Élise je výtvarnice, máma dvou holčiček a líbí se jí všechno, co je zvláštní: „A houby jsou opravdu neobyčejné.“ Přibližně od této startovní čáry se nejspíš začal odvíjet knižní projekt Klub přátel hub. Na první pohled atraktivní, nápaditě ilustrovaná knížka pro předškolní děti, která místo klasického příběhového narativu přináší autorčino osobní vyprávění propojené s humorně pojatým miniatlasem hub.

Frankofonní Kanaďanka z Montrealu Élise Gravelová (nar. 1977) může opřít své umělecké sebevědomí už o tři desítky autorských knih pro děti, které se také čile překládají do jiných jazyků. V případě aktuální novinky sází nejen na své ilustrátorské a mateřské kompetence, ale i na svou zálibu – ráda hledá a „zkoumá“ houby. Dětským čtenářům se přátelsky představí jako Élise a pustí se do spontánního vyprávění, jak vyráží s dcerami do lesa a vyhlašuje honbu za pokladem. Kamarádsky líčí, co na výpravách dělají, a někdy více a jindy zase méně nenápadně poučuje. Élise je bezprostřední a sděluje své poznatky a zkušenosti velmi osobně a také velmi adresně apeluje na své nové přátele z klubu, na tebe, čtenáři: „Pokud chceš houby líp prozkoumat, můžeš si je vyfotografovat nebo nakreslit, jako jsem to udělala já v téhle knize.“ Nebo: „A teď ti něco povím o ryzcích.“ U muchomůrky nechybí důrazná výstraha:

„Na tuhle houbu nikdy nesahej, ano?“ A na závěr ubezpečení: „Tak co, líbilo se ti houbaření?“ Élise je zkrátka velká kámoška, která ví, jak se čtenářem navázat a udržovat dialog, a permanentně si říká o pozornost. Děti to zřejmě neprokouknou, ale na dospělého, který předčítá, může vypravěčská sebestřednost a apelativnost textu působit přepjatě – možná by byl lepším průvodcem po lese starší kamarád? Nebo mohl obrousit hrany citlivější překlad? Jeden příklad za všechny: „Láká tě objevovat i jiné druhy hub? Jestli ano, dám ti radu – poohlídni se po dalších knihách. Najdeš v nich spoustu úžasných informací, které neznám ani já.“

Doménou Élise Gravelové jsou ilustrace, v tomto případě nelze šetřit superlativy. (Dů)vtipné, přirozeně infantilní a realistické zároveň, barevně harmonické, nápadité. Celostránkové lesní scenérie jsou poetické a přívětivé, holčičky z příběhu rozverné a zvídavé – a houby s očima! Žádná nemá nos, jen některé pusu – a ta se usmívá, kření, diví, zubí. Děti to bude bavit. Houbičky můžou připomínat deštníky, nanuky, mráček, duchy, paroží, sama autorka na jejich adresu konstatuje, že jí připomínají „spíš nějaké bytosti z vesmíru“. Kromě obličejů oživují houby i komiksové bubliny s humorným komentářem, grafika formou výrazných nadpisů ozvláštňuje text vysázený „ručním“ tiskacím písmem.

Po obsahové stránce text respektuje věkovou hranici čtenářů, kterou si autorka určila – předškoláci a první druhá třída ocení náznak výkladového stylu („výtrusy jsou něco jako semínka, houby se pomocí nich rozmnožují“), minimum cizích slov (mykologové, skuteční odborníci na houby), velmi konkrétní popisy založené na každodenní zkušenosti („Jestli najdeš houbu, která má tvar deštníku a pod kloboukem vypadá trochu jako houbička na nádobí, může to být hřib.“) nebo vtipu („Jéje, smrž! […] Vypadá jako mozek mimozemšťana.“) i střídání věcných informací se subjektivním komentářem („[Ucháč] na dotek připomíná gumovou hračku. Vevnitř je dutý. / Kdybych byla hmyz, udělala bych si v ucháči schovku.“). Osobní vyprávění a osobitý humor jsou účinnou strategií, jak malé čtenáře nadchnout a získat je pro tajemný svět hub, vlastně pardon: pro Klub přátel hub, který je sympatickou alternativou k Podivuhodným skutečnostem ze života hub anebo rýmovanému atlasu Houbeles pictus, jež představují spíše četbu pro pokročilé.