„Bratře, ty, který máš světlo, řekni mi o tom mém. Jsem jako slepec. Kráčím bez cíle a jdu poslepu. Kráčím v bouři a hromobití, oslepený sněním a šílící po harmonii,“¹ vyznává se Rubén Darío v básni Melancholie. Hledání světla, směru, harmonie představuje úhelný kámen hispanoamerického modernismu.

Rubén Darío (1867–1916) se narodil ve středoamerické Nikaragui, byl však světoběžníkem ztělesňujícím oslnivé možnosti – a zároveň úzkosti – epochy fin de siècle, tedy přelomu 19. a 20. století. Její hispánskou verzí je modernismus.²

Hispánská Amerika vstupuje s plnou vervou do moderního světa, odmítá se přimknout pouze ke španělskému dědictví, a naopak s otevřenou myslí nasává vjemy a inspirace ze všech koutů světa (především z Francie, ale nesmíme opomenout i zálibu v Orientu či uhrančivý vliv textů E. A. Poea na formující se hispanoamerickou povídku), hledá svou identitu tváří v tvář sílícímu severoamerickému sousedovi a již nechce být evropskou utopií – chce utvářet vlastní budoucnost a svobodně reflektovat minulost.

Modernismus je stejně jako přelom století plný paradoxů. Umělci touží vytvářet trvalé, dokonalé umění, neslužebné a svobodné, autonomní artefakt podléhající výlučně estetickým měřítkům. Přinášejí revoluci básnického jazyka, experimentují s formou, jež odmítá svazující normy, objevují archaismy i neologismy, výrazy z francouzštiny i indiánských jazyků a hledají krásu, ideál, dokonalý rytmus, který je odrazem rytmu celého Univerza… Umělec se tak stává zprostředkovatelem a tlumočníkem transcendentální sféry, prorokem, bohem. Zároveň však narážejí na nepochopení, cítí se marginalizovaní. Společnost okouzlená pokrokem a sledující především hmotné zájmy jimi pohrdá a oni pohrdají jí. A místo aby se svobodně věnovali věčnému umění, stávají se zaměstnanci novin a časopisů, tedy světa pomíjivého a dle nich povrchního: jemu slouží a vděčí za obživu. Ptají se, zda lze umění prodávat a za jakou cenu. Místo k prorokovi či bohu se pak přirovnávají k prodejným ženám.

Tyto a jiné paradoxy prožívá silně a mnohdy tragicky i Rubén Darío. V básních a povídkách čteme o jeho láskách a utrpení, někdy ve frivolnějším tónu, jindy až s existenciálním nádechem. Jeho tvorba je především velkou obranou literatury, ta je útočištěm a prostorem krásy.

První Daríovy povídky jsou plodem pobytu v Chile, kam jako neznámý mladík připlouvá roku 1886 a kde chce dobýt umělecký svět. Nejprve ho ale čeká samota a velká chudoba. A právě tento „boj o život“³ se promítne do prvních povídek, které spolu s několika básněmi vyjdou knižně v roce 1888 pod názvem Azul… (Azur…); dílo je dodnes považováno za jeden z milníků modernismu. Tituly jako Král měšťák, Hluchý satyr, Závoj královny Mab či Modrý pták nejsou jen vnějškovým využitím jednoho z oblíbených topoi fin de siècle – umělec nepochopený společností –, ale odrazem skutečného prožitku mladého Daría. Když v Králi měšťákovi král ukazuje na otrhanou postavu básníka, kterou před něj předvedli, a ptá se „Co je to?“, je v této prosté otázce shrnuto zásadní téma hispanoamerického modernismu. Nenechme se zmást pohádkovým či mytologickým pozadím – řeší se problém umělce tady a teď.

Darío se žánru povídky věnoval celý život, byť už další texty nevydal knižně. Nezůstal pouze u otázky nepochopeného umělce. Zajímala ho témata milostná, problémy moderního světa i historie, lidské utrpení (v povídce Balík prokázal, že by dovedl být i dobrým naturalistickým autorem), odvážil se také do fantastických světů.

