Setkání s odlišnostmi. To je podle autorů knihy Veřejný prostor CZ hlavní úloha městského veřejného prostoru, kde se v ideálním případě mohou střetávat, poznávat a obohacovat lidé různého věku, sociálního původu či etnické příslušnosti. Setkání jsou to sice chvilková, ale „ve svém celku nabízejí zkušenost lidského světa“, kterou nemůžeme získat v rodině či zaměstnání. Pokud správně funguje, může se veřejný prostor stát úžasným divadlem, jevištěm i hledištěm současně, jsme v něm herci i diváky. Přitažlivost určitého místa je totiž dána přítomností jiných lidí. Právě oni jsou ty nejzajímavější objekty, které můžeme na ulici, v parku nebo na náměstí pozorovat.

Kniha, jež je součástí stejnojmenné výstavy konané v Brně a Praze, se v drtivé většině zaměřuje na příklady hodné následování. Více než šedesát zrenovovaných nebo nově utvořených náměstí, ulic, parků, ale i artefaktů a uměleckých či společenských aktivit s místy spojených je v ní představeno prostřednictvím poutavých barevných fotografií a interpretováno z hlediska jejich fyzické formy, sociálního obsahu i kulturního významu.

To vše je zarámováno čtyřmi obecnějšími texty. Jejich autory jsou Petr Kratochvíl (nar. 1950), původce četných prací z dějin urbanismu, architektka Pavla Melková (nar. 1964), mimo jiné autorka knihy Humanistická role architektury (Arbor vitae, 2016), dále ředitel Galerie Jaroslava Fragnera Dan Merta (nar. 1963), vzděláním estetik a kunsthistorik, a v neposlední řadě dramaturgyně a kulturní manažerka Michaela Hečková (nar. 1986). I při přípravě knihy se tedy sešel kolektiv generačně a profesně celkem pestrý.

Místní síla má se k dílu

Uvedení autoři esejů uvažují nejen o konkrétním ztvárnění částí našich měst, ale i o souvisejících obecnějších otázkách. Například o tom, zda osmadvacet let po sametové revoluci naše společnost ví, jaké civilizační hodnoty má zastávat, a zdali hrozí, že opět bude občanům zakazováno veřejný prostor sdílet, jak tomu bylo před rokem 1989. Úroveň zdejších veřejných prostorů je totiž také „vizitkou“ stavu zdejší veřejné sféry jako takové.

Především jsou však v knize stručně a hutně popsány zdařilé realizace, ať už v koncepci větších celků (Dolní Břežany, Litomyšl, Líbeznice), nebo menších území: rekonstrukce prostor historických (převážně náměstí), vytváření nových (za mnohé Corso Karlín nebo Futurama Business Park v Dolních Vítkovicích), úpravy veřejných parků, ale i sochařská díla a „site specific“ akce na veřejných prostranstvích. Vyzvedávána je úloha místních politiků (líbeznický starosta Martin Kupka), občanských aktivistů i umělců, a to nikoli jen těch výtvarných, ale třeba i spisovatelů. Kupříkladu Kateřina Tučková (která je ovšem také kurátorka) zpracovala pro sochařskou přehlídku Brno Art Open 2013 čtrnáct historických událostí, jež zanechaly významné stopy jak v dějinách města, tak v osudech jeho obyvatel. Čtrnáct uměleckých artefaktů ve veřejném prostoru města Brna tak připomínalo čtrnáct lidských příběhů, do nichž zasáhly historické události dvacátého století.

V knize jsou připomenuty i zvěčnělé osobnosti, jejichž představy a sny o fungování občanské společnosti mají vybrané lokality uskutečňovat, například Náměstí Václava Havla, dříve piazzetta Národního divadla, má sloužit coby „laboratoř dialogu“.

To bude zas na Náplavce narváno

Některé lokality jsou chváleny bezvýhradně, u jiných, jako je pražská Náplavka, autoři litují, že obrovský zájem lidí tam přitáhl i příliš mnoho komerčních podniků, a proto jsou dnes přehlceny reklamou, takže konktrétně prvotní občanský duch Náplavky se vytrácí a Pražané se prý proto poohlížejí po nových, dosud nezkažených místech, jako je třeba ostrov Štvanice.

Co do témat i metafor, jimiž autoři zařazené lokality popisují, texty rozhodně nejsou uniformní. Najdeme zde „divoký, ale bezpečný lesopark“ (zbraslavský Belveder) i krajinu s umělými kopci a vynořujícími se chodci, kteří jako by proplouvali zvlněnou krajinou (revitalizovaný Gahurův prospekt ve Zlíně). Park 4dvory v Českých Budějovicích autoři charakterizují jako ukázku postupného přechodu mezi městem a volnou krajinou; pro obytný soubor na pražském Vackově jsou zase typické postupné přechody mezi poloveřejným a polosoukromým s odstupňovanou mírou intimity a otevřenosti, odpovídající vztahům v rodině, sousedství a širším společenství.

Nechybějí ani inspirace dávnou minulostí, kupříkladu evokace keltských prapředků v Dolních Břežanech, nedaleko nejvýznamnějšího zdejšího opida Závist, nebo památník Brána ke svobodě v Mikulově, v němž třiapadesát kovových stél připomíná ty, kteří zemřeli při pokusu uniknout z komunistického bloku na Západ.

Knihu může čtenář ocenit pro její teoretický přínos v oblasti poznání vývoje městských veřejných prostor v České republice po roce 1989, ale brát ji může také jako poutavý a aktuální bedekr po místech, na kterých se něco zajímavého děje. V tomto smyslu píše o současné městské krajině i Michaela Hečková, podle jejíhož metaforického vyjádření jde o „generační román skupiny neúnavných bojovníků za prodloužený obývák“ nebo za společně vypěstovanou ředkvičku. Využitelná je ovšem i pro porozumění obyvatel svému mikroregionu, třeba při návštěvě Keltského parku v Dolních Břežanech mi místní lidé, na které jsem natrefil, jeho ideový význam nebyli schopni vysvětlit. V tomto smyslu je kniha výzvou k narušení lhostejnosti, k zájmu nejen o jiné lidi, s nimiž se setkáváme, ale také o prostory, v nichž se setkání odehrávají.