Když předloni vyšla kniha Průvodce kulturním děním a životním stylem v českých zemích 1948–1967, získala si zaslouženou pozornost a obdržela také ocenění Magnesia Litera. Dva hlavní editoři knihy, Martin Franc (1973) a Jiří Knapík (1975), letos přicházejí s publikací Volný čas v českých zemích 1957–1967, která rozvíjí jen jedno dílčí téma, které bylo v oceněné knize třeba díky heslům o melouchaření nebo o sbírání známek již také naznačeno.

Autoři se zabývají teoretickými spory sociologů o to, co to vlastně je volný čas, popisují, jak chtěla vládnoucí strana trávení volného času občanů ovlivňovat a jak to dopadalo prakticky. Jestliže tedy podle dobových ideologických představ měly volný čas „vyplňovat primárně projevy společenské angažovanosti, sebevzdělání a tělesná aktivita, realita vyhlížela odlišně a ve formách trávení volného času se zejména mladá generace občanů Československa především v šedesátých letech značně přibližovala svým vrstevníkům jinde v Evropě“.

Na mnoha stránkách tak čtenář naráží na to, jak se komunisté marně snažili organizovat život občanů socialistického státu: kupříkladu na sběratelství se prý dlouho pohlíželo s despektem jako na samoúčelné hromadění předmětů, v šedesátých letech se nicméně začalo připouštět, že může mít i osvětový smysl. A třeba filatelii se režim snažil nahradit „filumenií“, tedy sbíráním nálepek za zápalkových krabiček, na které tiskl obrázky s propagandistickými náměty. Modelářství zase režim chtěl využívat k branným účelům, ovšem už na sklonku 50. let se prý podobná praxe přežila a „modelářské kroužky se snažily politickovýchovnou část stále více ignorovat“. Mládež se měla bavit ve speciálních, k tomu zřizovaných „kavárnách mládeže“, což byl ovšem pokus neúspěšný, hlavně z důvodu příliš konzervativního hudebního repertoáru. Stejným neúspěchem skončily snahy o organizování autostopu formou „autostopařských knížek“. Snaha, aby po sovětském vzoru dospělí čerpali dovolené v době, kdy byly jejich děti na táborech, se také neujala. Boj proti alkoholismu, jímž byli nejvíce ohroženi dělníci, zvyšováním cen alkoholu, vedl k tomu, že se jeho konzumace stala symbolem vysokého životního stylu (což ovšem nebyl nijak specifický vývoj). A proti melouchaření sice režim oficiálně bojoval, ovšem ve skutečnosti v některých oblastech meloucháři dominovali, stát si uvědomoval nezbytnost jejich fungování a „s existencí melouchářství počítal“.

Poutavě kniha líčí počátky pravidelného televizního vysílání. První diváci prý v některých případech „sledovali prakticky veškeré televizní vysílání“, což je odvádělo od jiných činností. Proto docházelo třeba ke konfliktům mezi vedením televize a sportovními kluby, protože její sledování podvazovalo aktivní sportování. Vysílání pořadů pro děti v neděli dopoledne zase mělo být alternativou k návštěvám kostela – na rozdíl od situace v Polsku, kde lákavé pořady pro děti v televizi dávali až v neděli od 16 hodin. V tom, že se tehdy odborníci snažili posílit úlohu televize jako kulturního a vzdělávacího média, ale diváci preferovali relaxační zábavné pořady, se situace o mnoho nezměnila…

Zvláště pro čtenáře mé generace je v publikaci leccos nového. Kupříkladu o zmiňovaných „autostopařských knížkách“ jsem netušil, stejně jako o existenci obdoby dnešních příměstských táborů (tehdy se prý používalo označení „městské pionýrské tábory“); čtenáři se také dozví, co to byla „československá Tirana“ a jak se vyvíjel postoj oficiálních míst ke konání soutěží „královen krásy“. Autoři svůj odborný výklad místy ilustrují na příkladech dobových filmů, případně výjimečně citují z knihy Tesilová kavalerie. Celkově ovšem třeba krásná literatura a další oblasti umění zůstávají mimo oblast jejich zájmu, a tak jejich výklad – vzhledem k potenciálně atraktivním tématům, o kterých pojednávají – působí až překvapivě suše a nezáživně. I přesto jde o knihu jistě záslužnou, a to v tom, že přináší detailně prokreslený a nečernobílý segment komunistické každodennosti – i v tehdejší nelehké době se prostě lidé chtěli bavit, odpočívat, seberealizovat…