Fantastická povídka je pro moderní a postmoderní hispanoamerickou literaturu žánrem klíčovým a do světového povědomí se dostalo mnoho jejích představitelů (Quiroga, Cortázar, Borges aj.). Vzniká již v období romantismu (pod evropským a severoamerickým vlivem), ovšem právě modernismus přináší její obrovský rozmach. Daríovy fantastické povídky mnohdy pracují se snem či halucinací jako branou k nadpřirozenému, často situují fantastické jevy do hispanoamerického prostředí, které je považováno za obzvlášť vhodné díky přítomnosti předkolumbovských kultur, a v neposlední řadě odrážejí nejednoznačný postoj umělců k pozitivismu a zbožštění rozumu – zpochybňují vševědoucnost vědy a poukazují na existenci jevů, které zůstávají nevysvětlené a možná i nevysvětlitelné. Tajemno lidského života Rubéna Daría fascinovalo i děsilo.

Oslnění krásou a touha po harmonii – to je Daríův život i jeho dílo. Některé povídky zestárly, mnohé však promlouvají k našemu „konci století“ se stejnou naléhavostí a sugestivností, neboť jak věřil Darío, „umění překonává prostor a čas.“⁴

Tato kniha je toho důkazem. Vznikla totiž z iniciativy studentů hispanistiky, iberoamerikanistiky a translatologie na FFUK, které Daríovy povídky zaujaly a oslovily. Je to tedy publikace pozoruhodná a domnívám se, že autor by byl nadšen, že se překladu jeho textů ujali mladí lidé, bez jiného cíle, než je literatura sama. A snad se poněkud neskromně mohu domnívat, že jsme k jejich volbě přispěli i my, profesoři španělské a hispanoamerické literatury, neboť se studiu epochy přelomu 19. a 20. století věnujeme řadu let a ve spolupráci s kolegy z jiných kateder zjišťujeme, jak toto období, vzdálené více než sto let, v mnoha momentech souzní s dnešní dobou a jak vykazuje podobné rysy v různých zeměpisných šířkách. Prostřednictvím několika publikací⁵ – k nimž se tato antologie tímto přiřazuje – tak má český čtenář možnost do hloubky poznat hispanoamerický modernismus, jenž představuje klíčový moment pro pozdější, světově proslulejší literaturu Hispánské Ameriky. A místo Rubéna Daría je v tomto panoramatu nezastupitelné. Slovy kritika Ángela Ramy, „je to on, kdo rozděluje vody: před Daríem, po Daríovi.“⁶

1. Darío, Rubén. Poesías completas. Madrid: Aguilar, 1975, s. 675. ^zpět
2. Jak připomíná známá definice Federica de Onís: „Hispánská podoba univerzální krize humanitních věda ducha, která kolem roku 1885 zahajuje konec 19. století a která se projeví v umění, vědě, náboženství, politice a postupně i v ostatních aspektech života, a která tudíž v sobě nese všechny rysy hluboké dějinné změny, jejíž proces pokračuje dodnes.“ Onís, Federico de. Antología de la poesía española e hispanoamericana. New York: Las Américas, 1961, s. XV. ^zpět
3. „Chile, to ano, vděčím za jednu ohromnou věc: za zasvěcení do boje o život,“ vzpomíná Darío. Cartas desconocidas de Rubén Darío (1882–1916). Arellano, Jorge Eduardo (ed.). Managua: Academia Nicaragüense de la Lengua, 2000, s. 135. ^zpět
4. Darío, Rubén. Poesías completas. Madrid: Aguilar, 1975, s. 698. ^zpět
5. Poláková, Dora. Mezi propastí a nebem. Fin de siècle v prozaickém díle Rubéna Daría. Praha: Karolinum, 2017; Housková, Anna, Svatoň, Vladimír (eds.). Konec a počátek. Literatura na přelomu dvou staletí. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2012; Housková, Anna, Svatoň, Vladimír (eds.). Pokusy o renesanci Západu. Literární a duchovní východiska na přelomu 19. a 20. století. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2016. ^zpět
6. Rama, Ángel. Rubén Darío y el modernismo. Caracas – Barcelona: Alfadil Ediciones, 1985, s. 9. ^zpět