Bylo možné v době socialismu prožít šťastné dětství a mládí, a přitom zůstat tímto režimem zcela nepoznamenán? Pokud někdo tvrdí, že to je jeho případ, je možné na základě toho prohlásit, že na komunismu nebylo vůbec nic špatného? A jaký je vztah mezi režimem, ve kterém žijeme, a „krásným zážitkem, který už brzy bude vzpomínkou“ (Saša Uhlová)?

Takové otázky klade a odpovědi hledá kniha Mé dětství v socialismu. Její vznik inicioval Ján Simkanič (1978), který u příležitosti 25. výročí událostí listopadu 1989 oslovil desítky novinářů a jiných veřejně známých osobností, aby na svoje socialistické dětství zavzpomínali. Vznikla tak sbírka více než šedesáti vzpomínek. Přispěvatelé se v ní ohlížejí za svými dětskými léty, strávenými v období socialismu od 50. do 80. let.

Svého úkolu se jednotliví autoři chopili velmi různě: převládá líčení jistého kratšího časového výseku, například zážitků ze srpna 1968 nebo konce komunismu u nás; někteří editorovi poskytli svoji dětskou výtvarnou produkci (architekt David Vávra); jiní se pokusili komplexně postihnout množství zážitků z dlouhé doby socialismu pomocí krátkých hesel; další zvolili formu jakýchsi umně prokomponovaných střípků paměti (nejdelší text, autorka Daniela Fischerová); nechybí ale ani povídka o dávném provinění na spolužákovi, jehož život tím byl nadosmrti zničen (variace Werfelova slavného románu Sjezd abiturientů). Celou knihu uzavírá kontrafaktuální a silně antiutopicky laděný příspěvek o tom, jak odpudivě by asi vypadalo dětství obyvatel Česka, kdyby komunismus roku 1989 nepadl, ale naopak úspěšně přešel do současného digitálního věku.

Některá vyprávění z knihy jsou smutná, jiná humorná, převažuje tragikomická směs obojího. Publikace přináší mnohostranný pohled na život v době komunistické nesvobody a celkem plasticky ukazuje to, co samozřejmě není žádným překvapujícím odhalením: že mohl mít v závislosti na konkrétní době, místě a společenském postavení rodiny vzpomínajícího velmi odlišné podoby. Pochopitelně zcela jiné je vyprávění dcery disidentů, která dodnes s děsem popisuje, jak jejího malého bratra lékař zcela zbytečně pozval na bolestivé očkování, aby StB dostala její rodiče z bytu a mohla v něm opravit odposlouchávací zařízení, a jiné u potomků těch občanů, kteří si užívali přízně režimu – ti druzí například řešili úkol, jak ve třídě vysvětlit chudobu v zemích třetího světa (a přitom neprozradit, že oni sami tam vystupovali v roli těch bohatých), takže popis nuzoty jejich zámořské služky pro školní prezentaci rodinná rada pochopitelně předem zavrhla.

Některé příspěvky popisují konflikty s autoritou, únik před „normálním“ světem dospělých a touhu podobat se ostatním dětem v kolektivu či sexuální zmatky, které k danému období v životě člověka prostě patří a jen těžko se určuje, do jak velké míry bylo jejich konkrétní prožívání ovlivněno tím, kdo byl zrovna u moci a kdo psal učebnice. Autoritářské, prudérní a hloupé učitelky (stejně jako ty hodné) se totiž zcela jistě najdou i dnes a žily bezpochyby i před rokem 1948 – ale můžeme se ptát, jestli režim nepreferoval právě takové. A také v současnosti si děti vytvářejí svoje vlastní fantastické světy, zajímavější, než je svět skutečný, nebo se do nich vydávají prostřednictvím knih, her a filmů. Ivan Adamovič v tomto smyslu tvrdí, že jeho dobový zájem o sci-fi nebyl útěkem od politického režimu, prostě mu vadila všednost a obyčejnost, což byl „stav duše bez ohledu na okolní stav věcí“. Musíme ale opět dodat, že nejen kvůli nedostatku kvalitních barevných televizorů byl život za socialismu šedivější a tlak na uniformitu (zvláště ve škole) zřejmě větší než na Západě. Těžko říct, jestli by se i tam žákovi stalo, aby jej ředitelka zastavila na chodbě, vysmívala se mu za jeho oblečení, vlekla jej za posměchu dětí do sborovny, kde se pak i učitelé mohli pást na hanbě dotyčného, jak vylíčila vlastní zážitek D. Fischerová. Její pozdější touha být jako ostatní spolužáci byla asi dána spíše panickým strachem z učitelů vyžadujících absolutní konformitu než přirozeným a univerzálním instinktem zapadnout do „party“ nebo emancipovat se v jistém věku od rodičů.

