Než se Holly Bourneová oddala spisovatelské dráze, pracovala jako editorka webového portálu TheSite.org, který se snaží pomáhat mladým lidem v krizových situacích. Právě tomuto zaměstnání nejspíš vděčí za neutuchající inspiraci. Setkala se totiž s obrovským množstvím příběhů, jež měly jedno společné: tápajícím dospívajícím chyběl empatický společník/přítel, jemuž by se mohli se svým trápením svěřit a který by je pochopil. A právě to se Holly Bourneová rozhodla svým psaním změnit, chtěla mladé svými texty podpořit a dát jim najevo, že podobné eskapády nejsou v životě vůbec ojedinělé. Kniha Už jsem normální?!? je první částí celkem třídílné série Být holka je dřina (v anglickém originále vycházela v letech 2015–2016, česky od roku 2017). Tematizuje problémy, s nimiž se potýkají (nejen) dospívající dívky a které jsou v dnešní společnosti stále ještě tabu. Nabízí nám sondu do duše dívky postižené OCD a úzkostnou poruchou a předkládá verzi světa viděného jejíma očima. Obsedantně-kompulzivní porucha trápí zhruba 2,5 % populace. Přesto se o ní často mluví jen jako o té divné potřebě mytí rukou a kontrolování zamknutých dveří. To, že je tato nemoc mnohem komplexnější a zákeřnější, nám Holly Bourneová demonstruje právě na Eviině příběhu. Další dva díly série Je tohle láska? a Jsem holka. Co s tím? čerpají především z popularity prvního dílu a z obliby hlavní hrdinky Evie, jsou vyprávěny z perspektivy jejích kamarádek, ale co do tématu už nejsou tak průlomové.

Evie je na první pohled normální teenagerka, která má milující rodinu, dobře prospívá ve škole a je oblíbená mezi přáteli. Málokdo však vidí pod její slupku, kde se to každý den hemží nutkavými myšlenkami a sáhodlouhými analýzami všeho, co udělá. Evie byla totiž už v raném dětství diagnostikovaná OCD, skončila hospitalizovaná v psychiatrické léčebně a spolužáci jí pak neřekli jinak než „ty magore“.

Teď však začala nový život. Je na střední, kde ji nikdo nezná a nic o ní neví, ve fázi, kdy svou nemoc dostala pod kontrolu, pomalu vysazuje léky a vrací se k tomu, čím běžně žijí normální puberťačky. Chodí pařit s novými kamarádkami Amber a Lottie, založí Klub starých panen, zaobírá se feminismem a uměleckými filmy, a dokonce to vypadá, že si najde i prvního kluka. Snaží se hlavně o jediné – být normální a před ostatními utajit, že trpí nějakou duševní nemocí. Je však těžké to před nimi ukrýt, úzkost je její denní chleba, součást její DNA, protože jak sama Evie říká: „Duševní porucha vás s jekotem chytne za krk a spolkne vás jako malinu. Udělá z vás iracionálního sobce, který se dožaduje pozornosti.“(s. 88)

Jakmile se do Eviina příběhu přimotá spolužák Guy, rázem se její těžce nabytá stabilita rozkolísá. Guy si s dívčiným srdcem zahrává a tolik nejistoty Eviina křehká bytost zkrátka neustojí. Jsme svědky toho, jak se její nemoc znovu plíživě probouzí k životu a přebírá nad dívkou kontrolu. Už zase tráví celé hodiny v koupelně, kde do úmoru opakuje své rituály. Ve chvíli, kdy si do otevřených ran na rukou vlévá savo, aby se zbavila domnělé nečistoty, konečně zasahuje její rodina a znovu ji posílá do psychiatrické léčebny. Tady Evie s těžkým srdcem dochází k poznání, že nemoc, před kterou se tolik snaží utéct, s ní zůstane už napořád. Díky terapeutce Sarah však pochopí i jinou důležitou věc – že klíč k uzdravení se skrývá v ní samotné a nic jako „být normální“ ve své podstatě neexistuje. Sarah totiž na její stesky o tom, že ji lidé nebudou mít rádi, až zjistí, že trpí duševní nemocí, rezolutně odpovídá: „Určitě budou. Ale nejdřív se musíš mít ráda ty sama. To je to nejdůležitější.“(s. 398)

V rámci žánru young adult je kniha Už jsem normální?!? naprosto fenomenální. Výborně poslouží jako první pomoc pro mladé lidi, kteří u sebe pozorují podobné symptomy, ale stydí se o nich mluvit. Naprosto přesně mapuje nejistotu dospívajícího člověka, a navíc je, troufám si říct, skvěle napsaná. Autorka líčí dívčiny složité duševní pochody s lehkostí a vtipem. Nenechává Evie utápět se v lítosti ani ji nesměruje do zbytečných milostných románků. Už jsem normální?!? je sice kniha o lásce, ale především o lásce Evie k sobě samé. Je to kniha o přátelství, nejistotě a snaze vyrovnat se s duševní indispozicí. Hrdinka ironicky komentuje jak svůj vnitřní svět, tak samotnou léčbu i relaps. Nestaví se do role oběti, ale bojuje, jak se dá. A že se to někdy zkrátka nedá? I s tím se musí počítat. Jsme svědky narušených rodinných vztahů, které většinou stojí v zárodku všech duševních anomálií. Eviina matka sama vykazuje známky úzkostné poruchy, a proto do své dcery nevědomky promítá vlastní břímě, chce, aby dívka byla co nejdřív zase „normální“, má problémy ji s její nemocí přijmout. I proto jí zcela unikne, že se Eviino OCD opět probouzí k životu.

Kniha zcela prakticky ukazuje, jak funguje terapeutický proces a léčba úzkostných poruch. Text je graficky smysluplně členěn, působí deníkovým dojmem, nutkavé myšlenky jsou od narativních pasáží vždy odděleny jiným fontem, což čtenáři usnadňuje orientaci v  příběhu.

Stejně jako jeho hrdinka, má i román Už jsem normální?!? svá slabší místa. Vylíčení rodinných vztahů by si zasloužilo větší hloubku, možná by se pak jasněji odkryly kořeny nemoci, které si z textu můžeme jen domýšlet. Také některé postavy působí spíš jako „křoví“ (Oli, který si na rande s Evie dotáhne své rodiče) a pointa celého příběhu se dá snadno odhadnout už po prvních stránkách. Je však otázkou, zda je to skutečně na škodu. Příběh Evie totiž nechce čtenáře „rušit“ vlastní originalitou, nabízí spíše poučený a inspirativní pohled na duševní utrpení lidí s psychickou nemocí a přispívá k jejímu odstigmatizování. A v tom je právě jeho neskutečná síla.