Francouzsky píšící autor Miguel Bonnefoy (nar. 1986) pochází z Venezuely. Na literární scéně se ocitl už jako mladík: ve třiadvaceti letech získal studentské ocenění za povídku Dům a zloděj (La Maison et le Voleur, 2009) a v šestadvaceti již debutoval povídkovým souborem Ztroskotání (Naufrages, Quespire, 2012). V roce 2015 mu vyšel první román Oktaviova pouť (Le Voyage d’Octavio, Rivages, 2015), pikareskní dílo o negramotném Venezuelanovi, který se pídí po dějinách své země. Autor za ně získal ocenění určené mladým spisovatelům Prix du Jeune Écrivain de Langue Française. O rok později byla publikována Džungle (Jungle, Paulsen, 2016), v níž Bonnefoy reflektuje své zážitky z putování po kolumbijském pralese. Jeho zatím nejnovější román Černý cukr (Sucre noir, Rivages, 2017) se opět odehrává kdesi v Latinské Americe a výrazná je zde i autorova inspirace magickým realismem.

Miguel Bonnefoy navštívil na jaře roku 2019 pražský veletrh Svět knihy, kde prozradil, proč píše francouzsky, přestože jeho rodným jazykem je španělština. Kromě toho, že byla francouzština jazykem jeho studia, stala se pro něj i nástrojem, jímž chce Francouzům otevřít dveře do venezuelského světa. Přiznává také, že francouzský knižní trh nabízí spisovatelům mnohem větší možnosti než ten venezuelský. Je z něj navíc snazší cesta k dalším překladům, o čemž svědčí i fakt, že kromě češtiny byl román Černý cukr doposud přeložen ještě do dalších pěti jazyků.

Pirátské dobrodružství na vlnách větru
Na počátku příběhu stojí skutečná postava Henryho Morgana. Avšak místo aby se tento pirát velšského původu podřídil historickým pramenům, podle nichž se z něj stal jamajský statkář, uvízne se svou lodí mezi korunami stromů uprostřed lesa. Fregatu, houpající se pod náporem větru ve větvích, postupně prorůstají liány tropických rostlin, její záď naráží do mangovníku a celé plavidlo se nakonec řítí k zemi. Kapitán Henry Morgan čelí vzpouře své posádky, ale ani ve chvíli jisté smrti se nevzdává truhly s pokladem, která je nakonec společně s ním pohřbena v močálu kdesi v lůně Karibiku.

Od první kapitoly románu, napsané již před deseti lety jako samostatná povídka, se odvíjejí osudy všech postav knihy. Stará legenda o zhýralém kapitánovi a jeho ztraceném bohatství přivádí hledače pokladů Severa Bracamonteho na plantáž cukrové třtiny, kde žije Serena Otero se svými rodiči. Ač se to zprvu zdá nepravděpodobné, vzájemné city je svedou dohromady. Manželé Bracamontovi jsou však bezdětní, a když jednoho dne objeví uprostřed hořící plantáže malou holčičku, ujmou se jí. Vyroste z ní silná a sebevědomá Eva Fuego. Kromě legendy, z jejíchž kořenů příběh vyrůstá, je kniha protkána také jakýmsi pohádkovým tajemnem a magií nevyřčeného. Dějová linka vzbuzuje ve čtenáři mnoho nezodpovězených otázek.

Smysly mezi řádky
Stejně jako příběh je pohádkový a exotický i románový jazyk: metafory, přirovnání a básnické výrazy se bohatě řetězí. Jazyk tady nemá být prostředníkem, ale samostatným činitelem literární hry.

Síla jazyka je nejspíš také důvod, proč román Černý cukr působí nejen na city, ale pohrává si i s čtenářovými smysly. Při troše představivosti se můžeme nechat svést pohledem na rozmanité barvy rozkvetlé louky, kam Serena chodí trhat bylinky, zlákat nádhernou vůní exotického lesa, v němž Severo pátrá po pokladu, který mu nedá spát, nebo omámit lahodnou chutí vynikajícího rumu, jehož výrobě se po vzoru svých adoptivních rodičů věnuje Eva Fuego. Naše chuťové buňky konec konců stimuluje už samotný název knihy.

Smyslové vjemy nám určitým způsobem nahrazují informace o časoprostoru příběhu, protože v textu se nenacházejí žádné časové údaje ani místní názvy. Na základě zmínek o rozhlasovém vysílání a těžbě ropy si jen odvodíme, že román se odehrává někdy v minulém století. Krajinu vlastně ani nepotřebujeme znát, podstatné je, že si můžeme sáhnout na kůru stromu, jehož se Serena dotýkala, když se zamilovala do Severa, a ucítit vůni melasy, která se nesla hořícím třtinovým polem, ležícím na jakémsi vzdáleném kontinentě. Větší význam než čas a místopis mají navíc v knize čtyři přírodní živly, sehrávající v životě postav zásadní roli. Nejdůležitější je asi oheň, z něhož se zrodí Eva Fuego a jehož jméno hrdinka nosí.

Putování za pokladem
Román Černý cukr nabízí přehlídku charismatických a silných žen. Ani jedna z ženských postav se v honbě za svými sny nevzdává, odolávají všem nepřízním osudu, jsou to bojovnice. Eva Fuego, která se po celý život cítí opuštěná, navíc spoléhá jen sama na sebe. Ať už tato schopnost vytrvat vychází z nich samých, nebo vznikla jako obrana proti nepřízním osudu, jež jim život připravil, jedno je jisté: na cukrové plantáži stvořené venezuelským autorem by se bez ní neobešly.

Tak jako v každé správné pohádce je i v tomto příběhu ukrytý poklad, ačkoliv má pro každou z postav úplně jinou formu. V prvé řadě je tu samozřejmě hledač pokladů Severo Bracamonte, který se pídí po blýskavém zlatě, ale ve skutečnosti nachází city, o něž původně nestál, a tekuté rumové bohatství. Serena Otero touží po tom, aby se jí otevřel moderní svět plný možností, ale štěstí a lásku najde tam, kde by je nečekala. A poklad, po němž tak baží Eva Fuego, se stane její zhoubou.

Čtenářovou výhodou tak je, že za tímto nenápadným pokladem současné francouzské literatury nemusí putovat nikam daleko – stačí se do něj začíst.