Psát v akademickém prostředí o alchymii bylo po mnoho desetiletí 20. století nevhodné. Alchymie měla skončit v propadlišti dějin jako překonaná nevědecká disciplína dokonce natolik opovrženíhodná, že i ten, kdo by se jí chtěl zabývat z historického hlediska, okamžitě budil podezření, že je sám blouznivcem nebo šarlatánem. Jediný tolerovaný zájem vycházel z dějin chemie, zdůrazňujících jeden dějinný aspekt jinak zatracované disciplíny. Na konci dvacátého století však dochází ke vzniku „nové historiografie alchymie“, která uchopuje alchymii jako celek. Metodologicky se opírá o důkladnou znalost pramenů a kritický přístup při jejich zasazení do dobového kontextu. Důležité pak je, že odmítá apriorní a ahistorické odsuzování protagonistů alchymie jako příživníků a podvodníků (tento stereotyp nalezneme již u Danta, který umisťuje alchymisty do pekla). Plodem tohoto téměř již třicet let starého obratu je monumentální práce polského historika alchymie Rafała Prinkeho Omylů svůdná zahrada.

V Čechách spoluvytvářel lidový názor na alchymii film Pekařův císař a císařův pekař. Navzdory jeho přetrvávající popularitě nelze naštěstí říct, že by u nás nová historiografie alchymie neměla své zastánce a představitele. O rozvoj nového přístupu k alchymii se zasloužili především historik umění Ivo Purš a chemik Vladimír Karpenko, jak je patrné z jejich společných publikací, ať už to je kniha Alchymie a Rudolf II. (Praha, Artefactum 2011), v níž má ostatně stať i Rafał Prinke, nebo výpravná publikace Divadlo věčné Moudrosti a teosofická alchymie Heinricha Khunratha (Praha, Trigon 2017). Na Karpenkovy dvě knihy Alchymie. Nauka mezi snem a skutečnosti (Praha, Academia 2007) a Alchymie. Svět pohádek a legend (Praha, Academia 2008) odkazuje Prinke v úvodu jako na vysoce fundované shrnutí dějin disciplíny. Výčet dalších titulů, které u nás k tématu vyšly, by zabral dobrou stránku. Proč tedy vydání překladu knihy polského historika?

Jinotajné názvy

Rafał Prinke je světovým znalcem díla jednoho ze slavných alchymistů přelomu 16. a 17. století Michala Sendivoje (Sendivogius). Své studie o tomto polském alchymistovi, který působil i v Čechách a na Moravě, publikoval i v českých knihách, mimo jiné ve svazku Michael Sendivogius a jeho následovníci (Praha, Trigon, 2004). Od svého objektu zkoumání si vypůjčuje i titul pro vlastní knihu o dějinách alchymie (v jednom Sendivojově textu se nachází slovní spojení „magnum Labyrinthum maxime erroneum“). V jejím úvodu Prinke vysvětluje, že hodlá sledovat čtyři linie. 1. Kniha má být úvodem do nauky o pramenech, proto chce představit alchymistické prameny v jejich kontextech. 2. Jako její autor chce poukázat na různorodost proudů a koncepcí v alchymii, která rozhodně nepředstavuje jednolitou školu. 3. Zároveň plánuje ukázat různorodost literárních forem a výrazů, jak se vyvíjely v čase. 4. A konečně také hodlá představit spory, které historikové vedou ohledně jednotlivých textů, a to s odkazem na současný stav bádání. Tyto výkladové ambice se vskutku v textu prolínají, velký prostor je přitom věnován právě různým pohledům historiků, sporům mezi nimi a jednotlivým interpretacím. Výklad sám, po úvodních definičních otázkách, co to vlastně je alchymie, a jaké povahy jsou prameny k ní, sleduje chronologický vývoj od nejstarších pramenů v Číně a z helénistické doby až ke konci osmnáctého století.

Jednotlivé části knihy nesou latinské názvy a Prinke je vytváří jako jinotaje alchymistického typu: jsou metaforickými vyjádřeními i hříčkami pro potěšení čtenáře trochu znalého tématu. Jejich latinské podoby totiž pocházejí vesměs z alchymistických textů, a pokud by je čtenář chápal doslovně, mohou být matoucí. I když k nim Prinke naštěstí připojuje vysvětlující podtituly, pokusme se souvislosti názvů kapitol a jejich obsahu naznačit, a přiblížit tak strukturu celé knihy. Titul úvodní kapitoly Ars sine arte (tzn. umění bez umění) pochází sice z posměšné básně citované kritiky alchymie v 17. a 18. století, avšak pojmenovává kapitolu s podtitulem Vytyčování hranic alchymie. Název druhé kapitoly Materia prima (prvotní látka) je termín z aristotelské filozofie, který byl využit v alchymistických teoriích, a zde funguje jako metafora pro Alchymistické prameny. Třetí kapitola s podtitulem První tisíciletí, pojednávající o čínské a helénistické alchymii a jejich transformaci v islámském prostředí nese titul Prisca sapientia (pradávná moudrost), přičemž tímto termínem renesanční autoři označovali prameny z doby podle nich mnohem starší (z doby blízké stvoření světa). Kapitola o Alchymii ve středověké tradici nese název Turba philosophorum (shromáždění filozofů), což byl titul slavného alchymistického traktátu převedeného ve středověku z arabštiny do latiny. Na středověk navazující kapitolu s podtitulem Kosmické aspirace renesanční alchymie má v Prinkeho knize vystihovat titul Spiritus mundi (duch světa), tedy novoplatónský termín vyjadřující oživenost celého světa.

