Před několika stovkami let, když byla věda ještě v zárodku, byl testovatelný [vědecky ověřitelný] vesmír malinkatý a rostl jen pomalu. […] Ale zhruba před sto lety, kdy nám technologický pokrok poskytl nové nástroje na prozkoumávání světa kolem nás, se testovatelný vesmír začal rozrůstat rapidním tempem. […] Vlastně by se dalo prohlásit, že testovatelný vesmír prochází svou obdobou kosmické inflace: fází rozpínání mnohem rychlejšího než kdykoli předtím.“ Technologický pokrok a rozvoj stále důmyslnějších metod zkoumání vesmíru se nedají zastavit a zároveň s nimi nabírá na tempu i produkce popularizačních knih, které se snaží přinášet nenasytné veřejnosti lačnící po poznání nejčerstvější poznatky. Na první pohled by se skoro mohlo zdát, že toho víme už skutečně hodně, a jakmile dořešíme teorii všeho, tedy až se nám podaří sjednotit obecnou teorii relativity s kvantovou mechanikou, nezbyde než hodit nohy na stůl a těšit se z vykonaného díla. Avšak na ten druhý začne být zřejmé, že v našem poznání stále zejí ohromné díry, a právě na ty se v knížce O čem víme prd (We Have No Idea, 2017) zaměřili Jorge Cham a Daniel Whiteson. Jedním dechem však dodávají, že jejich cílem není deprimovat čtenáře hloubkou naší nevědomosti, ale spíš je nadchnout tím, kolik úžasných věcí zbývá objevit.

Od složení vesmíru po gravitaci

Že toho nevíme skutečně mnoho, ukazuje hned první kapitola, jež se zabývá složením vesmíru a předesílá, že hmota, kterou známe, zabírá pouhých pět procent vesmíru. Zbytek představují temná hmota (27 procent) a temná energie (68 procent), jimž jsou věnovány následující dvě kapitoly. Po jejich přečtení už navíc bude každému jasné, proč kniha nese, alespoň na podobný typ literatury, tak nestandartní, chtělo by se říci až infantilní název. Autoři se totiž rozhodli, že k tématu nebudou přistupovat s obvyklým decentním nadšením většiny popularizátorů, ale z celého textu udělají jednu velkou jízdu napěchovanou řadou vtipných (tedy jak kdy) poznámek, narážek, slovních hříček a kulturních odkazů („musí existovat jedna teorie, která vládne všem“), jež ke čtenáři nevysílají jen prostřednictvím textu, nýbrž i nespočtem karikaturních ilustrací, na nichž lze vidět vše od plačícího elektronu či vesmíru v podobě srolovaného toaletního papíru až po lamotornádo (je to přesně to, co z názvu vyplývá) nebo Cthulhu, bájného tvora ze světa H. P. Lovecrafta.

V dalších kapitolách (celkem jich je sedmnáct, byť třináctka si hraje na schovávanou) se čtenáři dozvědí, že naše neznalost se týká nejen složení vesmíru, ale i mnoha dalších fyzikálních problémů. Přes hledání nejelementárnějších dílů hmoty a pátrání po podstatě hmotnosti se autoři pustí například do vylíčení, v čem je problematická gravitace a proč se jí nedaří dát do kupy s ostatními základními interakcemi (vedle gravitace to jsou elektromagnetická síla, slabá a silná interakce). V případě gravitace samozřejmě nechybí ani zmínka o nedávné detekci gravitačních vln, jejichž existenci předpověděl už Albert Einstein, leč zachytit se je poprvé podařilo teprve o sto let později, a to díky nesmírně citlivému zařízení v rámci experimentu LIGO. Od gravitace je jen krůček k otázce podstaty prostoru, kterou Cham s Whitesonem s neutuchajícím humorem řeší v následující kapitole, na niž ladně navazují části pojednávající o tom, co všechno nevíme o čase či počtu rozměrů. I když se nám zdá zjevné, že máme jen tři prostorové a jeden časový rozměr (přičemž tím posledním se dá posunovat pouze dopředu), není vyloučeno, že existuje i mnoho dalších, byť patrně zcela miniaturních rozměrů, jejichž existenci některé teorie (teorie strun) dokonce vyžadují.

