Knih o geopolitice u nás poslední dobou vychází nemalé množství, jen málokterá z nich má ale tak široký záběr jako publikace V zajetí geografie: Jak lze pomocí deseti map pochopit světovou politiku (Prisoners of Geography, 2015). Její autor Tim Marshall je britský novinář, který přinášel reportáže ze třiceti zemí a zpravodajsky pokrýval konflikty v Chorvatsku, Bosně, Makedonii, Kosovu, Afghánistánu, Iráku, Libanonu, Sýrii a Izraeli. Na rozdíl od knihy Pomsta geografie: co mapy vyprávějí o příštích konfliktech a boji proti osudu od Roberta Kaplana Marshall příliš nezachází do historie ani se nezabývá teorií, ale místo toho jasně a stručně vysvětluje soudobou geopolitickou situaci všech významnějších oblastí, mezi něž – při výhledu do budoucna – počítá i Arktidu.

Pokud bychom měli jen stručně shrnout autorovy teze, pak u Ruska konstatuje jeho nechráněnost z evropské strany. Pročež s nadsázkou tvrdí, že Putin se možná každý večer před usnutím modlí a táže se Boha: „Proč jen jsi na Ukrajině nestvořil nějaké hory?“ Rusko dle autora ovlivňují arktické oblasti, a právě tamní mrazivé klima klade překážky tomu, aby se země skutečně stala globální mocností. Na příkladu Číny dokládá, „jak velkou překážkou na cestě k velmocenskému postavení může být absence globálního námořnictva a jak se s tím Čína nyní snaží vypořádat.“ Autor přitom upozorňuje na rostoucí čínský vliv nejen v Africe, ale například i v Nikaragui, kde Čína sponzoruje vybudování alternativy k Panamskému průplavu kontrolovanému Spojenými státy. O těch Marshall soudí, že jasnozřivá rozhodnutí předků o územní expanzi do klíčových oblastí nasměrovala tento stát „k údělu supervelmoci s přístupem ke dvěma oceánům“, což by se ani v následujících desetiletích nemělo výrazně měnit. Příznivé podmínky má podle Marshalla také Evropa, kde hrají významnou roli nížiny a splavné řeky usnadňující vzájemné propojování jednotlivých oblastí, ústící ve zrod „kultury, jež se stala kolébkou moderního světa“. Současně však paradoxně tvrdí, že většina velkých evropských řek se přímo nestýká, což má vysvětlovat existenci velkého množství rozmanitých států na relativně nevelkém území. Afrika pak autorovi slouží jako ukázkový příklad dopadů izolace. Podobně je na tom i Latinská Amerika, která je v oblastech hluboko na jihu „natolik odstřižena od vnějšího světa, že se jen obtížně zapojuje do globálního obchodu“ a jíž vnitřní geografické podmínky brání vytvoření úspěšného obchodního bloku na způsob EU. Kapitola o Blízkém východě demonstruje, proč si „zaděláváme na průšvih“, když kreslíme mapy jen tak od stolu, aniž bychom brali v potaz profil krajiny či neméně důležité aspekty kulturní geografie. Arktida zase po většinu dějin zůstávala v ústraní lidského zájmu, ale ve 20. století tam lidstvo nalezlo energetické suroviny a v 21. století se snad diplomatickou cestou rozhodne, komu tyto zdroje připadnou − a kdo na nich bude vydělávat.

Morálku stranou

Autor píše o konfliktech, jimiž se ve zprávách takřka každodenně zabývají všechny významné televizní stanice, i o těch, které jsou zdejším divákům a čtenářům většinou neznámé, zvláště v Africe. A dopředu upozorňuje i na ty, které by teprve mohly vypuknout, jako je hrozící střet Egypta a Etiopie o vodu z Nilu. Rozvíjí také možné scénáře, za nichž by se hypoteticky mohl odehrát přímý konflikt mezi indickou a čínskou armádou, když obě mocnosti odděluje nejvyšší pohoří světa – nejpravděpodobněji z toho vychází moře.