Mnohem více textů ale ukazuje spíše to, jak z negativ života v reálném socialismu mohlo dítě vytvořit cosi kladného, nebo na něm alespoň najít některé potenciálně pozitivní aspekty. Tak Alexandr Mitrofanov s nadsázkou píše, že schéma prasečího trupu nad prázdnými regály v řeznictví působilo umělecky, „jako předzvěst konceptualismu“ (jako dítě by pro to ale patrně volil jiný výraz). Nedostupnost mnoha druhů zboží obrovsky zvyšovala jeho přitažlivost: jisté bonbony tak v představách dětí dosahovaly pohádkových chutí. Také punkový koncert pořádaný na rozmláceném dvorku měl v sobě díky tomu, že se odehrával (napolo) ilegálně, cosi romantického a byl prožíván dobrodružněji a intenzivněji, než kdyby se konal na Západě, stejně jako nedostatek kvalitních knih stupňoval touhu po nich. Podobně adrenalinový nádech mohlo mít vyrůstání na nedostavěném sídlišti, kde jako hřiště sloužily dosud nepoužité panely, písek či štěrk. Nedostatek aut v ulicích umožňoval, aby je kluci celkem bez rizika proměňovali ve fotbalová hřiště. A jeden ze zastoupených dokonce po letech znovu evokuje svoje nadšení z – naštěstí falešné – představy o tom, že se po okupaci roku 1968 Československo stane další svazovou republikou a takto vzniknuvší hokejový tým složený z hvězd SSSR a ČSSR bude zcela neporazitelný...

Poslední z příkladů přitom dnes působí tragikomicky i hrůzně současně. Stejně jako vzpomínka Petra Šimůnka na to, jak se jako malý chlubil hustotou mlhy v Mostě, která byla ještě hutnější než ta londýnská. Zde už ovšem kniha přechází spíš k tomu, jak komunistický režim či atmosféra, která v něm panovala, dokázal právě děti neuvěřitelným způsobem indoktrinovat. To, že někdy více věřily slovům pedagogů o životě v absolutně bezpečné zemi než rodičům, kteří je například právem varovali před důsledky černobylské havárie, přitom mohlo být velmi nebezpečné: „Dokonce i na konci dubna 1986, kdy vybuchl Černobyl, to vypadalo, že se vlastně vůbec nic neděje. Chodila jsem do sedmé třídy, do konce školního roku zbývalo jen pár týdnů a každý žák musel přinést do školy kilo nasušených léčivých bylin. Jinak se mu soudružka ředitelka nepodepíše na vysvědčení, a tudíž propadne, řekla nám naše třídní. Máma mi zakázala ty byliny sbírat. Jsou prý radioaktivní, říkali to na Svobodné Evropě. Ale já jsem se víc bála průšvihu ve škole než radioaktivních bylin. A tak jsem se vždycky večer po setmění pod záminkou venčení psa plížila z domova a na trávníku kolem našeho domu trhala těch pár ubohých počůraných listů pampelišky, co jsem tam našla, a sušila je na skříni ve svém pokojíčku. Nevěřila jsem, že by se mi něco mohlo stát. Žila jsem přece ve světě, kde se nestávalo vůbec nic“ (Barbora Šťastná).

Téma komunismu (či socialismu) i dnes vyvolává bouřlivé debaty. Někteří ho idealizovaně velebí jako dobu sociálního smíru a sociálních jistot, jiní, jako autoři knihy Mýty o socialistických časech, jej líčí až příliš černě; život v ČSSR přirovnávají k životu v paneláku, zvaném dobově „králíkárna“. Toto označení bylo podle nich oprávněné, protože prý „tento pojem nejlépe vystihuje postavení člověka v socialismu. Nikoli občan disponující právy, nýbrž králík, jemuž, pokud je poslušný a dlouho panáčkuje před pánem, nakonec milostivě přidělí kotec.“

Mé dětství v socialismu je v tomto ohledu skoro „vyvážené“: obsahuje texty, které oprávněně odsuzují tehdejší režim ničící lidské životy (a nijak přitom nepřehání) a jež zpochybňují falešné stereotypy například o vřelých mezilidských vztazích zničených kapitalismem (jeden z textů líčí atmosféru v jisté chalupářské kolonii, v níž se kvůli přítomnosti jednoho komunisty nikdy nemluvilo o negativech režimu, díky čemuž vznikal falešný obraz vzájemné shody a harmonie). Jiné příspěvky ukazují, že mnozí lidé měli jistý prostor se v oné době realizovat, a přitom nijak zvláště nekolaborovat (pravda, děti pokušení spolupráce s StB přímo vystaveny nebyly). Spíše jako výjimka v knize působí text Michala Petrova, který negativní vliv komunismu podle recenzenta bohužel až přehnaně bagatelizuje.

