Maminka Marianne Dubuc prý o své dceři říkala, že má nejvíc pastelek ze všech dětí na světě. A záliba malé Marianne přerostla v celoživotního koníčka, jenž se zároveň stal i jejím povoláním. Frankofonní Kanaďanka Marianne Dubuc (nar. 1980), spisovatelka a ilustrátorka v jedné osobě, publikuje svou tvorbu pro děti a mládež od roku 2006, za uplynulou dekádu vydala v průměru knížku a půl ročně. Česky jsou zatím díky péči nakladatelství Labyrint a překladům Ondřeje Kavalíra dostupné dva mezinárodně oceňované (a hojně překládané) tituly: Ptáček a lev (česky 2015) a Já nejsem tvoje maminka (česky 2017).

Tichá síla přátelství
V knihách vystudované grafické designérky z Montrealu dominují kresby a těm vévodí odvážné nápady. Lev třeba chodí po dvou jako člověk, nosí modré kalhoty s laclem a žije v krajině, kde v zimě mrzne a sněží. Ale protože si na hlavu nasadí čepici, v níž se usadí jeho přítel ptáček, společně zimu přečkají, neboť jak se píše v knize, „ve dvou se dá mráz zvládnout“. Personifikovaní zvířecí hrdinové toho sice mnoho nenapovídají, ale z výrazů jejich tváře neomylně vyčteme, jak se v různých situacích cítí a jak jsou vztahy křehké.

Obě česky vydané autorčiny knihy krouží kolem podobného tématu: přátelství a pomoci druhému v nouzi. Text je velmi úsporný, v poetičtějším Ptáčkovi a lvu dokonce autorka dětem ukazuje, že „mluvit“ může i celá prázdná dvojstránka.

Samotář Otto a nezvaný host
Příběh z knížky Já nejsem tvoje maminka neboli příběh veverčáka Otty, kterému se jednou přikutálí k domečku zelená pichlavá koule připomínající nevyloupnutý kaštan, je rozvinutější, dynamičtější, tajemnější, terminologií literární vědy by se řeklo, že pracuje s psychologií hlavní postavy, zápletkou a rozuzlením. Má pohádkovou expozici: „V jednom velice starém lese roste strom, který převyšuje všechny ostatní. V tom stromě žije malá veverka. Jmenuje se Otto.“ V porovnání s Ptáčkem a lvem je tento příběh mnohem více verbální, ale i zde významně promlouvají ilustrace, někdy celostránkové, někdy „panely“ upomínající na komiksové členění narativního prostoru. Na prvních deseti stranách si autorka pohrává s perspektivou, „dějiště“ je stále stejné – starý strom, celý zblízka, celý zdálky, veverčákova větev a patro nad ní, jen jeho větev a dveře do domečku, to vše ve dne i v noci – výborný prostředek, jak upozornit na detail a zároveň učit děti vnímat kontext; skvělý nástroj, jak vytvořit napětí a představit protagonistu příběhu. Veverčák zprvu jen není zvědavý, co se to vlastně objevilo před jeho domečkem, pak stále není zvědavý, ale už je opatrný, a nakonec je i trochu bojácný a umíněný – kulička se otevírá a z ní se líhne malé chlupaté stvoření, které pípá a hledá maminku. Otto zatvrzele opakuje větu, která příběhu propůjčila název. Postupně jeho počáteční nevšímavost vystřídá snaha najít chlupáčovu maminku. S každým dnem totiž podivný bílý tvor nápadně roste a do veverčákova domečku už se málem nevejde. Tento opakující se motiv slouží nejen akceleraci příběhu, ale je pro malé čtenáře i vítaným zdrojem humoru, zejména ve chvíli, kdy se Otto jednoho rána probouzí v záplavě bílých chlupů – vizuální zachycení tohoto okamžiku je opravdu půvabné.

V nouzi poznáš přítele
Příběh nabízí pohled na neobvyklou situaci, v níž se oba hrdinové ocitnou, z dvojí perspektivy, a ukazuje tak, že nic není černobílé. Veverčák se snaží nezvaného hosta umanutě zbavit, stále podniká nové výpravy po lese, aby mu našel maminku – chce zpět svůj klid, na který je zvyklý, ale vede ho k tomu snad i dobrá vůle pomoci druhému, ochranitelsky varuje „návštěvníka“ před nebezpečným orlem, a přitom i nenápadně zakouší, jaké výhody má život ve dvou – chlupáč totiž uvaří dobrou polévku, uklidí, vyzdobí zahradu… Rozmrzelý veverčák ve své zlosti nakonec zapomene i na nebezpečí, jež mu v lese hrozí – a teprve v této nouzi „pozná přítele“. Pro malé čtenáře je pochopitelně toto šťastné rozuzlení příběhu dořečeno explicitně, ale nepůsobí to nijak plytce, vždyť happy end s sebou nese poselství celého příběhu.

Knížka bude konvenovat čtenářům, kteří rádi komentují, co se to vlastně v příbězích děje a proč, propracované a důvtipné ilustrace k tomu vybízejí. Dětem předškolního věku tak Marianne Dubuc empaticky ukazuje cenu a sílu přátelství i význam tolerance. Podle informací literární agentury, která talentovanou kanadskou autorku zastupuje, se můžeme těšit na další její vyprávění v češtině – tentokrát se jezevec vypraví do hor.