Jiří Dynka hned v úvodu sbírky pomocí své paměti vymezuje básnický prostor – jakýsi archiv útržků vzpomínek – a rekonstruuje různá ohlédnutí zpět. Pracuje s tzv. materiálem minulosti, který ale poskytuje obraz pouze trhavý, neurotický a nezachytitelný. Podobné je to i se samotnou básníkovou řečí, která se až s maniakální přesností snaží zachytit téměř vše, co probíhá v autorově zasněné mysli: „Otec rovná se obývák, rovná se / nedotknutelné laky prosklených skříní se šampuskami / matky. V trvalém vlastnictví vzpomínky… / dětství neskončilo…“ Autorův vytříbený smysl pro zachycení detailu zde podléhá obsesivní potřebě postihnout výplody paměti v maximalizační, dokonalé rekonstrukci viděného: „Od azurového igelitového pytle na odpadky / k azurově modrému igelitovému pytli na odpadky. / Od duhy tyrkysu a černi…“ Vzpomínky se v některých básních dokonce transformují do zpřítomnělých pocitů, které přetrvávají navzdory uplynulému času: „Ještě po desetiletích se mu vybaví pach / (vůně) Prahy, když ji navštívili poprvé. / Tento (vynikající) pach je archivován / například ve stanici metra Lužiny.“

V textech nesoucích označení ŽIVOT UMĚLCE ŘEČI (RESP. TEXTOVÉHO KUTILA) se zase autor jaksi vytyčuje nad textem, aby snad od něho (nad ním) získal větší odstup či nadhled. Nechává čtenáře nahlížet do své kuchyně, kde ale prostřednictvím „přebujelých“ imaginativních procesů dochází k jistému zparodování sebe samého jakožto nezpochybnitelného tvůrce textu: „Trojhranný míč: / kolikrát se mu zachce, / tolikrát se odrazí do nesoumožných směrů. / Když se vyjde z kina, v té bundě z C&A, / co je za rohem? Věci, které váží víc než tunu? / Okolnosti důvodné k životu umělce řeči (respektive textového kutila. Ty – píše / v pracovních hodinách kradených zaměstnavateli).“

Jádro Dynkovy poezie opět spočívá v koncentrované hravosti s básnickým slovem a výpovědí, jejichž zapisování je tak mnohdy za účelem co nejpřesnějšího zaznamenání až zmechanizováno do jakýchsi náhodně vygenerovaných promluv: „Jedna žena. Jedna knihovna. / někdy není jednoduché vrátit se k oblíbené knize.“ Pro Dynku je to ovšem jen další z řady jeho formálních strategií, které zneklidňují a rozrušují, nenechávají čtenáře vůči autorovu slovu netečnými. To platí i o textech sloučených pod společný název Bronosova knihovna, v nichž se objevují náhodně vyjmuté citace z blíže neurčených dopisů, jejichž obsah je rámován četbou Marcela Prousta.

Koncentrované opakování téhož či ustavičné návraty k jednomu motivu jsou dalšími ústředními tématy sbírky. Dynka opětovně využívá konkrétní vzpomínky na místa či události, které jsou ovšem zároveň natolik univerzální, že visí v neurčitosti a otevřenosti – mohly by se stát komukoliv. I proto se autor může stylizovat do role vypravěče – „jednoho dědečka“ –, který opakovaně něco říká jakémusi Halmayovi (zřejmě odkaz na českého básníka Petra Halmaye), aniž by ovšem nutně musel oním vypravěčem být sám lyrický mluvčí: „Něco je jinak. Říká jeden dědeček Halmayovi. / Přestávám upřednostňovat smrky. / Potřebu souměrnosti – rovněž u věžáků. / Do nejužšího výběru sympatií se dostaly lípy / a jabloně. / Spletl jsem si některé druhy stromů – bez listí. / Platany bezpečně rozeznám i bez listí. / Říká jeden dědeček Halmayovi. / Přelom února a března.“ Právě napětí mezi nefikční (prožitou) a fikční (smyšlenou) skutečností činí z Pomoru dynamické literární pole, jež se při opětovném čtení neustále zanáší nánosy dalších a dalších interpretací.

„Život a dílo se u Dynky nedají roztrhnout, naopak: poezie mu vrostla hluboko do těla a stala se pro něj jediným adekvátním nástrojem komunikace,“ píše o Pomoru literární kritik Radim Kopáč, jemuž můžeme dát za pravdu. Nicméně pokud bychom se dopustili toho, že Dynkovu poezii naprosto ztotožníme s jeho životem, uzmuli bychom textu důležitou autonomnost. Musíme mít na paměti, že i když Jiří Dynka upustil od svých raných výtvarných experimentů s vizuální poezií, stále v jeho tvorbě vítězí forma nad obsahem. Text v tomto případě znamená vždy víc než autor, což si Dynka pokorně uvědomuje. Řečeno Heideggerovými slovy: „Člověk se chová jako stvořitel a pán jazyka. Přitom jazyk má člověka v hrsti.“

Formální hravost, uvozená například střídáním různých typů a velikostí písma nebo slovními hříčkami, produkujícími ironickou kritiku konzumerismu spojeného s banálními reklamami (viz oddíl supermarketmani), se asi nejvíc projevuje v poslední části sbírky. Jako zaklínadlo se zde frekventovaně objevuje stěžejní slovo knihy „Pomor“. Po mor, pomoc, pomodoro, Rom, ponor mop… – můžete variovat, jak chcete. Já si ho představuji jako beztvarou šedou hmotu požírající slast ze stereotypu, který je živen naším nudným řečovým omíláním skutečnosti: „POMOR Nikam. / Prochází březnovým obdobím, Pomor. / Bez chuti do života. / Smrtelně jednoúčelového. / Je způsobilý k rozvázání diamantového uzlu? / Výjimečný stav: prosluněný palouk. / Příchod jara! Nesmysl!“

V Dynkově poezii se prolínají deníkové záznamy s fikčními rozšafnými promluvami. Mizí zde rozdíl mezi autentickou básnickou řečí a řečí tzv. vypůjčenou, generující pestrou intertextovost (viz odkazy na Paula Celana, Platóna či Larse von Triera). Dynkův poetický vesmír je stejně jako v jeho dosavadní tvorbě i zde prosycen ironií, neurotičností, pochybnostmi a především formální hravostí. Přibylo více bilancování, paměťových rekonstrukcí a ohledů zpět do minulosti. Hlavní motiv Dynkova díla, tedy reflexe samotné básnické řeči s jejími bizarními výchylkami, odkrývajícími existenciální ráz, je ale stále dominantní.