Švédské nakladatelství Natur & Kultur sice nepatří mezi největší ve Skandinávii, jeho produkce však poutá pozornost, například v nominacích na nejvýznamnější tamní domácí literární cenu Augustpriset mívá pravidelně alespoň jedno želízko v ohni a nominace se často daří proměnit i ve vítězství. Věrní čtenáři švédské sekce iLiteratury si jistě vybaví řadu zajímavých titulů z jeho produkce, které se dočkaly recenze na našem webu, ať už se jednalo o literaturu faktu, romány či knížky pro děti. Letošním reprezentantem v klání o Augustovu cenu byl román Väderfenomen (Povětrnostní jevy) dosud málo známé spisovatelky Anny Fock (*1984), a ačkoliv nakonec nezvítězil, neměl by se z hledáčku nakladatelů a literárních agentů ztratit, a to nejen kvůli tématu jaderné katastrofy, které i v souvislosti s nedávným úspěchem seriálu Černobyl dává tušit určitý komerční potenciál.

Anna Fock se Ruskem zabývá dlouhodobě, odehrává se tam její debutový román Absolut noll (Absolutní nula) z roku 2013, upozorňující na nelehké postavení homosexuálů v této zemi. Románem Cirkus Smuts (Cirkus Špína), publikovaným o tři roky později a zasazeným do jihošvédského Göteborgu, sice ruskou tematiku dočasně opustila, ve své třetí knize se k ní ale opět navrací.

Román se týká havárie v tajném komplexu pro zpracování radioaktivních materiálů Majak, k níž došlo v září 1957. Hlavní hrdina, mladý chlapec Igor, vyrůstá počátkem 80. let v nedalekém městě Kyštym, kterému se dostalo oné pochybné cti, že propůjčilo dějinné události jméno. Město se na první pohled nijak neliší od tisíců jiných v Sovětském svazu, stejně tak Igor má starosti a problémy jako kterýkoliv jiný patnáctiletý chlapec. Hned na začátku knihy se ale zaplétá do záležitosti, od které se měl raději držet dál, a vysluhuje si pozornost obávané KGB. Navenek se spokojuje s oficiálním vysvětlením toho, co viděl, i toho, co jen tuší, aby neohrozil sebe a svou rodinu, ale stále v něm hlodají pochybnosti: co se vlastně kolem města děje a proč doopravdy zemřel jeho tatínek a ještě před ním kdysi dávno jeho dědeček? Čtenáři je díky anotaci, případně i samotnému názvu Kyštym leccos jasné už od začátku, Igor a jeho rodina a přátelé však opakovaně narážejí na hradbu mlčení, lží a více či méně skrytých výhrůžek.

Poněkud překvapivě ale pátrání po tom, co se nedaleko města stalo, nepředstavuje hlavní dějovou linii knihy. Igor hledá své místo v životě, během studií v Čeljabinsku se stává členem punkové kapely, řeší vztahy s dívkami i postupné odcizení od nejlepších kamarádů z dětství a po rozpadu Sovětského svazu se musí on i jeho okolí naučit žít v nových poměrech – zejména pasáže odehrávající se po roce 2000 v mnohém připomínají spíše vztahové drama lidí středního věku, snažících se k sobě znovu najít cestu a zároveň nastolit udržitelný modus vivendi s generací vlastních dospívajících potomků. Temná záhada z kyštymské minulosti se však stále vynořuje, občas i při značně nepravděpodobných příležitostech, a opakovaně zasahuje do Igorova života, stává se mu posedlostí, která jde mnoha lidem v jeho okolí na nervy, a ovlivňuje i jeho studijní a profesní zaměření.

Jaderné katastrofě jako takové se však autorka v podstatě vůbec nevěnuje – žádná z postav se nedozví, co přesně se stalo. Drtivá většina děje se odehrává s přinejmenším několikaletým odstupem od nehody, jen v jedné kapitole lze na pozadí tušit ono děsivě nezúčastněné, a přesto naléhavé „Vnimanije, vnimanije!“. Podobně je čtenář až na několik výjimek ušetřen podrobných technologických pasáží či popisů patologických změn v organismu vyvolaných ozářením – nebo je o ně ošizen, záleží samozřejmě na úhlu pohledu a očekáváních, s nimiž ke knize přistupuje.

Väderfenomen tedy není ani tak román o jaderné katastrofě, jako spíše o lidech zasažených pohromou a jejími následky. O lidech, kteří se snaží dopátrat zakázaných informací, ale i o těch, kteří očividnou a posléze zveřejněnou pravdu odmítají přijmout. O lidech, kteří se snaží žít i v těsném sousedství jednoho z nejstřeženějších a nejutajovanějších míst v totalitním státě svůj život se všemi radostmi a strastmi, nadějemi i zklamáními.

Právě zaměření na každodennost, a nikoli na heroické výkony záchranářů či na potentáty snažící se všechno utajit má potenciál oslovit i české publikum, neboť řada momentů v knize zmíněných bude leckomu důvěrně známá, jako například hledání vlastní role v životě v kulisách panelového sídliště, povinná účast na oficiálních průvodech, fronty u řezníka a pekaře i existence dobře zásobených obchodů pro úzkou vrstvu vyvolených. K několika naznačeným otázkám v knize si tak u případného českého vydání budou čtenáři moci položit ještě jednu otázku: mohl by se příběh popsaný v knize odehrát v případě závažné nehody i v tehdejším Československu?