Kniha Maličkost pro premiéra a jiné povídky je druhým knižním počinem pražské autorky Michaely Mlíčkové Jelínkové (1976). Už v roce 2017 jí vyšla v nakladatelství Grada kniha Dobrodružství pana Kolečka s podtitulem Pohádky od Hvězdy, určená především pro dětské čtenáře (na konci každé pohádky byl ovšem připojený krátký text se zajímavostmi pro dospělé). Naproti tomu nová kniha, doprovázená ilustracemi Jiřího Slívy, se zaměřuje výhradně na čtenáře dospělé. Neunikla již pozornosti periodik jako Host (6/2019 – Kateřina Bukovjanová) a Tvar (9/2019 – Pavel Janoušek).

Knihu můžeme charakterizovat především dvěma rysy. Za prvé se jedná o pointy – zdůrazňuje je jak nakladatelská anotace (mluví o „tak trochu ostřejších pointách“), tak i doporučení od Radkina Honzáka na obalu knihy (mluví o „překvapivých pointách“). Pointy jsou výraznější díky lehkosti autorčina stylu, schopnosti vyprávět tak, že text nevázne: zkrátka díky tahu na bránu. Za druhé jde o různorodost prostředí a především charakterů, se kterými se v povídkách čtenář může setkat – zdůrazňuje ji Pavel Janoušek ve své recenzi a opět anotace, když začíná výčtem několika povolání postav z knihy („pilot, mladá manažerka, pravicoví extremisté, postarší úřednice, nezaměstnaný dělník či cestovatelka“). Na místě je proto zhodnotit v prvé řadě tyto dva aspekty knihy.

O tom, že autorka umí psát tak, že se do textu lehce vstupuje a lehce se v něm i pohybuje, není pochyb. Četba plyne velmi hladce a není nijak těžké se do hloubky začíst. To ale neznamená, že by povídky byly bez vad na kráse – hned v titulní povídce poněkud zarazí pasáž, ve které se postava-vypravěčka rozhořčí nad budovou Rudolfina, přičemž svůj názor na stavbu doplní ještě historickými zajímavostmi (s. 12), které v textu ale opravdu nejsou funkční. S podobnými odbočkami (postoj vypravěče/ky – jeho/její rozhořčení či rozněžnění – zajímavost) se setkáme v povídce vícekrát, v dalších také, většinou již méně křiklavě. Ne že by něco takového nebylo možné napsat, nicméně lehkost stylu a tah na bránu, které jsou velkou předností knihy, to bohužel rozmělňuje, texty se tím místy stávají zbytečně rozvláčnými. Jiným příkladem tohoto jevu může být podrobné rozpracování rodinných vztahů hlavního hrdiny v povídce Soused, které však ve finále nehrají významnou roli.

Pokud se vrátíme k prvnímu vyzdvihovanému rysu – pointě –, nelze říci, že by ve všech případech byla zvláště překvapivá. Některé povídky jsou z tohoto hlediska velmi dobře vybudované (Pomsta bude má, Soused, Výlet). Jiné povídky (např. Pokoutníčku, můj štěstíčku, Objev, Dárek) se bez šokující pointy zase celkem obejdou díky beztak poutavému ději či zajímavě vystavěným situacím – v povídce Objev jde kupříkladu o bizarní vztah vysokoškolského studenta-sirotka se svou babičkou, u níž je nucen bydlet. To už ale není případ krátké povídky Vlastenci, která – ač umístěna do neobvyklého prostředí texaské pouště – bez výrazné pointy a podaná moralizujícím tónem vyznívá poněkud schematicky a ploše.

Oproti tomu zmíněná rozmanitost typů postav patří podle mého názoru skutečně mezi největší přednosti knihy, už jenom proto, že tím sbírka vyčnívá nad běžnou českou knižní produkci, jak poznamenal ve své recenzi Pavel Janoušek. Jsem ovšem toho názoru, že jeho názor, že autorka hledá „jinakost v prostředí, co se mu dříve říkalo hoch nobl“, je třeba zpřesnit. I Pavel Janoušek si povšiml, že se v knize najdou v hlavních rolích i jiné typy postav než představitelé vyšší třídy (uvádí přitom povídku Pokoutníčku, můj štěstíčku s hlavním hrdinou „lúzrem“). Nicméně ani oni Vlastenci nejsou žádná high society. Hrdinka povídky Tarte tatin jménem Salomé, jež, pravda, zní poněkud exkluzivně, se vyrovnává s problémy života „obyčejných lidí“. Hrdinu povídky Objev Janoušek také zařadil do „vyšší společnosti“, když ho charakterizoval jako „vědce vymýšlejícího geniální biologické zbraně“, což je označení správné, ale platné jenom pro poslední odstavec povídky. V předcházejících částech textu sledujeme mladíka, který je sice talentovaný až geniální, ale musí soupeřit o svoji provizorní domácí laboratoř s diktátorskou babičkou, a není schopen navázat milostný, ba ani přátelský vztah s dívkou. Proto se ji snaží pozvat na večeři do drahé restaurace, v níž si připadá nesvůj: „Le Pasteur byl jediný drahý restaurant ve městě, ve kterém byl poprvé a naposledy vloni, když ho rektor pozval na večírek pro studenty s výjimečnými studijními výsledky.“ (s. 127)

