Když se v komiksech objeví zvířata nadaná lidskou inteligencí, vlastnostmi a chováním, obvykle to bývají komiksy pro děti. Míra jejich polidštění bývá různá, od inteligentního uvažování při zachování ostatních přírodních podmíněností (třeba u kocoura Garfielda) až po vzpřímenou chůzi a plně lidské chování jako u českého Čtyřlístku. Autoři přitom jen málokdy řeší, jak se to dotyčným zvířecím hrdinům povedlo – někdy je to jako v pohádkách, kde jejich lidský partner začne rozumět zvířecí řeči (jako v sérii o malém Indiánovi Yakarim) a oni jen mohou dát svou inteligenci najevo, někdy mají zvířata svůj vlastní svět, kde se lidé vůbec nevyskytují.

Touto cestou šly také dva nejznámější (a také česky vydané) komiksy se zvířaty v lidských rolích – Blacksad od španělské dvojice Juanjo Guarnido a Juan Díaz Canales a Grandville Brita Bryana Talbota. Prvně zmíněný byl nepochybně inspirací pro tvůrce letošní novinky s antropomorfizovanými zvířaty nazvané podle hlavního hrdiny Jack Wolfgang.

Jejími autory jsou zkušený belgický rutinér Stephen Desberg (nar. 1954; z jeho rozsáhlé scenáristické biografie u nás známe jen dva díly ve frankofonní oblasti úspěšné thrillerové série I.R.$.) a o generaci mladší kreslíř Henri Reculé (nar. 1970), který toho za sebou zatím zdaleka tolik nemá a jehož žádné dílo u nás dosud nevyšlo. První sešit Jacka Wolfganga se objevil ve Francii v roce 2017, další dva následovaly vždy o rok později a u nás vycházejí všechny tři v jednom svazku vázaném v pevných deskách. Což je o dost rychlejší tempo než u série Blacksad: z té vyšlo od roku 2000 pouze pět dílů, poslední v roce 2013.

S Blacksadem má Jack Wolfgang společného hodně – kromě jména hlavního hrdiny v názvu také thrillerový žánr, s tím rozdílem, že tvůrci se na rozdíl od americké drsné detektivky inspirovali bondovkami. Hrdinové jsou atraktivní samotáři, kteří se umějí ohánět pěstmi i zbraněmi a v každém sešitě vyřeší jeden spletitý zločin. Podobné pojetí má i kresba: vedle elegantních a lidským pohledem krásných oblečených zvířat tu najdeme také antropomorfizovaná zvířata patřičně hrozivá anebo vypjatě komická až do karikaturních rysů.

V mnoha ohledech se zdá být Jack Wolfgang pouhou kopií Blacksada. Do jisté míry je to pravda a je také pravda, že Canalesovy scénáře byly oproti Desbergovým akčním eskapádám mnohem promyšlenější – ostatně jako jsou romány Raymonda Chandlera promyšlenější než ty Flemingovy. Desberg si z Fleminga bere především velikášská spiknutí s ambiciózními superpadouchy. Pro některé čtenáře to možná bude mít své kouzlo, zároveň to však působí poněkud překonaně a třeba v případě holuba, který jde za udělením Nobelovy ceny za fyziku a ekonomii přes mrtvoly, až za hranou parodie.

Guarnidova kresba Blacksada je suverénnější, má atmosféru padesátých let i noirových filmů a je čistší v převodu zvířecích těl na lidská – oproti tomu Reculé se občas nemůže rozhodnout, jestli kreslí více člověka, nebo zvíře. Platí to zejména u Jackovy milé, panteřice Antoinette, která má v prvním díle (či přinejmenším v jeho úvodu) spíše ženskou než kočičí fyziognomii, a teprve v pozdějších pasážích už například nemá lidské nohy, ale tlapky.

Přesto má Jack Wolfgang několik prvků, které jsou přínosné, nebo přinejmenším osvěžující. Desberg si dal práci především s vytvořením věrohodné legendy o tom, jak je možné, že v lidském světě žijí inteligentní zvířata. Pomohl si přitom pohádkou Brémští muzikanti bratří Grimmů z roku 1812, zřejmě prvním literárním dílem, v němž se v lidském světě objevují inteligentní zvířata (v bajkách obvykle nevystupují lidé a mytologická zvířata mají spíše charakter nadpřirozených stvoření), a vytvořil pozadí k příběhům, které se zvířecím motivem v jakési paralelní současnosti operují – více či méně vynalézavě.

Druhým invenčním prvkem je Jackovo krycí zaměstnání – jeden ze zvířecích agentů CIA oficiálně pracuje jako food kritik v deníku New York Times a vybudoval si zde značný věhlas. Desberg přitom pracuje také s tím, že masožravci (jako vlk Jack) samozřejmě nemohou žrát jiné inteligentní bytosti a svou chuť na maso tedy uspokojují speciálním tofu, v jehož hodnocení je Jack obzvláště dobrý. Právě odtud plyne většina vtípků, které jinak dost schematické akční těkání mezi metropolemi všech kontinentů zpestřují.

Ve srovnání s Blacksadem sice Jack Wolfgang obstojí jen jako triviálnější nápodoba, avšak všem, kteří si příběhy tvrďáckého kocoura oblíbili, může být náhražkou vítanou. Zvláště proto, že Canales s Guarnidem se už ke své nejpopulárnější sérii asi nevrátí. České vydání Jacka Wolfganga má oproti českému vydání Blacksada také tu výhodu, že je v původním, nezmenšeném formátu.