Nakladatelství Argo vydalo v podzimních dnech knihu pražské rodačky Moniky Zgustové Oblečené k tanci na sněhu, jež za názvem, na první pohled nevinným, ukrývá příběhy žen, které přežily pobyt ve vězeních a nápravných táborech v Sovětském svazu za stalinismu i po něm.

Autorka v šestnácti letech emigrovala do Spojených států amerických, ale dlouhodobě žije v Barceloně, kde spolupracuje s významnými deníky jako například El País nebo La Vanguardia. Zgustová je ve Španělsku známá svými překlady – do španělštiny či katalánštiny přeložila například Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka, díla Bohumila Hrabala, Václava Havla, Milana Kundery nebo ruských spisovatelů, jako byli F. M. Dostojevskij, A. A. Achmatova či M. Cvetajeva.¹

Zajímavým paradoxem knihy Oblečené k tanci na sněhu je, že autorka, zkušená překladatelka, ji napsala španělsky, do češtiny ji přeložila Renáta Sobolevičová. Stalo se tak údajně proto, aby kniha vyšla v českém jazyce co nejdříve. Sama autorka v úvodu však poznamenává, že do textu v několika případech mírně zasáhla, protože „nedovedla zkrotit autorský impulz“ (s. 9). Nicméně s konečnou podobou textu je prý spokojená. Kniha, která ve Španělsku získala již v roce 2017 cenu Cálamo, se tak dostává i k nám.

„Dílo na pomezí románu a literatury faktu“, jak se uvádí na obálce knihy, je po úvodu k českému vydání rozděleno na devět částí. Ty korespondují s monology hlavních „vypravěček“, se kterými Zgustová udělala rozhovory. Formát těchto rozhovorů se pravidelně opakuje: autorka se vydává na schůzku, obvykle do tzv. chruščovek – paneláků z 50. let – a stručně popisuje, jak ženy žijí. Překvapivě často i prozradí, s jakou známou osobností se tyto ženy během výkonu trestu setkaly – Stalinova „kampaň proti inteligenci“ se nevyhýbala ani mnohým slavným umělcům. Samotné vyprávění je rozděleno do několika částí, označených prostě číslicemi. Zgustová občasně do vyprávění vstupuje a rozhovor uzavírá několika větami ve formě epitafu. Velmi poutavé jsou názvy všech kapitol, které vždy odkazují na postavu z řecko-římské mytologie nebo Bible. Jaký osud asi doprovázel „Uvězněnou Pénelopé“ nebo „Eurydiké v podsvětí“? Nejedná se o nahodilý výmysl – mnohdy se přirovnání k těmto postavám neubrání přeživší ženy samy. V těchto titulech se zrcadlí i to, co je spojuje: láska ke kultuře, která se stává nepostradatelnou, neboť díky umění a kráse byly tyto ženy schopné přežít hrůzy gulagu.

Matrjoška příběhů

Kdo by však čekal „jen“ devět příběhů, bude překvapen. Dotazované ženy totiž nepředávají pouze svůj příběh, ale noří se do mnoha dalších, ať už jde o pohádky kočovných Evenků, nebo osudy lidí, které v nápravných táborech poznaly. Na jednu stranu jsou tak zachyceny životy těch, na něž se mohlo zapomenout, na druhou stranu se ukazuje, co mnohdy ženy drželo při životě – příběhy, literatura, básně, to vše jim vyživovalo duši a pomohlo, aby se nezbláznily a zachovaly si lidskou důstojnost.

Například Susanna Pečuro poznamenává, že „vzdělané a kultivované ženy žily déle než ostatní dívky“ (s. 58), Ella Markman podotýká, že skládání básní v gulagu pomáhalo zaměstnat mysl (s. 91), a konečně v příběhu Valentiny Ijevlevy, o níž Zgustová napsala román La noche de Valia (Valjina noc, do češtiny dosud nepřeloženo, 2013), se čtenář dozví, že jednodušší muži a ženy v gulagu pomírali jako mouchy (s. 155). Literatura se ukazuje jako zásadní prvek pro přežití, „kousek civilizace v barbarství“ (s. 121), a má vliv i na další generaci – Galja Safonova, která se narodila v gulagu ve 40. letech, si snad nejvíce cenila dětských knih, které jí vyráběly vězeňkyně, a ponechala si je po celý život. Po odpykání trestu se tak většina žen literatuře či umění buď věnuje profesně – píší knihy, organizují kulturní akce –, nebo jsou vášnivými čtenářkami, jejichž domovy zdobí rozsáhlé knihovny.

Vedle literatury se pak jako další důležitý prvek ukázala oslava krásy, kterou byly tyto ženy schopny nalézt okolo sebe – oceňovaly (mimo jiné) krásu sněhu, měsíčního svitu, třpytu sněhových vloček (s. 38) či polární záře a divokých květů (s. 59). První zpovídaná, Zajara Vesjolaja, o svém převozu v železničním vagonu prozrazuje: „… soustředila jsem se, abych nevnímala, jak je přeplněný lidskými troskami“ (s. 20), pouští se do své první básně a zaměřuje se na krásu toho, co vidí kolem sebe (s. 24), stejně jako Susanna Pečuro: „Sledovala jsem krajinu skrz mříže a nemohla jsem jinak než se těšit z té nádhery prozářené světlem“ (s. 57).