Kniha je psána maximálně neideologicky. Ve své přímočarosti a věcnosti může být pro některé čtenáře až nepříjemná, či dokonce cynická. Ovšem takové už je geopolitické vidění světa: z autorova úhlu pohledu nezáleží na tom, jestli třeba Rusku vládne Petr Veliký, Stalin či kdokoli jiný: přístavy stále zamrzají a Středoevropská nížina je pořád rovná a průchodná. Jde o významnou dimenzi politického dění, která by při jeho analýzách neměla být opomíjena, ale ani absolutizována. Proto se Marshall nepohybuje na hodnotící morální škále a nesnaží se určovat, kteří politici jsou „hodní“ a kteří „zlí“, ale zná toliko politické hráče, kteří se střídavými úspěchy prosazují vlastní zájmy, a to s kartami, které jim byly dány. V jejich soubojích jde často o hru na to, kdo bude mít větší trpělivost. Umění diplomacie přitom nezřídka spočívá v tom, nabídnout slabšímu protivníkovi takovou možnost čestného ústupu, aby u něj v důsledku nedošlo ke „ztrátě tváře“. Občas autor používá metafory zcela nepolitické, například že Kuba a USA kolem sebe na začátku nového tisíciletí nejprve jakoby nesměle „kroužily v tichých tanečcích“, dávajíce si tak na srozuměnou, že stojí o „valčík bez válčení“, načež nakonec obě země roku 2015 úspěšně obnovily diplomatické styky. Pro popis některých zauzlených a až absurdně zacyklených mezinárodních konfliktů autor využívá i odkazy na krásnou literaturu – některá oblíbená díla jako Hlava XXII Josepha Hellera dokonce opakovaně. Kupříkladu v souvislosti s obtížně řešitelným problémem Severní Koreje: kdyby světoví vůdci vyzvali k začátku příprav na zhroucení tamního diktátorského režimu, riskovali by, že jeho příchod urychlí. A protože s přípravami na onen okamžik nikdo nezačal, „jistější bude zůstat zticha“, konstatuje sarkasticky Marshall.

Pluralita scénářů

Autorův pohled naštěstí není deterministický. Přiznává, že významný vliv na sílu státu má i to, jak efektivní jsou jeho instituce. Kupříkladu problémem mnoha či většiny společností na Blízkém východě je právě absence fungujících státních orgánů a úřadů schopných převzít zodpovědnost, vinou čehož moc třímají znesvářené „tlupy“ svádějící nekončící souboje. (Dodejme, že obsáhlou analýzu vybraných světových regionů právě z hlediska komplikovaného vývoje institucí moderního státu ne/korigovaných mechanismy právního řádu a demokratické odpovědnosti podal Francis Fukuyama v obsáhlé knize Politický řád a politický úpadek: Od průmyslové revoluce po globalizaci demokracie, Argo, Dokořán, 2018.) Marshall připouští i to, že součástí hybné síly dějin jsou i velké myšlenky a výrazné osobnosti. Jejich působnost se odehrává jen v rámci mantinelů předurčených právě geografií, autor ale uznává, že přesto máme šanci do jisté míry překonat předem dané přírodní zákonitosti, v některých případech nám jinak hrozí, že „ony udolají nás“. Na nejednoznačném příkladu Evropy se pak vyjevuje, že přírodní podmínky předpřipravily nikoli jediný, ale hned několik různých scénářů. Záleží pak na konkrétních národech a jejich vůdcích, jestli budou volit cestu partikulárních suverenit (kdy se Němci opět začnou obávat napadení z Ruska i Francie, Francouzi se znovu začnou smrtelně bát Německa, a všichni se tak „přeneseme na začátek 20. století“), anebo jestli si uvědomí cenu hodnot, které evropská jednota přináší, a budou se snažit si ji udržet a pěstovat – autor jednoznačně doporučuje druhou variantu.

V závěru se Marshall krátce zamýšlí i nad budoucím geopolitickým rozdělením kosmu, případné mimozemšťany přitom do úvahy nebere. Vyjadřuje nesmělé přání, že ve vesmíru jednou nebudeme vystupovat jako zástupci jednotlivých národů, ale jako reprezentanti sjednoceného lidstva. Střízlivě ovšem dodává, že jakkoli se nám daří zbavovat se okovů gravitace, prastaré kmenové instinkty jsou v nás stále přítomny. Vizionářsky věří, že se nám otevírá možnost přemoci chamtivou složku naší povahy a hrát tak, abychom z toho „měli všichni prospěch“, zároveň ale moudře vyzývá k realismu.