Michaela Hečková (nar. 1986) je dramaturgyně a kulturní manažerka. Studovala bohemistiku, kulturální studia a teorii interaktivních médií. Působila jako programová ředitelka festivalu umění ve veřejném prostoru Street for Art na pražských sídlištích Jižní Město a později Černý Most. Ve spolku Piána na ulici, který nyní vede s kavárníkem Ondřejem Kobzou, pak svou činnost rozšiřovala i na další části republiky, na vlastní oči tak poznávala nejrůznější formy intervencí a pokusů o oživení veřejného prostoru.

Jedním z plodů této aktivity je kniha O městech a lidech. Vypráví třiatřicet příběhů lidí, kteří se v českých a moravských regionech snaží budit spoluobčany z letargie a pěstovat v nich zájem o místo, kde žijí. Otevírají dočasné kavárny, finské sauny, venkovní galerie, narušují městskou šeď architektonickými zásahy, pořádají sousedské slavnosti, inscenují umění na náměstích, revitalizují vodní toky, oživují tradiční knihovny, vstupují do místních zastupitelstev. „O městech a lidech je takový atlas, co vás může inspirovat, pokud se k něčemu podobnému sami teprve odhodláváte, nebo utěšit a povzbudit, pokud se tak již stalo a ne všechno se vám třeba povedlo,“ říká k tomu Hečková.

Strašně hodně

Mezi jednotlivými hrdiny knihy jsou jména slavná (výtvarnice Kateřina Šedá) i postupně se dostávající do širšího povědomí (ředitel společnosti Svět knihy Radovan Auer), převážně však jde o osobnosti známé jen v rámci místní komunity; společné mají to, že se o něco smysluplného pokusily – a musely se potýkat s četnými obtížemi. Řada představených projektů se nakonec ukázala jako neúspěšná. Většina organizátorů své aktivity sama sponzoruje: podle jednoho z respondentů je jeho festival jednoduše „koníček, který něco stojí“. Někteří navíc za „páchání dobra“ zaplatili rozbitím manželství nebo hospitalizací. Neskrývají přitom ani chyby, jichž se z neznalosti či nezkušenosti dopustili – vzhledem k relativně nízkému věku, kdy se do projektů s obdivuhodnou odvahou pouštěli, často ani není divu. Jedna z aktérek tedy přiznává, že s kolegy do jistého objektu investovali dvě stě tisíc korun, aniž měli vyřízená potřebná úřední povolení, takže při vzpomínkách na své tehdejší počínání by si prý nafackovala.

Přesto žádný z příběhů nevyznívá depresivně. Protagonisté totiž mají jasno v tom, že i malou akcí se dá „strašně hodně“ změnit a že jejich počínání mělo cenu. To, že zhusta působí v jiném než velkoměstském prostředí, je pro ně výhodou i nevýhodou. V Praze jsou lidé na podobné akce již zvyklí, takže některé věci není nutné vysvětlovat, „přesvědčovat přesvědčené“, zvyklí jsou však i příslušní úředníci, s jejichž nemalým aparátem je pak možná těžší pohnout. Hečková k tomu realisticky dodává, že jeden gauč ve veřejném prostoru svět nezachrání. A jeden koncert na chomutovském náměstí neodčiní vyhnání Němců z města a celého kraje. Ale třeba zachrání životní poslání jednoho nebo tří lidí. „Jak také jinak začít s proměnou společnosti?“ klade řečnickou otázku.

Autorka se snaží v krátkých kapitolách shrnout životní dráhy svých hrdinů: mnozí z nich prošli vystřízlivěním a poučili se, ale něco z původních ideálů si ponechávají, jen hledají skromnější či realističtější cesty k jejich naplnění. Jiní nahlédli, že jejich původní hyperkritičnost vůči místní radnici byla jen zapšklostí a naštvaností, takže se sami stali zastupiteli, případně s některými politiky plodně spolupracují. Pochvalně je v této souvislosti zmíněn Vít Rakušan, v negativním kontextu Jiří Čunek, jejichž strany ale paradoxně budou v nejbližších volbách zřejmě kandidovat společně.

Nenápadné divy

Kniha je psána s lehkou nadsázkou: autorka přiznává, že na danou problematiku není expert ani ona ani kniha, kterou čtenář drží v rukou („pravděpodobně poté, co jste ji našli v levných knihách kdesi v roce 2055“). Tuto polohu ovšem střídají pasáže patetické až vyznavačské, prodchnuté vírou v nadosobní význam předestíraných snah. Jakýchsi až paranáboženských rovin publikace dosahuje tam, kde jsou těžce zkoušení hrdinové náhle vysvobozeni jakýmsi zásahem shůry, podivnou „náhodou“ radikálně řešící jejich potíže s nevstřícnými úřady či majiteli pozemků. I když – kdo by popíral, že se takové zvláštní události občas skutečně stávají.

Hečková nezastírá, že píše o svých kamarádech a kolezích, s nimiž ji pojí podobné životní směřování a praktiky v zacházení s okolím. Příliš se tedy z její knihy nedozvíme, jak je vnímají domorodí obyvatelé, z nichž se aktivisté vyčlenili nebo mezi které vyjíždějí provádět cosi na způsob novodobé misionářské činnosti (ve smyslu občanského uvědomění). Snad kromě Luhačovic, tam prý někteří místní v účastnících festivalu spatřují feťáky, šílence a fanatiky. Minimálně v popisu dopadu a ohlasu jednotlivých aktivit by si publikace zasloužila rozšíření. Stejně tak by bylo poučné, kdyby za deset či dvacet let někdo zaznamenal osudy zařazených tvořivých individuí, pravděpodobně budou všechno možné, jen ne konvenční a nudné. (Podobně jako socioložka a environmentalistka Hana Librová dlouhodobě sleduje svoje „pestré a zelené“, jejichž označení se ovšem s časem mění.)

Kniha může některé čtenáře varovat, aby se nedopouštěli podobných chyb, hlavně však nabízí inspiraci k nadšené práci pro své bližní, jakkoli ji usedlí sousedé mohou považovat za bláznivou, marnou či dokonce škodlivou. Lékař Tomáš Šebek, vyjíždějící pomáhat nemocným v nejchudších částech světa, nedávno prohlásil, že skutečným hrdinou může být každý i v této části světa a nemusí kvůli tomu jezdit do Afriky či na Haiti. V jeho očích je jím i člověk, jenž se stará o dětské hřiště či místní spolek. Právě kniha O městech a lidech přináší neocenitelnou galerii takovýchto nenápadných hrdinů dneška. Jak totiž autorka zdůrazňuje, nenápadnost ještě neznamená plachost ani pasivitu.