Aktéry rozhovoru, který stál u základů knihy Ty jsi kněz navěky, jsou katolický kněz, salesián, překladatel a bývalý šéfredaktor nakladatelství Portál Zdeněk Jančařík a Ludmila Javorová, žena vysvěcená na kněze a figurující ve skryté církvi, tzv. Koinótés (tajné církevní struktuře, která se zformovala v šedesátých letech minulého století okolo tajně vysvěceného biskupa a církevními představiteli kontroverzně přijímaného Felixe M. Davídka). Přes senzačnost, kterou v sobě ukrývá svědectví Davídkovy pravé ruky a jedné z posledních aktérek skryté církve, směřuje kniha také k emotivní kontemplaci o kněžství jako daru a povolání, kterého se nelze zříci.

Jistě tomu napomáhá fakt, že rozhovor vedou dva kněží, ale i to, že mnohé již bylo řečeno. Faktograficky přehledněji už Ludmila Javorová vypovídala v jiných rozhovorech a její příběh zpracovala sestra Miriam Therese Winterová pod názvem Z hlubin bezedných (Cesta 2003). Rozhovor v knize Ty jsi kněz navěky je vystavěný spíše asociativně na bázi volně se vynořujících vzpomínek. I přesto, že se Jančařík snaží odpovědi chronologicky a tematicky seskupit do kapitol, tak dochází k jejich opakování a utíkání z daných témat. Jde o rozhovor emotivní a autentický, který stojí i padá na dramatickém vyprávění historek.

I přes původní citelnou nechuť Ludmily Javorové se k již vyslovenému vracet, a vůbec, psát další knihu o sobě, se v rozhovoru rozpovídala a zároveň jej pojala jako Davídkovu obranu a možnost vyjevit jeho osobnost z perspektivy člověka, který s ním žil v jedné místnosti, přežil společnou autonehodu a ošetřoval ho, když ho po Kobeřickém koncilu kněží odvrhli za to, že chce na kněze vysvětit ženu.

Knihu je tak lepší číst se znalostí kontextu, jelikož je plný narážek na interní neshody uvnitř skryté církve a poukazuje na mnoho jmen. Ta jsou naštěstí informačně zakotvena ve vysvětlivkách, jichž by ovšem mohlo být mnohem více. Javorová polemizuje s přesvědčením o mimoběžnosti s oficiální církví, zejména vzpomíná, jak o svém svěcení sama informovala papeže nebo jak Davídek připomínal, že jsou součástí obecné církve a jejich mimořádná situace je daná zvláštními dějinnými okolnostmi. O mnoha textech, které byly o skryté církvi napsané, se bez servítků vyjadřuje jako o „blábolech“, o knize Církev v podzemí Ondřeje Lišky pak jako o zakázce od kardinála Vlka. Několikrát se také vrací k vysvěcení Stanislava Krátkého Felixem M. Davídkem. Krátký v Římě uvedl jiné, dle jeho slov krycí datum, i jiné jméno toho, jež ho světil. Javorová se ke všem, kteří Davídka opustili, lhali o něm a hanobili ho, staví nemilosrdně.

Davídek si nese nálepku blázna, protože měl moderní náhled na působení žen v církvi či na vzdělávání kněží. Je zřetelné, že jeho antropologické pojetí je respondentce blízké, sama přemítá o úkolech kněží, kterým chybí obecnější knižní vzdělání, i o poslání žen v církvi. Během svého čtrnáctiletého vězení Davídek uděloval vězněným ženám při procházkách na vězeňském dvoře přes zeď rozhřešení a končíval za to na samotce. Ludmila Javorová tak byla v prosinci 1970 vysvěcena i kvůli možnosti, že by se mohla dostat do vězení. V rozhovoru se jako malá holka raduje z drobných vítězství, několikrát šibalsky zmiňuje, že po pádu komunismu podepsala prohlášení, že jako kněz nebude nikdy veřejně vystupovat, ale ne, že se kněžství vzdá.

Autorce není milá pozornost, která se na ni upírá, právě pro nepochopení, na které naráží. Otevřenosti rozhovoru pomohl fakt, že ho vedl duchovní. Z knihy je ovšem místy patrná nutnost ukočírovat vzpomínky osmaosmdesátileté paní a dobrat se smysluplné odpovědi. Ty jsi kněz navěky přesto poskytuje spousty zajímavých historek a názorů a patří mezi cenná svědectví o dějinách církve v době pronásledování během komunistické totality i o směřování církve dnes.