O zlé čarodějnici a Jankovi

Žili byli dědeček s babičkou a ti měli synka Jonase. Říkali mu Jonukas, nebo prostě Janek. Jednoho dne babička navždy zavřela oči a zanedlouho se dědeček podruhé oženil. Nevlastní matka byla čarodějnice. Janka neměla ráda a často ho bila. Dědečkovi bylo synka líto, posadil ho tedy na vor a nechal ho plout po jezeře. Pokaždé, když mu nesl jídlo, zavolal:

Jonukasi, Janku, připluj blíž,
přinesl jsem sladké mléko, máslo a sýr!

Janek připlul ke břehu, vzal si od otce jídlo a zase odplul.
Jednou volání zaslechla macecha. Přišla k jezeru a sama zavolala:

Jonukasi, Janku, připluj blíž,
přinesla jsem sladké mléko, máslo a sýr!

Janek připlul a čarodějnice ho chytla, strčila do pytle a nesla domů. Cestou se unavila, a tak si na chvíli lehla, aby si zdřímla. Janek vylezl z pytle, naplnil ho kamením a sám se vrátil k jezeru. Našel svůj vor a rychle odplul. Když se čarodějnice vyspala, přehodila zase pytel přes rameno a s veselou se vrátila domů.
„Pojď mi pomoct,“ volala na svou dceru. „Přinesla jsem plný pytel masa, sezveme hosty a vystrojíme hostinu.“ Rozvázala pytel, chce vytáhnout Janka, ale běda, z pytle se sypou kameny. Rozzlobila se a hned zase běžela k jezeru:

Jonukasi, Janku, připluj blíž,
přinesla jsem sladké mléko, máslo a sýr!

Nešťastný Janek připlul podruhé, čarodějnice ho chytla, strčila do pytle a tentokrát bez odpočinku donesla domů. Ještě několik dní ho krmila, vším, co si poručil. Pak pořádně roztopila pec a řekla dcerce:
„Jdu sezvat známé a ty zatím vymeť pec, Janka upeč, dej na pekáč a postav na stůl.“
Janek si zrovna hrál v předsíni a všechno slyšel.
Hned jak čarodějnice odešla, vymetla její dcera pec a volá na Janka:
„Jonukasi, Janku, pojď si sednout na lopatu, povozím tě kolem pece!“
Ale Janek věděl, co zamýšlí:
„Sedni si první, nejdřív povozím já tebe,“ odpověděl.
„Nepovozíš,“ čarodějská dcerka na to.
„I povozím,“ nedal se Janek.
Malá čarodějnice si sedla a Janek šup s ní do pece! Upekl maso, pěkně ho nakrájel a v pekáči položil na stůl, tak jak stará čarodějnice nařídila. Hlavu uříznul a položil pod peřinu, aby z ní byly vidět copy. Sám utekl a schoval se do studny.
Když se čarodějnice společně s hosty vrátila do chaloupky, hledala dcerku. „Tady je, pod peřinou,“ všimly si kamarádky.
Čarodějnice ji chtěla vzbudit, ale kamarádky povídají: „Ale jen ji nech spát, jistě se unavila, když pro nás připravovala, krájela a na pekáč kladla ten veliký kus masa.“
Čarodějnice souhlasila, posadila hosty ke stolu a bez dcerky začali jíst maso. Po jídle dostali žízeň. Čarodějnice zase chtěla dcerku vzbudit a poslat ji pro vodu, ale kamarádky jí v tom opět zabránily: „Raději vodu přineseme samy.“
To čarodějnice nechtěla, a tak vzala vědra a vydala se ke studni. Cestou si zpívala:

S měděnými vědry,
se zlatým vahadlem
jdu pro vodu ke studni.
Krev Jankovi jsem vypila,
jeho maso snědla, dobře jsem se měla.

A Janek ze studny odpověděl:

Jen jdi cestou pro vodu
s měděnými vědry,
se zlatým vahadlem.
Své dcerce krev jsi vypila,
její maso snědla.

