Nestává se často, aby se v češtině objevovaly překlady starších či přímo klasických děl téměř neznámých literatur, jako je například ta ukrajinská. S o to větším potěšením můžeme kvitovat vydání románu člena tzv. rozstříleného (někdy také popraveného) obrození. Jeho protagonisté byli vesměs mladí autoři, kteří se v zápalu budování nové, sovětské Ukrajiny dali do služeb národa, aby vyzdvihli a prokázali jeho jazykové, literární a obecně kulturní schopnosti a představili ho v moderně, jakou známe ze všech významných světových literatur oné doby (20. a 30. léta 20. stol.). Bohužel narazili na skutečnou podstatu bolševického režimu, kterému snad zpočátku důvěřovali jako jediné moci schopné zajistit kontinuitu po staletí perzekvované ukrajinské myšlenky. Téměř všichni představitelé nejrůznějších modernistických stylů daného období byli velice rychle zlikvidováni, a to doslova – druhou polovinu 30. let přežili ze stovek umělců jen jednotlivci, vesměs proto, že se dali do služeb stalinismu.

Valerjan Pidmohylnyj (1901–1937) byl významným představitelem tehdejší intelektuální a filozoficko-psychologické ukrajinské prózy. Během své aktivní, ale krátké literární činnosti prošel zajímavým vývojem od naturalismu přes impresionismus až k existencionalismu. Své stěžejní dílo, realistický román Město (Misto), napsal již ve 20. letech (vyšlo r. 1928).

Co tedy překvapí u českého vydání Města? Česká překladová literatura se v současné době soustřeďuje na současnou ukrajinskou literaturu, a náhle se objeví ukrajinská klasika. Ukazuje se, že román z konce 20. let 20. století může po téměř stovce let oslovit i současné čtenáře. Rozhodně je to také proto, že spisovatele zajímala především podstata lidského bytí a obecně lidské a věčné otázky, co znamená pro člověka kultura a příroda, co je přednější.

Román je napsán moderním stylem a jednou z jeho ústředních charakteristik je urbanistická tematika. Ve 20. letech minulého století o sobě urbanistická próza v ukrajinské literatuře dala vědět v dílech Valerjana Pidmohylného a Viktora Petrova (psal pod jménem V. Domontovyč, 1894–1969). Dovolme si zde ocitovat delší, ale zcela výstižný úryvek žijícího klasika ukrajinské literatury 20. století Valerije Ševčuka (1939) z předmluvy Ve světě prózy Valerjana Pidmohylného k vydání Města z roku 1989: „Román Město je nejzajímavější dílo spisovatele, jehož tvořivou sílu cítíme ještě i dnes. Román je napsaný jako psychologické dílo. Je to příběh lidské duše. Spisovatel ve svých předmluvách a vystoupeních varoval kritiky, aby neztotožňovali hlavní postavu s autorem. Byla to totiž jedna z největších spekulací tehdejší agresivní kritiky. Mnohdy se stávalo, že dokonce slova negativní postavy z románu byla razantně připsána autorovi. Tedy kritice nebyla podrobována daná osoba, ale spisovatel. Stejně tak to nebyly problémy nastíněné autorem, co bylo kritizováno, ale spisovatel osobně, a to proto, že si dovoluje dané problémy vůbec zmínit. Přitom se nekritizovalo dílo kvůli tomu, co obsahovalo, ale proto, co v něm není – recidivu takového myšlení jsme zažívali ještě poměrně nedávno. Některé kolize hrdiny románu Stepana Radčenka jsou skutečně odrazem životních peripetií V. Pidmohylného: vesnický mladík přichází do města, začíná studovat na vysoké škole, studium nedokončí, stává se spisovatelem, redaktorem v časopise, zúčastňuje se kyjevského literárního života. A přesto nejde o autobiografický román. Hlavní přínos díla spočívá v tom, že spisovatel vytvořil nejednoznačný obraz, který byl vzdálený poetice plagiátu… Je to obraz dialekticky odlišný, samotný hrdina je rozporuplný, navenek jaksi přitažlivý, ale jak říká jeho přítelkyně Zoska, s temným nitrem. Je to typ podmanitele, který se vydal do města, aby mu padlo k nohám…“

Pidmohylnyj zobrazil člověka, u něhož dochází k zápasu mezi dobrem a zlem. Kvůli osobnímu přesvědčení se může dopustit toho největšího zla. Je to neobyčejná osobnost s výraznou společenskou a psychologickou rozdvojeností. Valerjan Pidmohylnyj viděl, chápal a tvořil jeho obraz v celé společenské, psychologické a biologické složitosti.

Kdysi se v Československu chystalo vydání Pidmohylného próz. V této souvislosti si připomeňme, že v roce 1928 Pidmohylnyj spolu se spisovatelem Arkadijem Ljubčenkem (1899–1945) navštívil Prahu. Literární noviny (č. 38/1928, s. 6) o tom přinesly zprávu pod názvem Návštěva ukrajinských spisovatelů. V doslovu k českému překladu románu Město literární vědkyně Jaryna Cymbal uvádí, že 15. listopadu 1928 se v pražských německých novinách Prager Presse objevila stručná noticka, že do Prahy přicestovali dva ukrajinští spisovatelé: „Pidmohylnyj se proslavil jako autor prvního románu ze současnosti sovětské Ukrajiny Město.“

Vzpomínám si, jak jsem roku 1990 pobýval v Kyjevě a navštívil tam několik knihkupectví. V jednom z nich jsem narazil na výše zmíněné vydání románu. Sedl jsem si u jedné z tehdejších kyjevských fontán a začetl jsem se, až jsem zcela zapomněl na čas. Ta fontána v Kyjevě už dávno nestojí, ale dojem a obdiv k tvorbě Valerjana Pidmohylného přetrvává nadále.