Marc, alter ego spisovatele Lionela Duroye, se vydává do Republiky srbské, samosprávné entity v Bosně a Hercegovině, aby zde vedl rozhovory s vojáky a přívrženci generála Mladiće. Především se však chce dopátrat podrobností o záhadné smrti generálovy dcery Any Mladićové. Ta se totiž ve svých třiadvaceti letech zastřelila otcovým vzácným a oblíbeným revolverem, když se učila na státnice z medicíny. Marc není v oblasti poprvé, z jeho první návštěvy v roce 1993 vzešla kniha Il ne m’est rien arrivé (Nic se mi nestalo), a tak se může obrátit na své přátele, kteří ho zavedou k samotnému jádru, ke kamarádům, přívržencům a kolegům Ratka Mladiće. O bosenské válce se dozvídá z jejich úhlu pohledu.

O čem kniha pojednává, popsal podrobněji její překladatel Tomáš Havel v recenzi publikované těsně po vydání francouzského originálu. Zajímavé je ale sledovat i způsob, jak je kniha napsaná. Ačkoli autor provádí novinářskou práci, vede rozhovory a ze získaných materiálů skládá reportáž, rozhodl se nevydat reportážní knihu, ale vše zpracovat jako román. Má to své důvody. Románové prostředky například umožňují nastínit, jaká atmosféra v oblasti panuje. Je zima, neustále padá sníh. Pohybujeme se často v noci, viditelná jsou pouze místa nasvícená kužely světlometů autobusu nebo auta, v jejichž záři se na silnici sypou chomáčky sněhu. Většinu času jsou protagonisté zavřeni ve vyhřáté místnosti anebo v dopravních prostředcích. Když už vylezou ven přes den, nikde není ani noha, města jsou jako vybydlená, případně je obývají živé mrtvoly. Takové vykreslení prostředí navozuje melancholickou, smutnou až skomírající náladu. Ze všeho je cítit jakási odevzdanost, zklamání ze života, vyčerpání, ale zároveň stále přítomná vzdorovitost a touha přežít. Vše, co visí ve vzduchu, je odrazem toho, co místní prožívají ve svém nitru. Tehdejší Jugoslávci byli donuceni vybrat si příslušnost, jednu ze tří stran, rozhodnout se, zda jsou Srbové, Chorvati, anebo Muslimové. Podle toho se pak k ostatním musejí chovat. Postavit se proti svým sousedům, přátelům a rodinným příslušníkům. Vést válku, vyhánět nepřítele, zříkat se i svých blízkých, zabíjet. A tím zabít sebe sama.

Francouzský spisovatel a novinář Lionel Duroy, celým jménem Lionel Duroy de Suduiraut, se narodil v roce 1949 v tuniském Bizerte. Pochází z chudé aristokratické rodiny, která dlouho hájila extrémně pravicové myšlenky, z čehož následně čerpal při psaní svých knih. V románech se zaměřuje na rodinné vztahy, zejména pak na děti, které se vyrovnávají s temnou minulostí svých rodičů a snaží se nějakým způsobem vybudovat vlastní život oproštěný od jejich zavrženíhodných činů. Duroy je také autorem nesčetného množství životopisů slavných osobností. Česky vyšel životopis Gérarda Depardieuho Prostě je to tak (přel. Jiří Žák, XYZ, 2015). Za román Zima mužů autor získal v roce 2012 cenu Renaudot des lycéens a o rok později Cenu Josepha Kessela.

Ocenění získala kniha plným právem. Nejen že autor skvěle zachycuje atmosféru svého příběhu, ale dokáže také dokonale a velice živě vyobrazit osobnosti, s nimiž vede rozhovory, zdůraznit jejich individuální rysy. Postav je přitom celá plejáda: šílený spisovatel Pavlusko ve svých knihách předpovídal věci dávno předtím, než se vůbec staly, jeho odtažitá, tajemná asistentka, z níž se vyklube vstřícná milenka, její tvrdý a striktní otec nebo citlivý a mírumilovný manžel, zdánlivě nevěrohodný ředitel hotelu, bouřliví, silní a sebevědomí Mladićovi spolupracovníci a vedle nich třeba zesláblý a nostalgický voják. V pozadí všeho stojí Marcův neutrální tlumočník, který si drží od zpovídaných lidí odstup, nevciťuje se do nich a vidí je kritičtěji než novinář. Marc je totiž jednak posedlý touhou rozklíčovat záhadnou Aninu sebevraždu a doplnit další kousek skládačky k případům potomků válečných zločinců, s nimiž velice soucítí, jednak utíká před svými vlastními rodinnými problémy – s manželkou Hélène prožívají těžké období, žena od něho odešla, nebo spíše ji od sebe odehnal pochybovačným hloubáním ve vlastním nitru, a nyní k sobě hledají cestu, do toho ho o značnou část majetku okrade vlastní syn.

Autor tedy nepředkládá čistá fakta, ale dokresluje je vlastním názorem, který ovšem nikomu nenutí. Vyvrcholením a zároveň jakýmsi shrnutím celé knihy je fiktivní rozhovor mezi generálem Mladićem a jeho dcerou v předvečer její sebevraždy. Marc si představuje, s čím se Ana nejspíš potýkala, jaké pocity se v ní musely mísit a co asi tak svému milovanému otci vpálila do obličeje. To vše dokreslují informace o jiných dětech nacistických pohlavárů, které se s pravdou o svých rodičích vyrovnávaly každé po svém.

Silný a působivě napsaný román poskytuje vhled do zákulisí bosenské války, vybízí k zamyšlení nad nejrůznějšími projevy nenávisti a podněcuje k četbě dalších historicko-životopisných děl, jako je například kniha Hitlerovy děti od Geralda L. Posnera (NLN, 1993).