Ať už to byl drze geniální nápad grafika curyšského nakladatelství Arche, nebo obálku povídkové sbírky Blázen a jeho lékař (Der Irre und sein Arzt) z roku 1974 navrhl jiný vtipálek – ke komplikované osobnosti švýcarského spisovatele Waltera Vogta sedí dokonale a není těžké si představit, že jeho samého tehdy pobavila možná ze všech nejvíc:

Blázen          Walter
a                    Vogt
jeho lékař

Vogt skutečně byl lékař, původně radiolog, později psychiatr, a lékařské prostředí i vztahy mezi lékaři a pacienty mu často sloužily jako inspirace pro psaní. A pokud jde o „bláznovství“, k němu se s vědomím, jak relativní kategorií je příčetnost a co všechno může napáchat takzvaný zdravý rozum, v nejednom ze svých textů hrdě hlásí…

Walter Vogt (1927–1988) začal psát po vážném onemocnění na počátku šedesátých let, v důsledku zvláštního vizionářského prožitku. Do té doby podle vlastních slov na kariéru spisovatele nepomýšlel. A literární tvorba pro něho celý život zůstávala s nemocí spjatá – příznačný je v tomto směru název eseje Psaní jako nemoc a jako terapie (Schreiben als Krankheit und als Therapie, 1982). Ovšem první publikované texty, povídková sbírka Kašel (Husten, 1965) a román Wüthrich (1966), vzbudily pozornost především ostrou a ve své době značně provokativní kritikou lékařského prostředí. I zatím jediný česky vydaný Vogtův román Wiesbadenský kongres (Der Wiesbadener Kongress, 1972, česky 1987) tematicky patří právě k těmto raným satirickým titulům.

Ústřední téma nemoci se týká jak stavu fyzického, tak i psychického a v této souvislosti nelze nezmínit Vogtovy bohaté zkušenosti s drogami. Ve spolupráci s Albertem Hofmannem na vlastní kůži zkoumal z psychiatrického hlediska zajímavé účinky LSD, jenže u toho nezůstalo: po komplikacích při operaci slepého střeva ho postihly těžké deprese, které se pokoušel řešit amfetaminy, následnou nespavost zase alkoholem a opiáty – až se samoléčba vymkla kontrole. Svou závislost a odvykací léčbu otevřeně líčí v řadě textů, zejména v deníkovém románu Zapomínání a vzpomínání (Vergessen und Erinnern, 1980).

Lékař Vogt se tedy skutečně stále znovu ocital v pozici pacienta, přičemž tato dvojrole zdaleka nebyla jediným paradoxem jeho života. Publicista Reinhardt Gutsche píše: „Jakožto satirik a melancholik, psychiatr a zároveň pacient, otec rodiny s homosexuálními eskapádami, milovník přírody a bystrý, kritický pozorovatel švýcarské společnosti, drogově závislý a ‚zakuklený teolog‘ v sobě spojoval velice rozporuplné osobní charakterové rysy, vášně a zkušenosti.“ Dodat můžeme, že podobně jako hlavní postava Schizogorsku měl Vogt také kapitánskou hodnost v armádě – ovšem i na tuto instituci pohlížel více než kriticky a za svou nejlepší prózu údajně považoval lékařské posudky, jimiž řadu mladých mužů osvobodil od povinné vojenské služby.

Všechny tyto různorodé, chce se říct schizofrenní zkušenosti se tak či onak promítly do jeho tvorby; podle pamětníků dokonce s trochou nadsázky neexistuje nic, co by Vogt ze svého života v románech, esejích, povídkách, básních, dramatech nebo rozhlasových a televizních hrách nezpracoval. Co se týče románu Schizogorsk (1977), vypravěče zde s autorem pojí celá řada znaků, ale Vogt si leckdy ze svého alter ega utahuje, neměli bychom ho tedy brát úplně za slovo. Jen pro zajímavost a pro ilustraci toho, jak s motivy pracuje, můžeme uvést, že „nemocný chlapec Tiff“ odkazuje na mladého spolupacienta z léčebny, který Vogta zajímal a přitahoval. Vogt byl skutečně dlouhá léta klientem jisté lékařky, o níž píše i v dalších textech a s níž ho pojil komplikovaný vztah; a měl také dobrého přítele jménem Zwicky – ten ovšem nebyl kriminální komisař. V postavě Carla kdekdo z Bernu snadno odhalí Vogtova blízkého přítele spisovatele Christopha Geisera, farář z kostela Nydeggkirche zase odkazuje na teologa a básníka Kurta Martiho. I záliba v ornitologii, pětičlenná rodina nebo s obsesivní důkladností popsaná soukromá ordinace ve vlastním domě na předměstí Bernu – Vogt psychiatrickou praxi provozoval od roku 1972 – představují další z pojítek autora s vypravěčem.

