Docházel jsem za Zeno Kaprálem do toho secesního bytu v Brně na Údolní, dnes proměněném v kulturní Rezidenci Café Kaprál, dosti pravidelně. Jeho syn Filip, ctitel proroka Mohameda, nám obyčejně v kuchyni připravil pravou arabskou kávu – ale nejvíc a nejhlouběji jsme vždy nakonec „hovořili“ vzájemným čtením svých veršů. Nyní, kdy opět po čase sedím (asi mezi třiceti diváky) v té známé rozlehlé kuchyni přestavěné na „divadlo“, jako bych po celou dobu zhruba hodinového představení souboru Mikro-teatro zažíval podobnou hloubku. Podobnou přesnost, smysl pro detail i celek a rovněž podprahový humor jako při odezírání Kaprálových vázaných básní, vnímaných… jako nějaké doly.

Bytové divadlo tu dnes neprobíhá coby disidentské představení v době totality, nýbrž jako programový formální výraz daný i tématem tzv. skryté církve – na Moravě působící pod biskupským vedením Felixe M. Davídka – mající své kazatelny, zákristie či zpovědnice právě po domech, po bytech. Navíc o bytové divadlo křížené s divadlem jednoho herce, v tomto případě jediné herečky, ve více než uvěřitelném podání Hany Jagošové. Ta zpřítomňuje jak matku církev, tak biskupa Davídka a jeho spolupracovníky, vyšetřovatele StB a tím pádem padesátá a další léta, ale hlavně Ludmilu Javorovou, Davídkovu generální vikářku, vysvěcenou jím – záhy po okupaci armádami Varšavské smlouvy – v prosinci 1970 na římskokatolického kněze.

Jistě, z hlediska historie toto téma už pokryla monografie Skrytá církev (Felix M. Davídek a společenství Koinótés) Petra Fialy a Jiřího Hanuše, niternější prožívání Ludmily Javorové zase svědectví Z hlubin bezedných americké řeholnice Miriam Therese Winter a „zpovědní“ rozhovor Ty jsi kněz navěky salesiána Zdeňka Jančaříka. O románový oblouk – vyklenutý až do třináctého století k údajně české „kněžce Vilemíně“ – se v arcispisu Bílá voda postarala Kateřina Tučková. Nicméně se domnívám, že teprve dramatickým zpracováním skrze promýšlení scénáře (Veronika Všianská, Eva Lietavová), na pozadí bytové scénografie (Věra Vtípilová) a za právě takovéhoto režijního, v podstatě duchovního (až večeřadlového) uchopení Evy Lietavové, jako by se kanonizovalo něco, co záměrně chtělo být přehlíženo, ba vyexkomunikováno ze světa. A třebaže ve světící chvíli působilo Davídkovo konání jako donebevolající neposlušnost (a přineslo i rozkol společenství Koinótés), v současnosti to vypadá jako prorocký krok, viz diskuze o jáhenství žen na nedávném synodním zasedání ve Vatikánu.

„Nebude to o Bohu, o Kristu, ani o mně. Bude to o člověku,“ promlouvá herečka jako církev. Trhne osvobodivě závojem – přiskřípnutým křídlem skříně. Vykročí „křestně“ z lavóru s vodou. Nasadí si brigadýrku a je z ní vyslýchající. Sundá ji a hájí se jako Felix. Skočí z okenního parapetu. Když zavaří konvice na kávu, už vítá Felixe rovnou z vězení coby Ludmila. Vyšle adepty kněžství do tanečních, čímž poodkryje hlubinnost Davídkovy pastorace. Oční kontakt. Ticho. Rozsvícená lampička. Zvuk gramofonu?

Nejnutnější gesta, nejvšednější rekvizity. Minimalistický přístup? Spíš vězeňský… S tím, co je po ruce. O co už nejde přijít. Kam nelze uhnout. Před našimi zraky se totiž na nic nehraje, ač hraje tu nějak všechno… se vším. Na pozadí čtrnácti let v kriminále. Nepřetržitého skrývání se. Dalšího samostudia psychologie, teorie řízení, kybernetiky. A zároveň vanu Druhého vatikánského koncilu. Evoluční teologie Teilharda de Chardin… A třeba Davídkovy poezie uveřejňované pod pseudonymem Václav Ara: „Proto je báseň, / aby vám řekla, / jaká je noc / bez vás, / bez člověka. // A zadní strana básně / vyslovuje Smrt / O ženě / i o Bohu…“ – Vše přítomné dokresluje příběh mučednického kněžství Ludmily Javorové, řadící se tak k postavám v linii M. Jan Hus, Milada Horáková, František Kriegel, Jan Palach. Vše, včetně pozapomenuté (ověřil jsem si kouzlo nechtěného po představení) pastičky na myši pod nábytkem.

