Málokdo se dožije rovných sta let, jak s uměleckou nadsázkou předpokládá německá novinářka, dlouholetá redaktorka časopisu Zeit Magazin Heike Fallerová (nar. 1978) v originální obrazové publikaci Hundert. Was du im Leben lernen wirst (Sto. Co se v životě naučíš). Její empatické glosy jednotlivých etap lidského života rozvinul do obrazové podoby uznávaný italský ilustrátor Valerio Vidali (nar. 1983). Kniha vyšla před dvěma lety a sklízí pozitivní ohlas i ve světě, například v anglickém překladu vyšla v americkém i britském nakladatelství. Naváže na velký úspěch i letošní novinka Freunde. Was uns verbindet (Přátelé. Co nás spojuje), v níž se sehraná autorská dvojice Heike Fallerová a Valerio Vidali zamýšlí nad podstatou mezilidského přátelství?

Teniska a střevíc
Obě knihy jsou koncipované podobně, text představuje poetickou koláž, sestavenou dílem z odposlechnutých replik, dílem z autorčiných vlastních postřehů a úvah, barevné kresby pastelem dodávají skromným slovním komentářům situační kontext. Vidaliho postavy působí přátelsky, a přitom jsou schematické, anonymní, protože nemají oči ani ústa, zachycují především lidské hemžení, každodenní činnosti, život v pohybu. Způsobem stylizace mohou zčásti připomínat Album lidí francouzského výtvarníka působícího pod jménem Blexbolex.

Ilustrace také skvěle pracují se zástupnými figurami, dobře zvolený detail řekne víc než text na půl stránky. Tak například barevná teniska s tkaničkou provléknutou přezkou červeného střevíce, které si vydobyly místo na obálce knihy Freunde, skvěle symbolizují přitažlivost protikladů, jež při bližším pohledu přece jen něco spojuje, a zároveň jsou důvtipnou metaforou cesty, kterou každé přátelství prochází, ať už je letmé či celoživotní, ať přeroste v lásku nebo zůstane epizodou, kterou jsme se neodvážili zachránit.

První kotrmelec ve dvou letech. A co v pětasedmdesáti?
Autorka k oběma knižním projektům připojila doslov, v němž vysvětluje, co ji přivedlo k myšlence vydat tyto knihy. V případě první publikace Hundert se prý nápad dostavil, když prvně spatřila v kolébce svou neteř; pomyslela si prý: maličká, co všechno tě na tvé pouti čeká! Trochu jí záviděla, a hned ji i litovala zároveň. Uvědomila si, jak se v průběhu života mění naše vnímání okolního světa. Co všechno se člověk musí jako malý naučit a co ve stáří zase odnaučit…

Z žurnalistické praxe je uvyklá ptát se, a tak se i tentokrát vydala stejnou cestou: dětem, mladým i zralým lidem, těm, kteří jsou na společenském výsluní, i těm, kteří se ocitli na okraji, kladla tutéž otázku: Co jste se v životě naučili? Z odpovědí respondentů i vlastních poznatků pak sestavila tuto unikátní kroniku lidského života. V závěru přiznává, že největším překvapením pro ni bylo to, jak jsou staří lidé většinou smířeni se smrtí. Do knihy se toto zjištění promítlo v podobě abstraktní modrobílé kresby s tunelem, která ilustruje 92. rok života: „Smrt? Aťsi! Jednou přijde.“

Kdoví, jestli budu letos ještě zavařovat?
Co nás tedy v knize vlastně čeká? Každý rok lidského života – a pro narušení stereotypu někdy i půlrok nebo dva roky najednou – charakterizuje jedna strana či dvojstrana, věta, jež může být velmi konkrétním („1 ½: Učíš se, že máma se vrátí, když odešla. To je důvěra.“), anebo obecným tvrzením („41: Jak hektický je tvůj život.“), třeba i s filozofickým podtextem („62: Nikdo si o sobě nemyslí, že je zlý.“). Významový rámec těmto výrokům připisují barevné kresby, jež prezentují jen jednu z mnoha možností výkladu, které text připouští: Když se dítě v roce a půl učí důvěře, lze to znázornit mikrosituací, kdy upustí lžíci a máma se shýbne pod stůl, aby mu ji zase podala. V daný okamžik tu pro dítě není, ale opět se vrátí. Hektický život v jednačtyřiceti zachycuje scéna z letištní haly, kde se několik lidí se zavazadly na posuvném pásu pohybuje jedním směrem, zatímco rodina s malými dětmi spěchá směrem opačným. Poněkud záhadný komentář k věku čerstvých šedesátníků „Nikdo si o sobě nemyslí, že je zlý.“ doprovází ilustrace ptáčka a velké šedé kočky, číhající za květníkem. Na další dvojstraně nás překvapí osamocená vytržená ptačí pírka.

Ilustrace také často akcentují pouhý detail, který je pro danou situaci typický, např. věcné konstatování „Na všechno potřebuješ dvojnásobek času.“ vysvětluje obrázek osamělého staršího člověka s nákupní taškou uprostřed dlouhého schodiště. Zajímavý motiv v knize představuje malinová marmeláda – jako symbol mateřské lásky, jistoty domova i koloběhu života vstupuje do lidského životního příběhu opakovaně, a někdy jen prostřednictvím vizuální linie knihy.

Chemie přátelství
Publikace zaujme malé i velké, lze ji číst jako příběh od začátku do konce, spíše se ale hodí jako soubor jednotlivých inspirativních podnětů k zamyšlení, ke sdílení zkušeností třeba rodičů s dětmi. Text i obraz vybízejí k vypravování vlastního příběhu.

Zatímco ve slavné knize Hundert se stala přirozeným organizačním principem chronologie, u novinky věnované fenoménu přátelství je to už z podstaty věci jinak. Přátelství je vztah, který do našeho života vstupuje v mnoha podobách, na mnoha úrovních a vícenásobně, řetězí se. Právě tento fakt považuje Heike Fallerová za prvotní impuls, díky kterému začala uvažovat o nové knize: s přáteli na jedné narozeninové oslavě se rozloučila dříve, aby se tentýž den mohla setkat ještě i s jinou kamarádkou ze studií, se kterou se seznámila v New Yorku. To rozpoutalo vlnu otázek: Jak se stane, že k sobě dva lidé z celého univerza najednou pocítí vzájemné sympatie? Co rozhoduje o tom, zda přátelství vytrvá? Proč si nerozumím s kamarádem svého nejlepšího kamaráda? Ze série rozhovorů na téma přátelství pak vyvodila zajímavý postřeh: V běžném mezilidském kontaktu musí snad každý z nás určitou svou vlastnost či zálibu mírnit, protože druhým připadá rušivá, zatímco s dobrým přítelem si ji můžeme „užít“ naplno, protože přítel je v daném ohledu „predisponován“ úplně stejně. Z drobných, nenápadných vyznání od řady respondentů pak Fallerová sestavila mozaiku, v níž vzdává hold lásce a naději, kterou nás přátelství naplňuje. Stejně jako při úvahách nad tím, jak plyne lidský život, si můžeme i s knihou Freunde pěkně zavzpomínat nebo se zasnít.