravedlivě dělí s rozvernými obrázky, které ukazují Mínu jako brýlatou holčičku v pruhovaných šatech a legračním vyčesaným culíkem. Snad jediné Zvíře má nakreslené tělo, ostatní postavy i předměty stvořila Urbánková svou oblíbenou technikou: z výstřižků barevného papíru poskládala originální stylizovanou koláž, která s křehkou nadsázkou vtipně vystihuje líčené situace. Skvělé zvládnuté jsou zejména lidské postavy, jimž nescházejí lehce karikaturní rysy.

Bezprostřednost a hravost, tak by se dala shrnout základní charakteristika vydařeného prvního svazku edice Už čtu, který byl zařazen do aktuálního katalogu Nejlepší knihy dětem 2019/2020. Ohlášený druhý svazek se má jmenovat Co musejí morčata, nakladatelství avizovalo vydání v létě 2021 a autorské duo Klára Pondělíčková a Andrea Tachezy slibuje další svěží příspěvek v domácí produkci pro prvočtenáře.