Když to čarodějnice slyšela, bez dechu doběhla do světnice, odkryla peřinu a uviděla, že v posteli leží jen dcerčina hlava. Hrůzou se otřásla, když pochopila, že místo Janka snědla vlastní dceru.
Běžela ke studni podívat se po Jankovi. Ten ale mezitím ze studny utekl a vylezl na strom. Když čarodějnice Janka nenašla, začala se divě rozhlížet kolem a už ho vidí sedět na stromě. Všichni hosté se zatím rozutekli, čarodějnice si jich nevšímala. Chtěla jen za každou cenu chytit Janka. Začala kácet strom, na kterém seděl. Jak do kmene tloukla sekyrou, přiběhl vlk: „Copak to děláš, kmotřičko?“ ptá se. Čarodějnice mu vyprávěla, co se jí přihodilo, a vlk, jakoby se soucitem pravil:
„Víš co, kmotřičko, jistě jsi unavená. Odpočiň si trochu, prospi se, já zatím strom pokácím.“
Čarodějnice ráda poslechla, lehla si a v tu ránu spala. Vlk několikrát oběhl strom a ten zase tam, kde ho čarodějnice vysekala, zesílil. Pak zas zaběhl do lesa.

Čarodějnice se vzbudila a hned viděla, že ji vlk podvedl. Nezbývalo jí, než se zas pustit do práce.
Po chvíli přiběhl zajíc: „Copak to děláš, kmotřičko?“ zeptal se stejně jako vlk. Čarodějnice mu vylíčila své neštěstí, ale když jí zajíc nabídnul, aby si odpočinula, že ji v práci vystřídá, nechtěla.
„Ne, ne, mě neoklameš. Vlk také sliboval, že mi pomůže, ale kde nic tu nic.“
„To je ale lotr, ten vlk,“ řekl naoko soucitně zajíc. „Ale já, kmotřičko, každému vždycky jen dobré činím. Mně můžeš věřit.“
A čarodějnice uvěřila. Natáhla se a už spala. Zajíc stejně jako vlk třikrát oběhl strom a utekl. Když se čarodějnice probudila a uviděla, že se zase nechala obelstít, pustila se do kácení stromu s ještě větším zápalem.
Brzy přiběhla liška. „Copak to tu děláš, kmotřičko?“ ptá se.
„Tak a tak,“ postěžovala si čarodějnice.
„Ale to tě potkalo neštěstí! Určitě ses při práci unavila. Ukaž, já ti pomůžu a ty si zatím odpočiň. Kdo to kdy viděl, aby jeden sám pokácel tak velký strom?“
„Ne, nechci,“ lekla se čarodějnice. „Ty bys mi určitě provedla to, co vlk se zajícem...“
„A copak udělali?“
„Tak jako ty naslibovali, že mě v práci vystřídají, ale neudělali nic a utekli,“ přiznala čarodějnice.
„To jsou ale lotři bídní! Ale copak jsi, kmotřičko, nevěděla, že jsou to vyhlášení podvodníci? Nikomu nic dobrého nepřejí. Ale na mě se můžeš spolehnout. A jestli mi přece jen nevěříš, můžeš se místo spaní dívat, jak se budu činit.“
Čarodějnice se uklidnila, lehla si a hned usnula. Liška oběhla třikrát kolem stromu a ten zase zesílil. Čarodějnice se vzbudila a když viděla, že se zase nechala napálit, hrozně se rozčílila, vzala sekyrku a co nejrychleji mohla, jeden zásek za druhým, kácela strom. Za chvíli se klátil, jen spadnout. Janek, který seděl na samém vršku, se strachy celý třásl. Tu kolem letěly husy. Janek začal žadonit:

Husy, husičky,
shoďte mi po peříčku!
Doletím na tatínkův dvůr,
vás dobrým vínem napojím,
pšenicí nakrmím.

Husy mu shodily peříčka, ale Jankovi nestačila. Letěly kolem divoké kačeny a také ony mu daly pírka. Janek pak doletěl domů k tatínkovi. Ten měl radost! Hned vystrojil bohatou hostinu. I já tam byl, med a pivo pil, po bradě mi teklo, do úst nenateklo. Ustlali mi ve dřeváku, zas z něj vykopli, rána to byla, že jsem doletěl až sem.