Mezi nejpůsobivější aspekty debutového románu Vojtěcha Matochy patří bezesporu trochu zlověstná atmosféra Prašiny samotné, od pobořených staveb přes tmavé úzké uličky po spletité podzemí. Při četbě nového dobrodružství Jirky a En, nazvaného Prašina. Černý merkurit, se do ní čtenář velmi rychle znovu ponoří. Napomáhá tomu už grafické ztvárnění, znovu založené na podmanivých ilustracích Karla Osohy, ale zejména se tak děje proto, že do příběhu skočíme rovnýma nohama. Stejně jako v předcházejícím díle dojde už v první kapitole k dramatickému a nebezpečnému zážitku, který Jirku a posléze i En vtáhne do víru událostí, jehož střed leží (kde jinde než) na Prašině. Matocha své hrdiny opět nelítostně vrhá do situací, kdy jsou ohroženi na životě a mohou si poradit jen s pomocí vlastních schopností a důvtipu.

Černý merkurit má hned od počátku jednu nevýhodu, specifickou pro druhé díly, jimž v zádech přešlapuje třetí. Zatímco v úvodním díle se záhadný svět teprve představuje, a čtenář je tak natěšený na jeho postupné odhalování, pokračování už musí počítat se čtenářsky pohodlně zabydleným světem a musí přijít s něčím novým či ozvláštňujícím. (Na tomto místě je záhodno doporučit číst prašinské knihy chronologicky. Autor často pracuje s překvapením či mylnými výklady určitých situací, o což by se čtenář obráceným čtením ochudil.) Zároveň ale druhá část z plánované série obvykle nabízí příběhovou linii, která stojí nad jednotlivými díly a propojuje je dohromady. Loňská Prašina sice v úplném závěru naznačila možné pokračování, ale v zásadě byla dějově uzavřená, působila sevřeně a na většinu podstatných otázek nabídla odpověď. I Černý merkurit má samostatnou zápletku, která se v průběhu knihy vyřeší, ale nastoluje také čím dál problematičtější otázky, vztahy a zanechává za sebou mnohem víc tajemství. Vlastně tak působí jako nakročení k něčemu dalšímu. Ničemu to celkem nevadí, Matocha se kromě toho, že umí dávkovat napětí, pečlivě věnuje svému světu, zdařile jej rozpracovává a nechává hrdiny znovu, a přitom trošku jinak, uvažovat o jeho podstatě.

Znovu se objevují úvahy nad rozdílem mezi životem v současném světě a světě osvobozeném od veškeré představitelné techniky, přičemž pomyslné nůžky mezi těmito dvěma světy se ještě více rozevírají potom, co hrdinové objeví část Prašiny, jejíž obyvatelé jsou o něco radikálnější než ti běžní, třeba jen tím, že žít postaru pro ně neznamená jen nepoužívat elektřinu, ale uzpůsobovat tomu celý životní styl včetně například oblékání či stravování. Tím se do hry dostává i otázka (ne)schopnosti komunikace a vzájemné integrace těch, kdo stojí na opačných stranách barikády.

Problematičnost jakéhokoliv posouzení „správného“ vidění světa se druhotně začíná realizovat i ve vztahu Jirky a En. Navzdory tomu, že při prožívaném dobrodružství drží oba hrdinové pohromadě, postupně se projevuje vzájemné neporozumění. Ukazuje se, že nic není černobílé, že nejde ani tak o správné či špatné, jako o úhel pohledu. K tomu začíná hrát docela podstatnou roli otázka, zda má jednotlivec právo rozhodnout za někoho jiného, má-li pocit, že dělá to nejlepší, co v dané situaci může. A není to jediná etická otázka, která se v díle objevuje, formulace té další by však na tomto místě prozradila příliš.

Podobně jako v prvním díle román pracuje s tradicí ústního vyprávění, a to prostřednictvím postav, které přicházejí hrdinům do cesty, aby jim buď pomohly, nebo poskytly informace. Činí tak v souladu s prašinskou atmosférou – důraz je kladen na slova, příběhy a naslouchání. A podobně jako v prvním díle se tomu děje zpravidla náhodou. Zvláštní osůbky, s nimiž se Jirka a En setkají, mají shodou okolností co říct přesně k tomu, na co se mladí hrdinové snaží zrovna najít odpověď. A nakonec se ukáže, že tajemství celou dobu leželo přímo před nosem. Čtenář se potom zkrátka nedokáže neptat sám sebe, jestli není těch náhod až přespříliš. Prašina je pouhá čtvrť, žádné velké město, nicméně vzhledem k neustálému upozorňování na to, jak snadné je se tam ztratit a kolik lidí tam vlastně žije, trochu zaráží, že Jirka a En bez nějaké větší snahy vždy potkají, koho zrovna potkat potřebují.

Navzdory tomuto drobnému postesknutí dospělé čtenářky nezbývá než dodat, že Matocha je obratný vypravěč, který dětskému čtenáři přináší poctivě promyšlené a přitom strhující dobrodružství. A přestože příběh rozehraný pro tento díl byl uzavřen, na dovyprávění toho čeká ještě hodně. Další návrat na Prašinu po této čtenářské zkušenosti zní pořád ještě slibně.