Na stránkách poslední do češtiny přeložené knihy Kanaďanky Marianne Dubucové Horská cesta se setkáváme se svého druhu babičkovskou postavou. Jedná se o paní Jezevcovou, která má řadu kladných rysů, jež se pojí s vysokým věkem – je moudrá, klidná, hodně toho zná a taky zvládne. Každou neděli se vydává na vrchol hory Cukrová homole, u jejíhož úpatí stojí její domek. Malý čtenář se naopak může identifikovat s kocourkem Lulu, kterého paní Jezevcová vezme pod svá křídla. Přesněji řečeno, jednoho dne ho s sebou vezme na cestu, která brzy nabude obecnějších rozměrů. Lulu se jí přitom vyptává na všechno možné a ona ho učí nejenom, co kde roste a kde je k vidění jaké zvíře, ale třeba také naslouchat a pomáhat ostatním.

Knihy Marianne Dubucové vynikají střídmostí, a přitom nerezignují na bohatost a pestrost, což platí i o Horské cestě. Každá stránka je jako příbytek zapřisáhlého minimalisty, nikde nepřebývá ani milimetr ilustrace či textu, a zároveň nic podstatného nechybí. I v případě dvojstránkových ilustrací má čtenář dojem, že jsou do detailu přesně promyšlené a že v nich není ani čárka navíc. Pozornost vůči drobným detailům kniha ve čtenářích pěstuje i občasnými faktickými vsuvkami, jako je například vyobrazení jedlých a nejedlých hub nebo nákres náležité poutnické hole, která musí být z tvrdého dřeva „kvůli pevnosti“ a mít hladkou kůru „kvůli packám“.

Horská cesta též nenásilnou formou předává sympatické, v mainstreamovém kontextu spíše netradiční, hodnoty. Kupříkladu text „Všechny neděle jsou stejné“ doplňuje obrázek spokojené paní Jezevcové, jak kráčí vstříc svému důvěrně známému vrcholu. Opakování není předkládáno jako ubíjející rutina, nýbrž jako ukotvující, meditativní činnost, která beztak může přinášet nové zkušenosti. Knihou dále silně rezonuje úcta k tomu, co nás přesahuje: „To musí být úplně bezva stanout na vrcholku světa!“ zasní se Lulu. „Víš, člověk si tam připadá maličký,“ odvětí paní Jezevcová, a když chce Lulu vědět, jak přesně maličký, řekne, že „Maličký jako zrnko hvězdného prachu, které se třpytí na růži.“ Vypravěč poté s ironickým pomrknutím doplní, že paní Jezevcová je také básnířka. A co teprve, když dvojice na Cukrové homoli opravdu stane. Autorčin úhledný, úsporný styl v žádném případě neznamená, že by nebyla schopná vytvořit strhující ilustraci. Metafyzično dále evokuje i dvoustrana z převážné většiny zaplněná vodní plochou.

Lulu posléze začne paní Jezevcovou doprovázet každou neděli. Na první cestě si potřebuje odpočinout Lulu, ale po nějaké době uvítá oddych naopak paní Jezevcová. A potom už se na vrchol hory vydává pouze sám Lulu. Jednoho dne si povšimne, že ho pozoruje králík, a tak ho přizve, aby mu dělal společnost – podobně jako jeho samého kdysi s horou seznámila paní Jezevcová. Tu opouštíme, pravděpodobně umírá, což ale není zdrojem žádného traumatu, nýbrž součástí přirozeného koloběhu věcí. Možná je Horská cesta vhodnější publikací, nad níž s dítětem otevřít téma smrti, než knihy, které jsou na něj přímo zaměřené, jako například (jakkoli zdařilá) Návštěva malé smrti od Kitty Crowtherové. Ve středu jejího zájmu stojí totiž život – aniž by ovšem téma smrti obcházela nebo nějak obrušovala pro dětské publikum.