Adaptace románu polského emigranta v USA Jerzyho Kosińského (1933–1991) Nabarvené ptáče (1965) byla nejočekávanějším českým filmem letošního roku. Nestává se často, aby se český filmař chopil věhlasné zahraniční literární látky, angažoval pro ni hollywoodské hvězdy, to vše za české peníze a v českých podmínkách. Když Václav Marhoul, scenárista, režisér a producent v jedné osobě na české premiéře filmu rekapituloval historii osmi let jeho vzniku, zabralo to téměř půl hodiny a bylo to vyprávění dramatické, tragikomické i dojemné. A s happy-endem, protože Nabarvené ptáče bylo po dlouhých desetiletích prvním českým filmem, který se promítal v soutěži benátského filmového festivalu – a i když byly názory na jeho kvalitu rozporuplné a na žádnou z festivalových cen nedosáhl, poměrně značný ohlas i v zahraničních médiích svědčil o tom, že v soutěži nebyl jen do počtu. Patrně – a jeho tvůrci to bez výhrad přejeme – tak zahájil cestu do zahraničních kin, což je opět meta, na kterou v posledních letech dosáhl málokterý český film.

Všechen ten obdivuhodný, strastiplný a vysilující Marhoulův producentský výkon však v momentě, kdy se v kině zhasne, náhle nic neznamená. Marhoul přitom předtím nepřesvědčil ani poněkud křečovitou parodií na film noir Mazaný Filip (2003), ani podařenějším, ale pro změnu příliš konvenčním válečným dramatem Tobruk (2008). V Nabarveném ptáčeti ovšem Marhoul překvapuje zase úplně jiným pojetím. Vychází přitom ze slavného filmu Elema Klimova Jdi a dívej se z roku 1985 (do jedné z menších rolí obsadil také tehdejšího dětského herce Alexeje Kravčenka) a obecně z poetiky Františka Vláčila, z těch jeho filmů zejména z šedesátých let, které dokázaly často dost ošklivé lidské skutky nahlédnout s uhrančivou poetickou silou. Látka knihy – strastiplné putování opuštěného židovského kluka nepřátelským a nebezpečným prostředím nacisty okupovaného polského venkova – k tomu vlastně dosti vybízí, protože kniha je ošklivých skutků plná a její věhlas je založen právě na vylíčení všemožných hrůz, které lidé páchají jiným.

Marhoul vše ukazuje v černobílém obraze a převážně neexplicitně, detaily scén, kdy rozhořčené selky vrážejí pomatené nymfě mezi nohy skleněnou láhev nebo kdy jiná žena kopuluje s kozlem, si divák domýšlí. Hlavní hrdina, bezejmenný kluk zhruba desetiletý, sleduje hrůzy, které začaly náhlou smrtí tety, u níž ho židovští rodiče před nacisty schovali, převážně s němým úžasem; později dokonce úplně ztratí řeč. Světlovlasí venkované černovlasého a černookého kluka považují za špinavé cikáně, které má moc je očarovat, ti chytřejší přitom vědí, že ať už je to Rom, nebo Žid, měli by ho odevzdat Němcům. I proto se chlapec dostává především do domácností venkovanů, kteří se sami nějakým způsobem vymykají konvencím vesnické komunity, kteří se jí často straní a sami bývají terčem nevraživosti.

Evokace prostředí je přitom dokonalá: od hůře či lépe vybavených interiérů domácností přes přesné uniformy německých i ruských vojáků včetně vyznamenání a hodností až po hrubé, vrásčité, špinavé, případně rovnou deformované tváře a těla venkovanů (v kontrastu s vymydlenými nacisty). Kamera Vladimíra Smutného je přitom sleduje v působivých detailech i celcích. Po technické stránce se film zcela vyrovná hollywoodským produkcím (přitom je zapotřebí připomenout, že rozpočet byl 170 milionů korun), což je další meta, po které čeští filmaři dosud sahali marně; snad jen scéna drancování vesnice čerkeskou jednotkou působí nuceně a šablonovitě, přičemž zbytečné střílení do zmateně pobíhajících vesničanů nemá ani oporu v předloze – tam Čerkesové především kradou majetek a jídlo a znásilňují ženy, vraždí jen ty, kteří se jim snaží bránit.