Skoro to vypadá, že snad bylo i autorským záměrem zachytit lidské či sociální typy od spodních pater společnosti až po třídu „hoch nobl“. Pravda však je, že čtenáře nejvíce zaujmou povídky právě z vyšších tříd – díky tomu, že vybočují z prostředí, které je jinak u dnešních prozaiků běžné (i když možná jsou i lépe napsané). Ukazuje to mimo jiné, že pro dnešní literární kontext může být užitečné, když se vyskytne autor z jiného prostředí než většina ostatních spisovatelů. Jak je kniha zdařilá z hlediska vykreslení daného prostředí a postav?

V první řadě bych poznamenal, že Michaela Mlíčková Jelínková má schopnost zachytit a výborně vystihnout jazyk daného společenského typu: například v projevech vedoucího Šmída z povídky Pomsta bude má autorka skvěle postihla na odiv stále stavěnou dvojznačnost se zcela jasným podtextem, již sexuální predátoři tak rádi využívají. Například v situaci, kdy se představuje protagonistce povídky, která studovala v Japonsku, mluví o Japoncích takto: „‚A malinko studení čumáci, co?‘ uchechtl se. […] ‚My jsme mnohem kontaktnější. Myslím my v Evropě a v naší branži především.‘“ (s. 229) Vše pokračuje jeho trapnými řečmi a narážkami: „‚Sandro, děvče nešťastné, proč se mě pořád lekáte?‘ […] ‚Vy snad nemáte čisté svědomí?‘“ (s. 231) Může vyjadřování takového člověka něco podtrhnout lépe než záliba v lidových rčeních? Šmíd se tak opírá o – říkejme tomu třeba – staré pravdy, čímž si zároveň udržuje pozici jakéhosi znalce. „Jak k jídlu, tak k dílu,“ (s. 235) řekne nejdřív a pak zas: „Podle nosa poznáš kosa.“

Poněkud paradoxně pak působí místy nešťastně vykreslená psychika či neuvěřitelné chování postav. Nemyslím tím, že by povídkám, které mají rychle plynout, prospěly nějaké dlouhé psychologické pasáže. Problém vidím v tom, že mnohdy když třeba děj graduje či prostě zrychluje, přitlačí autorka i na chování postav, takže jejich jednání, zaměřené k danému rozuzlení děje či epizody, může být příliš vyhrocené až impulzivní. Tak například hned v úvodní povídce Maličkost pro premiéra velmi zarazí chování profesionálního vojáka Richarda, který prošel bojovými misemi v Kosovu a Afghánistánu, a přesto se zcela neprofesionálně rozhodne „vy-ří-dit“ dva hosty Café Louvre, jen proto, že jsou „muslimáci“. Richard je sice v posledních dnech přepracovaný a zjevně podléhá xenofobním tendencím, leč to nestačí k tomu, aby jeho jednání čtenář uvěřil. Richardovi muselo jednoduše přeskočit, což ovšem z předchozího textu nevychází jako pravděpodobné a čtenář musí tak jako tak být takovým násilným posunem zklamán.

Z předchozího je jistě zřejmé, že autorka v textech často tematizuje aktuální problémy, se kterými se česká společnost potýká: imigrační krize, růst extremistických tendencí a sexuální obtěžování, které přechází až v násilí. Mnohé povídky se však týkají prostě mezilidských, zvláště milostných vztahů. Autorka k nim mnohdy nepřistupuje „v rukavičkách“, nýbrž dovede je nahlížet prostřednictvím poměrně drsných situací: tak například povídka Dárek se z velké části točí kolem oparu na pohlaví a povídce Pokoutníčku, můj štěstíčku by se měli vyhnout čtenáři s arachnofobií, protože se to v ní pavouky jen hemží.

Maličkost pro premiéra a jiné povídky je kniha s rozhodně vyššími ambicemi než být jen oddechovým čtením na prázdniny – každá povídka představuje sondu do nějaké části české společnosti a navrch zpravidla nabízí zdařilé ozvláštnění v podobě dobře vystavěného děje či představení leckdy bizarně zajímavé situace. Nakladatelem avizovanou čtivost ale leccos snižuje.