Alchymie v 17. století se v Prinkeho práci rozpadla na dvě kapitoly. Dubia et paradoxa byl původně podtitul knihy Chymista scepticus Roberta Boyla, která bývala považována za bod vzniku novověké chemie, s čímž Prinke úspěšně polemizuje mimo jiné poukazem na to, že Boyle sám prováděl transmutační alchymii. Ale není divu, že Skeptického chemika Prinke volí jako název kapitoly s podtitulem Skeptická alchymie za vědecké revoluce 17. století. Další kapitola věnovaná alchymii 17. století, ovšem jiné větvi, s podtitulem Entuziastická alchymie období baroka nese titul Sub umbra rosae crucis (ve stínu růže [a] kříže), který vystihuje rosenkruciánský kontext pěstování alchymie v tomto období. Poslední kapitola s podtitulem Alchymické tváře osvícenství se honosí názvem Aureum Vellus (zlaté rouno), což je titul vícero renesančních alchymistických knih spojujících alchymii s řeckou mytologií, který se stal jedním ze symbolů transmutační alchymie, jejíž dějiny v 18. století končí.

Akademický styl na úkor čtenářské přívětivosti

Těžiště knihy leží v západní alchymii od středověku po osvícenství. V této oblasti Prinke předkládá čtenáři obrovské množství faktografického materiálu. Výklad většinou podává jako dějiny soupeřících intepretací, jako výčet názorů různých a mnohých interpretů, historiků alchymie. Zde může být užitečné srovnání se zmíněnými knihami Vladimíra Karpenka, které vydalo nakladatelství Academia v edici Galileo. Oproti Karpenkově „vypravěčskému stylu“ má Prinkův text charakter syntetizující odborné historické monografie. Množství primární i sekundární literatury, kterou Prinke zpracovává, je impozantní. Tu samozřejmě zná i Karpenko, ovšem jeho knihy o dějinách alchymie postrádají poznámkový aparát, odkazy na díla, ze kterých cituje, a na literaturu, z níž přebírá intepretace. Karpenkovy knihy jsou tak spíše čtivé a populárně-naučné, zatímco Prinkeho publikace má charakter vědecké historické práce se všemi vnějšími atributy.

Prinkeho akademický styl jde však na úkor čtenářské přívětivosti. Především dlouhé citace ze sekundárních děl mohou působit nadbytečně. Prinke tím sice chce splnit jeden ze svých cílů – prezentovat náhledy různých historiků disciplíny, avšak rozsáhlé pasáže by bylo možné nahradit kratší a výstižnou parafrází. Domnívám se, že výpisky z názorů různých moderních interpretů o tom a tom autorovi jsou legitimní v kvalifikačních pracích, avšak v takovéto míře do knižní publikace nepatří. Mnohdy narušují tok textu, který by jinak mohl být zajímavý a poučný. Sám jsem se přistihl při tendenci výklady a citace ze sekundární literatury přeskakovat a pak hledat ztracenou nit. Stačilo by přitom identifikovat bod sporu a krátce jej popsat s odkazy na danou literaturu, případně jej rozvést v poznámkovém aparátu, namísto přehnaně důkladného vypisování cizích názorů a citací. Takto se obávám, že četba knihy (alespoň mnoha jejích pasáží) nebude zajímavá ani pro znalce disciplíny, kteří dějiny svého oboru vesměs znají, ani pro nováčky, jež se v ní mohou lehce ztratit. Text, který se měl zabývat alchymistickým písemnictvím, se do značné míry stal textem o historiografii alchymie. Jistěže podchycení vývoje alchymistického historiografie bylo jedním z Prinkeho cílů, ten však v posledku převažuje nad ostatními třemi.

Překlad Lenky Kuhar Daňhelové se zdá být přesný a v mezích daných akademickým stylem práce je i čtivý. Českého čtenáře nicméně zamrzí netvůrčí práce s poznámkovým aparátem a seznamem literatury. Může být sice zajímavé dozvědět se z poznámky, že to či ono dílo existuje v polském překladu (ostatně by ani nebylo vhodné takovou poznámku z knihy odstranit), avšak mnohem užitečnější by bylo zároveň odkázat na existující český překlad. V některých spíše ojedinělých případech se české překlady do seznamu literatury dostaly, většina však chybí, a to i děl klíčových, ať už primárních (Corpus hermeticum, Georgius Agricola, Heinrich Khunrath, Trithemius, John Dee, Giovanni Pico della Mirandola atd.), nebo sekundární literatury (Florian Ebeling, Mircea Eliade, Frances Yates), dokonce i titulů, které vydalo samo nakladatelství Academia (Philipp Ball: Ďáblův doktor, Academia 2009).

Celkově pro mě byla kniha spíše zklamáním, jakkoliv prozrazuje autorovu hlubokou erudici i jeho nemalé ambice. Ty by snad podařilo i naplnit, kdyby Rafał Prinke zredukoval popis dílčích výkladů moderních autorů jen na nezbytnou míru nebo více oddělil výklad dějin od výkladu dějin oboru, a kdyby nakladatelství Academia umístilo vydání českého překladu knihy do kontextu české produkce.