Významnější otázky nad Marhoulovým filmem se přitom do značné míry kryjí s otázkami, které vyvolává samotná Kosińského kniha. Když v Česku v roce 1995 poprvé vyšla, přišla sem ještě s legendou, že jde nikoliv o fiktivní příběh, ale o autorovy skutečné zážitky. Když však knihu čteme s vědomím, že jde o fikci, jakkoliv vycházející z dobové reality, její síla slábne a více si všímáme místy až mechanického vršení násilností, hrdinova nesmyslného putování do převážně nebezpečného neznáma či jeho nadpřirozené schopnosti přežít všechno to bití a mučení bez vážnějších fyzických zranění. Nabarvené ptáče je povahou pikareskní román, kdy hrdina putuje světem a zažívá podivuhodná dobrodružství, nemá pověstný dramatický oblouk, který bývá zejména pro kinematografické dílo dost podstatný.

Marhoul se přitom předlohy drží dosti věrně, byť samozřejmě mnohé scény ubírá, aby se vešel do už tak dost dlouhé stopáže. Kupodivu přidává některé nové motivy či scény (pedofil, dekapitace kozla), jimiž snad chce zpestřit v knize postupně poněkud monotónní útrapy; zde ovšem dodejme, že v předloze je ta monotónnost svým způsobem funkční. V onom dodávání však tak podstatný problém není, filmové médium koneckonců vyžaduje scény více na efekt než to literární. Menších lapsů zde několik najdeme (zmíněné čerkeské drancování či vlasatý a vousatý tatínek, který se přitom před nedávnem vrátil z koncentráku), podstatný a jasně definovatelný problém ale filmové Nabarvené ptáče vlastně nemá žádný. Možná mu trochu scházejí emoce, místy film (ale to i kniha) vyznívá ploše. V poslední třetině, od příchodu sovětské armády, ztrácí dech, který se mu vrátí až v samotném závěru, v poslední scéně, kdy zatvrzele mlčící chlapec naznačí jistou vstřícnost k otci milým dětským gestem. Ukazuje se, že nemluvnost filmu svědčí: když některé postavy promluví, často říkají klišé a banality. Všem zahraničním hvězdám jejich mini role sedí, zejména Stellan Skarsgard, Udo Kier či Julian Sands ukazují, že toho umí přesvědčivě zahrát hodně a moc slov ani záběrů k tomu nepotřebují. Vtipné je pak angažmá Barryho Peppera, jehož jednou z nejslavnějších rolí je americký odstřelovač ve filmu Zachraňte vojína Ryana – a nyní hraje odstřelovače pro změnu ruského.

Název knihy i filmu pochází ze zkušenosti ptáčníka, který ví, že když nabarví ptáčka, jeho druzi v hejnu ho mezi sebe nepřijmou, vrhnou se na něj a uklovají ho jako vetřelce a nepřítele. Ta zkušenost je jednou demonstrována prakticky a mnohokrát metaforicky. Je to silná, byť nikterak nová metafora. Otázkou zůstává, zda je dost silná na to, aby „utáhla“ celou knihu, když už víme, že jde o fikci. A zda je Kosińského próza natolik dobrá (neobvyklá, naléhavá, významná – dosaďte si sami), aby ospravedlnila všechno to producentské úsilí a řemeslnou důkladnost, kterou Václav Marhoul musel vynaložit.

Nabarvené ptáče. Režie: Václav Marhoul. Scénář podle knihy Jerzyho Kosińského Václav Marhoul. Kamera: Vladimír Smutný. ČR, 2019, 169 min.