(Anti)hrátky s antihmotou a vznik vesmíru

Desátá kapitola klade již v názvu otázku, která od Einsteinových dob neztratila nic na popularitě, totiž jestli se dá cestovat rychleji než světlo. Nicméně v tomto případě jakýkoli technologický pokrok nepomůže a odpověď zůstává stále stejné a rezolutní ne. Ačkoli za určitých specifických podmínek a s trochou slovíčkaření, by se s tím prý přece jen možná dalo něco dělat. Po částech věnovaných původu kosmického záření či antihmotě (co to vlastně je, proč je lepší se s ní nedostat do kontaktu a jak je možné, že ji nikde ve vesmíru nepozorujeme) se autoři přesunují k otázkám ne menším, než jsou velký třesk a velikost vesmíru, přičemž alespoň stručně představují teorie operující s povahou vesmíru: jeho konečností či nekonečností, příčinou jeho strukturálního uspořádání do hvězd, galaxií, kup a nadkup nebo podstatou rozpínání, jež kdysi patrně probíhalo rychleji než rychlostí světla (po vzoru autorů by se teď slušelo dodat „beze srandy“). Předposlední kapitola se věnuje již zmíněnému hledání teorie všeho, na niž v současnosti existují dva kandidáti. Vedle známější teorie strun to je i díky knihám Carla Rovelliho stále populárnější smyčková teorie, podle níž je „prostor na té nejnižší úrovni kvantovaný.“ V samotném závěru pak padne obligátní, ale stále v podstatě neřešitelná otázka, zda jsme ve vesmíru sami. Autoři zde popisují takzvanou Drakeovu rovnici a pokoušejí se odhadnout, jakou hodnotu mají její členy, avšak po pár krocích je jasné, že vzhledem k nesmírnému rozpětí a značné nejistotě možných hodnot, nebo spíš předpokladů je dnes takový výpočet v podsadě beze smyslu. S odkazem na Akta X proto dodávají, že jistá je jen jedna věc, totiž že „pravda je tam venku.“

Jak je vidět, víme toho prd skutečně o spoustě věcí, alespoň co se vesmíru týče, takže fyzikové se o práci ještě dlouho bát nemusí (vtipy zaměřené na fyziky coby nerdy nejtěžšího kalibru jsou nedílnou součástí knihy, tak proč si trochu nepřisadit). Stručný nástin obsahu ukazuje, že Cham s Whitesonem probrali víceméně všechna populární témata od temné hmoty a temné energie přes kvantovou mechaniku či teorii relativity po vznik vesmíru a hledání teorie všeho. Přestože na prodiskutování toho kterého námětu měli logicky mnohem méně prostoru než autoři úžeji zaměřených publikací, byli si dobře vědomi, že prostor není neměnná entita, nýbrž že se může všelijak zakřivovat, kroutit, mačkat a napínat. Díky tomu se jim na poměrně omezeném prostoru podařilo i přes odlehčený tón předložit až pozoruhodně velké množství informací a vytvořit opravdu uceleného „průvodce neznámým vesmírem,“ jak zní podtitul knihy.

Příliš všeho škodí

Na druhou stranu tento odlehčený tón a především v první polovině až urputná snaha nacpat do každé druhé věty nějaký ten vtip, bez ohledu na kvalitu, jsou leckdy trochu kontraproduktivní. Nejenže pak pro samý prdící humor takřka zanikne jádro kapitoly, ale díky ležérnímu stylu může čtenář snadno nabýt (mylného) dojmu, že diskutovaná problematika vlastně není nikterak komplikovaná, a poleví v pozornosti. To si však v lepším případě uvědomí až na konci kapitoly, kdy zjistí, že si z ní pamatuje víc vtipů než vědeckých poznatků. Nicméně to jen ukazuje, že namíchat ten správný popularizační koktejl, který bude zároveň zábavný, přínosný, nepříliš zjednodušující i přiměřeně sytý není vůbec jednoduchý úkol, nehledě na to, že každému bude s ohledem na jeho výchozí znalosti, a v tomto případě i smysl pro mnohdy hodně přímočarý humor, výsledný drink chutnat trochu jinak.

V rámci podobné sorty knih vyšlých v posledních letech však O čem víme prd rozhodně patří k nejpodařenějším a zaručeně potěší i pobaví všechny zájemce o současný stav poznání, nebo lépe řečeno nepoznání vesmíru. Pochvalu ovšem zaslouží i překladatel, kterému se nekonečnou záplavu vtipných poznámek, narážek a slovních hříček podařilo převést do češtiny natolik elegantně, že nijak netrčí a působí zcela přirozeně. A kde bylo třeba, doplnil alespoň zpočátku text laškovnou poznámkou pod čarou, byť už ve třetí kapitole, při nepřeložitelném vtipu založeném na stejné výslovnosti anglického výrazu pro koláč (pie) a čísla pí, vyvěsil bílý prapor. A snad jen na úplný závěr: jelikož je knížka vedle narážek na šílené fyziky, kavárny Starbucks či paviány také plná humorných postřehů o kočkách, výjimečně jsem se o jejím hodnocení poradil s tou svou, která dává čtyři tlapky z pěti, protože občas je prý opravdu smutné, co všechno lidé ještě nevědí.