A co se týká zmíněných paneláků, v jedné z kapitol se historička a archivářka Olga Šmejkalová vyznává, že na největším pražském sídlišti Jižní Město vyrůstala a žije ráda, vychovává tam svoje děti a stalo se jí domovem (podobně Adamovič chválí sídliště Spořilov). Tento pohled s výhradami sdílí i autor recenze, který žije tamtéž.

Dalším obyvatelem oné lokality je Erazim Kohák, podle něhož Jižní Město sice bylo postaveno v době komunismu, ale to není dostatečný důvod k tomu, aby se nazývalo „komunistickým sídlištěm“, neboť bylo stavěno ne pro komunisty, ale prostě pro lidi – ostatně betonová sídliště se nebudovala jen v komunistických státech (dodejme, že recenzovaná publikace je ilustrována mimo jiné rovněž černobílými fotografiemi z Jižního Města z doby, kdy tam už byli nastěhováni obyvatelé, aniž by byly připraveny chodníky a další infrastruktura). Připojme na okraj, že s podobnými problémy se potýkají i četná jiná města, která byla vystavěna v době socialismu, takže proto například magistrát města Havířova vydal knihu, která toto město a jeho krásu oslavuje a hájí s tím, že jde o místo, které „má mnoho kritiků, kteří mu nemohou odpustit, že se narodilo ve špatné době“, ale i „mnoho obdivovatelů za to, že ji překonalo“.

V tomto duchu bychom se měli učit rozlišovat: rozhodně ne všechno bylo za socialismu špatné. Ale současně: to, že dítě dokáže jistý tlak, omezení či hrozbu svým kouzelným zrakem proměnit v cosi méně hrozivého, či dokonce napínavého, neumenšuje zlou povahu onoho tlaku. Čtenář si tedy umí představit, že pokud policisté v příhraniční oblasti zadrželi babičku s vnoučaty sbírající borůvky v lese, mohlo to v očích dětí proměnit všední a nudnou práci ve vítané dobrodružství. Nic by to ale neměnilo na tom, že šlo o odsouzeníhodný čin a že byl nedobrý režim, který takové skutky svým bezpečnostním složkám nařizoval. Autor dané vzpomínky, Jan Rejžek, ji ovšem takto neromantizuje, jen syrově píše o nebohé babičce, pro kterou byl onen zážitek adrenalinový až příliš, když byla nucena vysvětlovat, že neměla v úmyslu s hordou dětí emigrovat…

Jestli můžu v závěru připojit svůj vlastní osobní dodatek, pro mne jsou možná nejsilnějšími dojmy z doby socialismu vzpomínky na 16. pionýrskou skupinu prvního československého kosmonauta, jejíž dlouhé rozhlasové vysílání pravidelně přerušovalo školní vyučování. Dva hlavní vedoucí byli ideologicky neobyčejně uvědomělí a ostentativně dávali najevo nejen svoji komunistickou ortodoxnost a zapálenost, ale i moc, kterou ve škole mají. V knize k tomuto tématu ale nacházíme spíše opačný pohled: „Vždycky mě překvapuje, když dnes někdo spojuje pionýrskou organizaci s politikou, protože my jsme, odhlédnu-li od květnových čestných stráží u památníků padlých za druhé války, žádnou politiku na pionýrských schůzkách neprobírali. My jsme si normálně hráli, třeba na schovávanou v Kunratickém lese, tam, kde je dnes IKEM, kde se pasou mufloni“ (Tomáš Poláček). Oba pohledy jsou legitimní a vyjadřují různé fazety téže doby – ovšem ti, kteří měli štěstí na „pionýra“ v Kunratickém lese, by měli být schopni připustit, že to v mnoha pionýrských organizacích mohlo vypadat radikálně jinak (a naopak). Celkově snad může kniha Mé dětství v socialismu přispět v tomto směru k trochu vyváženějšímu pohledu a podpořit naše rozlišovací schopnosti. I když úplná vyváženost asi neexistuje a někteří z těch, kteří socialismus nezažili, ji možná stejně budou číst hlavně jako zprávu o nekonečně vzdálené a exotické době, která se tak liší od nudné současnosti...