Podstatnější než tyto jednotlivosti je však společenské klima, z něhož příběh vychází. Čtenáři jistě neušlo, že se v románu Schizogorsk odráží narůstající odpor k využívání atomové energie a čím dál tím palčivější problematika ničení životního prostředí. Vogt ostatně dlouhodobě kritizoval ekonomický růst za každou cenu i slepou víru v pokrok. Že se jedná o témata, která hned tak nepřestanou být aktuální, asi není třeba zdůrazňovat.

Co se týče hlavní zápletky, mohlo by se zdát, že pomatení, frustrovaní a zkorumpovaní generálové či všudypřítomní policejní informátoři jsou pouhými výplody autorových paranoidních představ. Vše se ale ukazuje v jiném světle, jestliže si připomeneme dva švýcarské skandály z počátku 90. let, které dost otřásají populárním obrázkem takřka ideální, svobodné a demokratické alpské republiky: tzv. „Fichenaffäre“, při níž vyšlo najevo dlouhodobé rozsáhlé sledování mnoha švýcarských občanů úřady a policií, a odhalení „Projektu 26“, tajné záložní armády, nepodléhající jakékoli veřejné kontrole, která byla zřízena roku 1979 pro případ nepřátelské invaze – tu jako by některé vojenské špičky téměř netrpělivě očekávaly.

Walter Vogt byl členem a později předsedou skupiny levicově orientovaných spisovatelů Gruppe Olten, která se počátkem 70. let vyčlenila z konzervativního Švýcarského svazu spisovatelů; později se angažoval mimo jiné v iniciativě Lékaři proti jaderné válce a v organizaci Aids-Hilfe Bern. Jinými slovy pohyboval se v kruzích, jež policie a úřady považovaly za podezřelé a jejichž příslušníci, stejně jako jakkoli jinak nekonformní osoby či aktivisté obecně, se skutečně stávali cílem sledování, zdůvodňovaného prevencí infiltrace komunistů do země. S pozornými „pány v pozadí“ měl tedy Vogt své zkušenosti. Jistě mu nepomáhalo ani to, že se jeho knihy, kritické ke švýcarským poměrům, setkaly s úspěchem za železnou oponou, v Německé demokratické republice.

Přes tato závažná témata patří groteskně satirický, sebeironický, „dürrenmattovský“ Schizogorsk se svou směsí hravosti a vážnosti k Vogtovým lehčím titulům. Vogt byl neúnavný experimentátor a narušitel hranic, usilující o poznání života i smrti ze všech představitelných stránek. Slovy Kurta Martiho ho „velice bavilo čtenáře nebo posluchače mást, provokovat, přinejmenším je ale znejisťovat v jejich zaběhlém způsobu života a myšlení“. Pozdější radikálně upřímné autobiografické texty jako zmiňované Zapomínání a vzpomínání, Stárnutí (Altern, 1981) nebo Šok a všední den (Schock und Alltag, 1992) pak poskytují čtenáři možnost nahlédnout na dno autorova existenciálního zoufalství, které bylo ve velké míře důsledkem citlivého vnímání neutěšeného stavu a vývoje světa (viz citát Manfreda Bleulera v úvodu Schizogorsku). Vogt sám sebe označoval za „seismograf momentálního stavu společnosti“, díky svým znalostem přírodních věd a své intuici často předběhl dobu a mnohé otázky otevřel dřív, než se z nich stala celospolečenská témata. Jeho přátelé pak dodnes mají v paměti i jasnozřivé osobní poznámky, které se později s až děsivou přesností vyplňovaly, například jeho poměrně trefnou předpověď vlastní předčasné smrti, k níž došlo doma ve věku jedenašedesáti let (včetně podivuhodné formulace „zemřu lehce, vím to ze zkušenosti“).

Je dobře, že čeští čtenáři získávají možnost si tohoto v německojazyčném prostředí kdysi nepřehlédnutelného, dnes však pozapomenutého autora připomenout a položit si spolu s ním otázku, jestli jsou nemocní schizofrenici, anebo společnost, která se je snaží léčit.

Za nezištnou pomoc při pátrání po stopách Waltera Vogta bych zde ráda poděkovala Markusi Hedigerovi, Renatě Supitar Schranz, Peteru Schranzovi a Zorce Ciklaminy.

Walter Vogt: Schizogorsk. Přel. Marie Voslářová, Havran, Praha, 2019, 176 s.