Tak jako čerstvě rozvedená Varšavanka Weronika Nowakowská postupně přivyká životu na venkově, tak i Katarzyna Puzyńska ve svém debutovém románu teprve hledá svou cestu. Zkouší to přes osvědčenou klasiku anglických detektivních románů v kombinaci se současným trendem severské krimi, a možná právě proto výsledek působí trochu kostrbatě. Jako by autorka vzala to nejlepší z obou směrů a pokusila se na tom vystavět celé své dílo, které tak ale postrádá vlastní, originální vklad. V důsledku je pak největší předností thrilleru Motýl jeho familiárnost, která budí dojem, že čtenář knihu v minulosti už někdy četl.

Každodenní život obyvatel městečka Lipowo rozvíří nález mrtvého těla neznámé jeptišky. Nikdo netuší, kdo to je, proč do města přijela ani jak se dostala na opuštěnou silnici uprostřed lesa, kterou kromě místních v zimě nikdo nepoužívá. Malé policejní komisařství upíná veškeré síly k objasnění záhady, která jako lavina spustí odkrývání dlouho kvasících tajemství maloměsta.

Polsko s příměsí Severu
Je poměrně snadné vklouznout do příběhu, který Puzyńska vypráví metodou krátkých střihů, scén se střídající se perspektivou, které postupně vytvářejí obraz městečka Lipowo a jeho obyvatel. Popisuje klamnou idylu venkova, jakou známe z anglických detektivek, v nichž však to zkažené vyplývá na povrch postupně, kdežto Puzyńska nenechá čtenáře vytvořit si o jejích postavách iluze. Pracuje se stereotypy a přímočarým škatulkováním na dobré a špatné. Kladný hrdina, velitel lipowského komisařství, nemá prakticky žádnou vadu charakteru, a ostře tak kontrastuje s alkoholiky, domácími násilníky a drogově závislými a životem unavenými muži kolem sebe. V rámci napodobování severského krimi se Puzyńska snaží do svého malého městečka vměstnat co nejvíce obrazů sociálních poklesků, což bychom jí vcelku nemohli mít za zlé, kdyby tak však činila trochu méně okatě a černobíle.

Schematičnost postav je podtržena urputným opakováním jejich celých jmen a hodností, hlavních rysů a zvyků – s pravidelností básnických přívlastků Puzyńska popisuje své hrdiny jako mladého Marka Zarębu, kníratého Janusze Rosóła, mladšího aspiranta Daniela Podgórského, komisařka Klementyna Koppová mluví rychle, jako kulomet, jako nábojnice z pušky a pije u toho colu. Na čtenáře to působí rušivě, vytrhává ho to z přirozeného plynutí četby a vytváří to od postavy nechtěný distanc. Paradoxně tím také vzniká dojem plochosti, jako by postavy nebyly tvořeny ničím jiným než těmi několika málo neustále opakovanými rysy.

Díky střídajícím se perspektivám a výraznému členění příběhu na jednotlivé scény ubíhá čtení rychle, vyprávění má spád, třebaže budování napětí by mohlo být působivější. Puzyńska dává přednost krátkým a obsahově jednoduchým větám, což je jakožto přímočarost vítané při popisu akčnějších scén, v poklidnějších částech však čtenář může postrádat bohatší jazyk, který by svou rozvláčností lépe zrcadlil zobrazovanou atmosféru. Kladně je možné hodnotit historickou časovou linku, která odhaluje to, co se nedaří vyjasnit během pátrání, bohužel však čtenář nakonec ví podstatně více než vyšetřovatelé a chybí zadostiučinění z toho, že se poctivou policejní prací podařilo dát dohromady jednotlivé dílky skládačky. V románu Motýl policisté dospívají k rozhřešení způsobem připomínajícím deus ex machina, kde vyšší moc zastupuje zvídavá sousedka.

Detektivka bez napětí
Dialogy působí poněkud strojeně, nálady postav se občas mění v rámci jednoho rozhovoru tak rychle, že to zavání psychickou labilitou (což u některých postav není úvaha zcela lichá). Naivitu policistů využívá autorka okatě jako prostředek, jakým seznamuje čtenáře – celkem zbytečně – s možnostmi lékařské vědy a postupy vyšetřování. Čtenáře spíše vodí za ruku, než aby mu dovolila příliš přemýšlet, spřádat vlastní domněnky a vyvozovat závěry. Příběh obsahuje velmi málo skutečných záhad, většina jich je vysvětlena téměř vzápětí poté, co se objeví, a kniha tak postrádá tajemno, tolik potřebné pro tápání ohledně totožnosti vraha.

Typickým nešvarem, kterého se autorky krimi často dopouštějí a bohužel se mu zcela nevyhnula ani Puzyńska, je naprosto nelogické zapojení hlavní hrdinky do vyšetřování, které tradičně vyústí v klasickou situaci „dámy v nesnázích“. V momentě, kdy si hrdinka řekne, že je chytřejší a důvtipnější než celý tým vyšetřovatelů, a je proto na ní, aby odhalila vraha, dává autorka najevo, že jí došly nápady, jak do příběhu dodat napětí. Puzyńska se naštěstí stereotypnímu vyvrcholení obratně vyhnula, když hrdince nakonec vrátila rozum, celý tento exkurz však dílo zbytečně přiblížil nešťastnému klišé.

Autorka bezesporu plní zadání pro napsání detektivního románu, nepřidává však nic navíc. Pro čtenáře, který se s žánrem teprve seznamuje, je to skvělé první čtení, zkušenější čtenáře Puzyńska svým románem zřejmě nenadchne. Zápletka není natolik originální, aby vyvážila nedostatky stylu, a stejně tak způsob vyprávění neodvrátí pozornost od stereotypní povahy příběhu. Nezbývá než doufat, že se autorka v příštích svých dílech odváží vystoupit z bezpečí napodobování tradic a trendů a pokusí se přispět do mozaiky světového krimi žánru vlastním originálním střípkem.