Michaela Hečková (nar. 1986) je dramaturgyně a kulturní manažerka, která se podílela již na několika knižních projektech. Veřejný prostor CZ: Krajina města pojednával spíše o samostatných významných architektonických zásazích do veřejného prostoru; O městech a lidech vypráví příběhy lidí, kteří se snaží budit spoluobčany z letargie a pěstovat v nich zájem o místo, kde žijí.

Nová kniha, jíž je Hečková spoluautorkou, 20000: O místech a lidech – Literárně-vizuální dokument o současné architektuře malých českých měst a obcí, v sobě spojuje obojí: představuje „body jemných i výrazných zásahů do města i krajiny“, sleduje proměnu české vesnice a malého města a stavbu nových emblematických veřejných budov, stejně jako nepatrné akupunkturní zásahy, které dokáží proměnit charakter a biorytmus daného místa.

Druhým autorem knihy je designér Matěj Chabera, s nímž Hečková vytvořila obrazově poutavou knihu coby „literárně-vizuální dokument o nové architektuře v českých regionech“. Název 20000 není náhodný: projekt představuje portréty 20 míst ve 20 městech a obcích České republiky, které svým počtem obyvatel nepřesahují 20000, za nimiž stojí 20 předních architektonických studií mnohdy v autorské dvojici se zadavatelem, vedením obce nebo provozovatelem. „Podkladem pro texty jsou rozhovory s architektonickými studii a tzv. hybateli architektury – zadavateli, investory, provozovateli, vedením obce či města, místními kulturními organizátory, nadšenými krajinářskými architekty.“ Ti se ovšem někdy vzájemně možná až přehnaně chválí, i když je jasné, že bez jejich vzájemné souhry by se nic postavit nepodařilo.

Typy zařazených objektů jsou různé: od hospody, přes kostel, novou náves, sportovní halu až k experimentální „útulně“ uprostřed pole. Většina jich slouží svým účelům již v současnosti, jiné naplní své poslání až někdy za sto let, jako „Stromová kaple“, jejíž tvar bude dotvořený, až teprve nedávno zasazené stromy dorostou. Některé jsou určeny cílům duchovním, spirituálním či terapeutickým, jako zmíněná útulna, věž postavená na vojenském řopíku, vybavená malou knihovničkou, křeslem a knihou hostů, v níž se dočtete třeba to, že tamní pobyt je „lepší než zajít si za psychologem“. Jiné ale uspokojují potřeby hmotnější, jako železniční zastávka nebo víceúčelová prodejna potravin, v jejíž budově ovšem našly svoje prostory také místní služby, např. kadeřnictví, účetnictví a masáže. Jeden ze zúčastněných architektů navíc naznačuje, že hmotná stavba nemusí být to hlavní: „Mnohem lepší než to, co nakonec vzniklo, je celý ten proces. A práce s kamarády. Vlastně je to, jako když jde člověk na pivo s lidmi, které má rád. A jen tak mimochodem u toho vznikne stavba.“

Jednotlivé kapitoly obsahují jak technické popisy daných objektů a přesné údaje o úhrnné postupně staly nepsaným autorským manifestem.“ Nebo když slibují: „Zrcadla vás umanou fascinujícím poosvětlením i na té nejmenší toaletě v penzionu a nechybí ani vana za postelí,“ čímž se těmto věcem jakoby přidává na životnosti. Hečková vystudovala českou filologii, takže její zacházení s jazykem jistě není náhodné: jde patrně o hravý pokus až na samu mez napínat význam daných výrazů, nebo ji i lehce překračovat, a tak celý výklad dynamizovat. Pro některé čtenáře kýžený efekt nastává, u jiných může zvolený styl vyvolat dojem zbytečné a samoúčelné krasoduchosti (či touhu hledat v textu jazykové chyby).

Přechod od technického popisu k abstraktnějším úvahám o obecnějším smyslu dané stavby ve vztahu k samotné obci je někdy docela rychlý a náhlý, jako v případě sportoviště v obci Úsilné: „V podstatě nenápadná stavba se vymyká jen jediným výrazným detailem: velkorysým nápisem Sportovní klub Voselno Úsilné, jenž se line po celé čelní a boční straně stavby. Záměr je jednoduchý: místo se nachází, stejně jako mnohé jiné důležité stavby, v průjezdové trajektorii obce. Stylizovaný symbol obce s oslí hlavou a radikálním nápisem tak působí jako manifest. Dům s jasnou identitou a razancí, jenž zaujme každého, kdo třeba jen prochází či projíždí kolem… Víceúčelové hřiště, které dnes mimo jiné slouží jako zázemí pro nohejbalový turnaj, disponuje tartanovým povrchem a jednoduchou účelovou dřevostavbou s tribunou a zázemím. Osmatřicet metrů dlouhá stavba z rostlého dřeva je ošetřena světlou lazurou. Stěny jsou zaklopeny peřenými prkny. Vnitřní chodbě dominuje konstrukční prvek ocelových táhel ve tvaru písmene X. Jednoduše řečeno: tenisový kurt se zázemím a skladovou místností oddělenou posuvnými dveřmi, na které přirozeně navazuje fotbalové hřiště, které by v budoucnu měla doplnit ještě venkovní sauna. Sportoviště může vypadat všelijak. To zdejší se ovšem stává zhmotněním identity obce.“

Autoři ovšem nejen chválí. V publikaci zařazené realizace dávají do kontrastu s jinými v téže obci, které vizuálně nerespektují svoje okolí. Nebo se vymezují proti „designovým boutique hostelům a rodinným penzionům, které lákají návštěvníka na velkorysou vanu uprostřed ložnice a dvoupákový kávovar na stylové kuchyňské lince v kulisách vesnice, která ještě stále čeká na zavedení kanalizace.“ Namítnout by se mohlo, že budování základní infrastruktury příliš neřeší ani Hečková a Chabera – jejich styl zaměřený na efektní vizuální detaily by užitečnost či potenciální krásu kanalizačního potrubí zakopaného v zemi mohl postihnout jen stěží. Kniha si zaslouží pozornost, i když u její celkové koncepce může čtenář řešit tutéž otázku jako u stylu: zdali v ní i přes zařazení staveb nutných pro život obce nefiguruje až příliš mnoho takových, které jsou trochu samoúčelné, či dokonce snobské. Každopádně publikace může provokovat či podněcovat k důležitým otázkám, které dnes ve své tvorbě vznáší například výtvarnice Kateřina Šedá, jejíž jméno se v textu také objevuje. Totiž jak srozumitelně reprezentovat identitu obce, jak architektonickými zásahy podporovat občanskou aktivitu či jakou podobu by dnes měla mít komunitní centra.