„Jakou společnost vyhledáváte?“ nasadí podezíravě vyšetřovatel. „Společenství svatých v nebi a očistci,“ doznává se téměř „haškovsky“ Davídek. „Boty si nešněroval,“ slyšíme další a další charakteristiky, „neměl na to čas.“ Dikce humoru. Dikce výslechů, existenciálních otázek a odpovědí. Modliteb. Církevních dokumentů. Rytmus touhy. Poznání. Prohlubujících se tajemství. Jako by se vše… střídavě… odehrávalo na základě něčeho, pro co měl Davídek výraz mikromomenty. Divácká pozornost se tím neustále udržuje v napětí. Ale jsou jí dopřána i úlevná vydechnutí: „Skrze tajemství mě naplňuješ touhou. Skrze poznání mě činíš šťastným. Skrze lásku mě činíš úplným.“

A věru, šlo by vést inscenaci různými cestami. Tu více divadelně. Tu s odvážnější fabulací nebo konfrontačněji. Ovšem přišla by patrně o duši, o Ducha. O svůj jedinečný charakter, neboť přece: jen pravda osvobozuje. A k tomuto osvobozování – možná dokonce k nahlédnutí až do nejvnitřnější „kuchyně“? – jsme co nejosobněji přizváni. Neboť strach, i dle jedné z replik, je kontra-evoluce. Neboť ke kněžství ženy je třeba se, ať z tradice, předsudků, či setrvačnosti, především odbát. K obdarování… Muže, ženy, tvora, květiny, vody, kamene. Při důkladném, zejména pak opakovaném zhlédnutí tohoto představení jasně vyvstává, že se tu nic neautomatizuje. Spíš zařezává. Zjedinečňuje… Zmateřšťuje? Že i to nejnepatrnější, nejstereotypnější gesto v našem profánním životě, se jeví posvátné.

Hra tak vrcholí něčím, co Sigmund Freud charakterizoval jako probuzení velkého přání. Přání, jež je do nás snad před narozením vloženo a následně vyvolává silné fantazijní představy čekající na příslušnou rezonanci z přítomnosti. Tou rezonancí byla už pro malou Ludmilu hra na mši svatou. Respektive zklamání z nemožnosti přidat se k chlapcům, kteří ji o nedělích hrávali. „Tak se za to modli, třeba to jednou půjde,“ odpovídá si „Ludmila“, tedy – v tu chvíli – do knihy začtený tatínek.

Právě ona jedinečnost „divadla jedné herečky“ umožňuje rychlé přechody mezi postavami, střihové přestavění scény, výstavbu, proměnu děje; podobně jako kdysi na počátku, v časech Genesis či později při poslední večeři Páně (i každé mši svaté): pouhým slovem. „Protikladem ke hře,“ odkazuje Freud k zaujetí, s jakým si děti hrají, „není vážnost, nýbrž – skutečnost.“ (viz Básník a vytváření fantazií. In: Spisy z let 1906–1909. Praha, 1999, s. 169) Osud Ludmily Javorové sice užuž odkazuje k uskutečnění takovéhoto snu. Či povolání. Ba odvěké potřeby, která se bolestně projevila v ženských věznicích za totalitního režimu, do nichž by mohl proniknout kněz jen jako odsouzená vysvěcená žena. Jenže matka církev se zatím k ordinování ženské části stádce nemá. Dokonce i Davídkem vysvěceným kněžím, a nejen ženatým, dala najevo (a s nimi všem jejich pokřtěným či zaopatřeným?), že si na vystrojování svátostí bez přesvěcení (sub conditione) mohou pouze hrát.

Jak ale napovídá název Co je v bytí, nelze odejmouti, jehož slovy – do ticha – bytová inscenace končí, „Ludmila Javorová“ a s ní i další a další „divácké návštěvy“ ví, že ona si nehraje.