Paolo Sorrentino (*1970) patří nepochybně k nejsledovanějším postavám filmové produkce posledních let, už jeho snímky Velká nádhera (2013) a Mládí (2015) a seriál Mladý papež (2016) provázela velká očekávání ze strany odborné i laické veřejnosti. Značka proslulého režiséra a scenáristy nevzbuzuje o nic menší zvědavost ani v případě románové prvotiny (vydané u nás až v druhém pořadí, po knize Gli aspetti irrilevanti, jež vyšla česky pod názvem Nepodstatné záležitosti v překladu Petry Najmanové v r. 2018). Literární scénou se slavná jména z jiných uměleckých odvětví občas mihnou a vzápětí se opět vrátí ke svému „kopytu“, v Sorrentinově případě je však znát jeho scenáristická zkušenost a to, že práce se slovem pro něj není nic nového.

Hned první stránky románu nás zaskočí nezastavitelnou výřečností, jež sice nepatří přímo vypravěči, ale i on se jí řídí. S vypravěčem a antihrdinou v jedné osobě, Tonym P., se seznámíme až o kousek dál, ale obsah předmluvy, připsané jeho idolu, by se dal vztáhnout i na něj:

„Nesnáším nostalgii, normálnost, zlomyslnost, hyperaktivnost, bulimii, laskavost, melancholii, sklíčenost, inteligenci a blbost, […] samostatnost, závislost, eleganci a štěstí.
Nesnáším všechno a všechny.
Sebe taky. Sebe především.
Jen jednu věc snesu.
Nuanci.“ (s. 12–13)

Lačné hledačství
Výřečnost se sice rozbíhá všemi směry a autor jí místy popouští uzdu natolik, až se zdá, že nad ní zcela ztratí kontrolu, ale potom na povrch vypluje snaha dobrat se něčeho velmi přesného, ale stěží postižitelného, co se prostě nedá trefit hned napoprvé. Toto hledání ztělesňuje postava Tonyho Pagody, popového zpěváka, který se v poněkud pozměněné podobě objevil už ve filmu Přebytečný člověk (jako nenadále odstrčená hvězda Tony Pisapia, jehož příběh sledujeme souběžně s příběhem jeho jmenovce, bývalého fotbalisty).

Kromě jazykového projevu se lačné hledačství promítá i do Tonyho příběhu. Jako zpěvák „slaďáren“ umí obalamutit srdce fanoušků, ale to svoje ne. Čerpá z hlubokých prožitků, které mu už dávno nepatří a on není schopen je přivést zpět k životu, protože jeho velký milostný příběh začal i skončil kdysi dávno. Tonyho nerozlučně doprovází kokain a sexuální orgie: „Večer je nutný vypadnout z baráku, obrážet místa, hltat noc, ztrácet se ve sračkách periferie a pochopit, že jen z noci s jejíma nepravděpodobnejma akordama a notama může člověk něco pochopit.“ Noc mu nabízí chvilky slávy i propady. Koncert, kde zpívá i pro velkého Sinatru, vystřídá trapná peripetie, při níž ho okradou tři prostitutky (jako by si jich už za život nezaplatil celé zástupy), z přestřelky mezi drogovými dealery zase vyvázne díky svému umění, a když v předrážděnosti způsobené kokainem napadne starou přítelkyni, nakonec spolu oba objeví vzájemnou spřízněnost.

Efekty bez komparzu
Dosud jsme se pohybovali ve velmi konkrétním prostředí neapolské scény pop music 70. let; ta je pro Sorrentina, jak se dočteme v doslovu překladatelky, velmi inspirativní a funguje jako spojení mnoha různých světů: poezie, intelektuálních kruhů i podsvětí. Zároveň je Neapol město osobních vzpomínek a Tony nás obdaří příběhem svého sexuálního zasvěcení v náruči zralé a směšně lakomé baronky i obrazem svého neuspokojivého manželství. Že chce změnu, očistu, si Tony uvědomí právě doma, ale neobrátí se k rodině: rozhodne se naopak všechno a všechny opustit. Sorrentino duševní krizi (či spíše katarzi?) vtěluje do působivého obrazu prázdného nočního stolku, který protagonistu naplňuje takovým vnitřním neklidem, že ve snaze volnou plochu zaplnit rozbije luxusní televizor a roztříštěné sklo se rozletí tichou ložnicí.

