Na kole dojedete z Berlína do Prahy za tři dny – uvádí na svých stránkách berlínský Dům poezie, kde se loni během tří horkých květnových dnů setkalo při společném workshopu šest německých a šest českých básníků. „VERSschmuggel“, tedy pašování veršů z jazyka do jazyka – tak zní německý název překladatelské dílny, kterou Dům poezie (dříve literaturWERKstatt berlin) každoročně organizuje během Festivalu poezie. Setkávají se tu básníci ze dvou zemí, aby navzájem překládali své texty – většinou bez znalosti jazyka svého protějšku. Léty prověřený koncept se už uskutečnil v nejneuvěřitelnějších jazykových kombinacích, loni došlo i na němčinu a češtinu.

Podnět k tomu očividně poskytlo letošní hostování České republiky na Lipském knižním veletrhu. Ale že se dílna opravdu uskutečnila, je především zásluha Asociace spisovatelů. Z každé země bylo předem vybráno šest básnických osobností, ty byly rozděleny do dvojic a každá dvojice ještě dostala jazykového prostředníka. Nijak snadný úkol. O to větší obdiv budí výsledek: protože i když to tak na první pohled možná úplně nevypadalo, účastníci si kupodivu úžasně sedli a zavládla mezi nimi harmonie. Z toho je vidět, že se dílna může pochlubit dlouhou tradicí a organizátoři mají skutečný poetický jemnocit.

Ještě než se autoři setkali při třídenní společné práci v Berlíně, dostali na přípravu doslovné převody textů svých protějšků. V Berlíně pak došlo na samotné „pašování“. Ruku si při něm podávaly dva přístupy: „Übersetzen“ a „Übertragen“ – překlad a převod.

Pracovní postupy a přístupy – pašerácké metody – se přirozeně lišily, já za sebe můžu zhruba popsat jen to, jak pracovala jedna z básnických dvojic. Pro mě jakožto jazykovou prostřednici mezi oběma básníky byly tři dny strávené na dílně po všech stránkách nezapomenutelnou a inspirativní zkušeností. Překládání jako kolektivní proces. Sen, který je bohužel od každodenní praxe literárních překladatelů na míle vzdálený. A přesto: potvrzení toho, jak důležitá, ne-li určující je výměna názorů, komunikace. A nejde tu jen o otázku jako ze školních lavic: „Co tím autor míní?“ Daleko zásadnější je, přinejmenším z mého pohledu, druhého poznat a získat určitý cit, cit pro to, kdo se ukrývá za texty, z jaké perspektivy a zkušenosti hovoří. A tak jsme si i v rámci naší skupinky – Jan Škrob, Tom Bresemann a já – velmi dlouze a velmi intenzivně povídali. O všem možném, o sobě, o svých zkušenostech, o způsobu, jak vnímáme, čteme, myslíme. O čtení a psaní a o překládání. O tom, jak, kdy a kde pracujeme. Kdy, jak a kde vznikly dané texty, co jim předcházelo. Jaká to byla doba, jaká fáze, jaký pocit? Až potom jsme postupně přešli k diskusi o jednotlivých pasážích textů a otázkám po významových rovinách. S takovouto výbavou se nakonec mohli oba básníci stáhnout do ústraní a pracovat na překladech – na tichých nebo hlučných místech, brzy ráno i pozdě v noci –, aby se pak třeba tu a tam ještě vrátili k nějakému nevyjasněnému místu.

Tato velice intenzivní, skoro intimní spolupráce otevírá velký prostor pro překladatelskou práci, pro experimenty. Aby byl totiž výsledek pašování úspěšný, převádět nelze jen jednotlivá slova a významy, rytmy a narážky, ale mnohem víc – ono neviditelné cosi, co se skrývá v pozadí. Je to dlouhý a intenzivní komunikační proces někde mezi překládáním, převáděním a přebásňováním, na kterém se podílejí všichni. Pašování zkrátka není žádná hračka, při každém kroku vyžaduje nesmírnou opatrnost, člověk sice zhruba ví, kam se chce dostat, ale kudy vede cesta, to se často ukáže až v průběhu práce.

Kniha, která z této dílny vzešla – VERSschmuggel/Překladiště – nejenže představuje dvanáct současných básníků z České republiky a Německa, ale nechává nás také vytušit něco z procesu, který vedl k tomu, že si nyní můžeme jejich texty číst v obou jazycích. Každý text doplňují krátké eseje autorů a pracovní poznámky jazykových prostředníků, což umožňuje čtenářům dozvědět se něco o průběhu samotné práce. Dílna vyvrcholila společným vystoupením všech zúčastněných v poslední den Festivalu poezie. Ten, komu se kniha dostane do rukou, má vedle četby možnost zúčastnit se večera dodatečně, a sice prostřednictvím QR-kódu u každého z autorů.

Antologie tedy nabízí nejen výběr textů k úvodnímu nahlédnutí do aktuální básnické scény v sousední zemi – o níž toho z obou stran, v Česku o té německé i v Německu o té české, slýcháme až příliš málo –, ale ukazuje také možné přístupy k překládání poezie, umožňuje mnohovrstevné ponoření do textů i do překladatelského procesu. Je to inspirativní čtení i posluchačský zážitek pro každého, kdo se chce seznámit se současnou lyrikou ze sousední země, a v neposlední řadě i pro překladatele, kteří se mezi oběma jazyky pohybují.

A kdo by chtěl do zákulisí workshopu nahlédnout ještě trochu víc, může se podívat na video se všemi účastníky, které během tří berlínských dnů vzniklo.