Mimo literaturu a krásu tyto ženy intenzivně prožívaly i zlomová setkání s láskou nebo vytvářely pevná, neotřesitelná přátelství. Tato přátelství se vynořují i v čtenářsky lákavých příbězích o známých osobnostech, mezi nimiž vyčnívá Boris Pasternak. V rámci rozhovoru s „Juditou dvacátého století“ Ellou Markman například Zgustová přidala před hlavní vyprávění dopisy, které Pasternakovi psala Ariadna Efron, dcera známé básnířky Mariny Cvetajevy. Irina Jemeljanova pak v samém závěru vypráví o své matce, Pasternakově „poslední lásce“ Olze Ivinské, podle níž laureát Nobelovy ceny vytvořil postavu Lary² ze svého nejznámějšího románu Doktor Živago (1957). Irina, stejně jako její matka, byla díky známosti s Pasternakem odsouzena k nuceným pracím – dokonce si i část trestu odpykávaly na stejném místě. Navzdory snaze režimu zbavit se Pasternakových „nepohodlných“ nejbližších obě gulag přežily.

Píseň Mnémosyné

I když u žádné z žen autorka neuvádí přesná data narození ani rok, kdy k rozhovorům došlo, symbolický předěl publikace tvoří fotografická příloha – po ní následují rozhovory, které Zgustová uskutečnila s „mladšími ročníky“. A tak se v knize objevuje život v gulagu pohledem dětí, které se buď v táborech narodily, nebo byly nuceny k nekonečnému přesunu z místa na místo, jako v případě Janiny Misik, která poznala život nejen na Sibiři, ale i v Uzbekistánu a tehdejší Persii a Libanonu, než se dostala do Anglie.

Mnohem rafinovanější formy útlaku se ukazují v příběhu známé disidentky Natalji Gorbaněvské. Ta jako jedna z osmi demonstrantů protestovala v roce 1968 na moskevském Rudém náměstí proti okupaci Československa. V roce 1969 ji umístili – údajně s diagnostikovanou schizofrenií – do tzv. psychušky, psychiatrické léčebny, kde jí byly podávány léky, po nichž docházelo ke ztrátám paměti. To byl asi ten nejhorší trest – když už se Gorbaněvské podařilo získat knihu, s hrůzou zjišťovala, že si v půlce strany nepamatuje, co před chvílí četla. Trvalo dva roky, než ji propustili na svobodu. Tato zkušenost byla natolik trýznivá, že Gorbaněvskaja prohlašuje: „Vyměnila bych je nikoli za tři, ale sedm let v gulagu!“ (s. 169). Režim ji tedy připravil o poslední útěchu, literaturu – a zaútočil na schopnost uchovat vše v paměti.

Zgustová však nevytvořila knihu, která by byla naplněná jen depresivními obrazy. Většina žen si z hraniční zkušenosti v gulagu odnesla něco dobrého: „Pobyt na Sibiři byl tak obohacující!“ (s. 44), tvrdí Zajara Vesjolaja. Ona i mnohé další ženy totiž v banálním světě „venku“ lehce rozlišovaly, co je hodnotné a co je jen náhražka, poznaly váhu opravdového přátelství, naučily se hledat krásu ve všednosti a dokázaly se „upnout na každou šťastnou chviličku, jež se zjevovaly jako motýli, a hned zase letěly dál“ (s. 154). Nicméně návrat do „normálu“ nebyl pro tyto ženy jednoduchý, a to nejen kvůli oficiálním nařízením – nemohly například žít ve velkých městech –, ale i kvůli odmítavému postoji, který v lidech jako bývalé vězeňkyně vzbuzovaly. A tak například Jelena Korybut-Daszkiewicz, která zažila drsné podmínky v dolech, podotýká: „Gulag byl ztrátou času, zdraví, energie“ (s. 120).

Monika Zgustová si je nejspíš vědoma, že její kniha vyvolá ve čtenáři zájem o další prozkoumávání tohoto období sovětských dějin, protože publikaci uzavírá stručným přehledem literatury, která se tomuto tématu věnuje. Autorka vytvořila pozoruhodné dílo, kompaktní, neidealizující, plné literatury, kultury a drásavých životních příběhů, které čtenářstvo vtáhnou do promrzlé sibiřské krajiny, ale i rozpáleného Kazachstánu. Monology zpovídaných žen představují hloubku lidské krutosti a pomstychtivosti, stejně jako krásu umění a pevnost přátelství. Tato sladkobolná píseň paměti, na jejíchž stránkách se objevují sibiřští šamani, básně táborových vězňů, tzv. zeků, a které křižují havrani, černé automobily NKVD, by českým čtenářům rozhodně neměla uniknout.

1. V článku je dodržován úzus, který je obsažen v knize – ženská jména se nepřechylují, byť si je autorka článku vědoma, že některá ze jmen jsou již zavedená v jiné formě, jako například Achmatovová či Cvetajevová. ^zpět
2. Pasternakova žena Zinaida trvala na tom, že postava Lary byla vytvořená především podle ní: „Byla jsem přesvědčená, že od té paní (Olgy) přejal jen vnější vzhled, neboť pokud jde o životní osudy a povahu, popsal až do nejmenších podrobností mě.“ Fédorovski, Vladimír. Manželské skandály. Praha: Brána, 2002, s. 112. Pasternakova praneteř Anna Pasternaková však toto tvrzení vyvrací ve své knize Lara. Skutečný příběh, který inspiroval román Doktor Živago (vydalo nakladatelství Jota, Brno, 2017). ^zpět