Po detailním popisu nekonečné noci, v níž Tony hledá nový životní směr a naráží přitom na osamělé duše, jaké se dají potkat jen těsně před svítáním, následuje překvapivý blok dvaceti let zcela odlišného života v Brazílii. Po dvou stech stran, na nichž si zvykal na ohlušující palbu překotných historek, čtenář váhá, jestli si má oddechnout a těšit se na chvíli ticha, nebo se pobouřit nad přerodem, který zavání klišé. Sorrentino však hned po popisu dojemného loučení, jež doprovází velké emoce a památné výroky, vypravěčovým prostřednictvím naše váhání podchytí: „Ne všechno je ale tak schematický, proboha. Nebudete teď snad doopravdy věřit všemu, co jsem vám řekl. Ve skutečnosti se maj věci jinak. Život tak nějak plyne a hledí si svého. Novej život. Starej život. Jo, nepochybně se vyskytujou předěly, ale nikdy nejsou tak definitivní, jak nám chtěj namluvit nebo jak si chceme s trochou uvažování namluvit sami.“ (s. 204) Autor pracuje s prvoplánovostí promyšleně, nechává svého hrdinu, aby nás donekonečna překvapoval a vzápětí sám podlehl banalitě. K tomu si vychutnává možnost tvořit vizuálně působivé scény, zdůrazněné kontrastními prvky (polibek nebesky krásné Brazilky a jejího zakrslého manžela, jemuž spontánně tleská nastrojená smetánka na schodech opery, střídá návštěva favel v jejich odpudivé bídě). Zde se naplno projevuje styl, jaký známe z jeho filmů, a čtenář se možná neubrání myšlence, že muselo být pro Sorrentina osvěžující vykouzlit podobné efekty bez početného komparzu, jen za pomoci čtenářovy fantazie.

Mládí a stáří a nějaká ta perla
Další stálicí známou z autorovy filmové produkce je dichotomie mládí a stáří. Tony působí jako klasický případ člověka, který není ochoten se usadit, jak by to odpovídalo jeho věku: když pomineme četné flashbacky, setkáváme se nejprve s ním a jeho „čtyřiačtyřiceti nabušenejma rokama“ (s. 15) a sledujeme ho až do šestasedmdesáti a jeho historky se rozhodně vymykají tomu, co muži středního či důchodového věku běžně zažívají. Na počátku za touto nezkrotností skutečně stojí snaha uchovat si mladistvý elán: „Poněvadž člověk by chtěl bejt celej život klukem. Stárnutí není žádná sranda.“ (s. 15) Postupně se ovšem ukazuje, že divoké večírky mládí nepřivolají, čiré štěstí totiž podle bývalé popstar spočívá naopak v prostotě. Snahu nalézt nesmrtelnost v životě bez míry shrnují pro Tonyho jednak dekadentní město Řím, jednak věta jeho matky: „Zdálo se, že je to ohňostroj, ale byly to jen prdící petardy.“ Matčina postava funguje jako symbol neposkvrněné krásy a právě vzhledem k ní v sobě nakonec Tony smiřuje stáří s mládím, nevinnost s nekonečnou únavou z přeplněného života.

Závěrečná scéna se sice odehrává ráno, ale dala by se přirovnat k filmovému odchodu do zapadajícího slunce. Jenže u Sorrentina nikdy nic není tak jednoduché. Po všech jeho kličkách si netroufáme vyslovit soud nad tím, co je a co není prvoplánové a která vrstva jeho vyprávění nese klíčový význam. Ti, kdo by se snažili množstvím slov jen prokousat a právě tento význam za každou cenu odhalit, budou mít spoustu práce a pro jistou dávku vulgarit a přemíru hovorovosti to nebude právě uhlazené dobrodružství. Mnohem lahodnější zážitek se nabízí těm, kdo se nechají v prvé řadě unášet povrchem každé neučesané věty a plastické scény; třeba mezi Tonyho moudry najdou i nějakou tu perlu z hlubin.