Podle některých teoretiků žijeme v „odkouzleném“ světě, což ale neznamená, že některé věci nemohou někteří z nás pokládat za posvátné. Kupříkladu ve Spojených státech se zvláštní úctě těší prezidentské letadlo Air Force One. Reprezentuje totiž hned několik aspektů: prestiž úřadu prezidenta, bezpečnost, sílu a technologický výkon, ale také význam USA ve světě. Vedle toho se zvláštní úctě a ochraně obecně těší oficiální státní symboly jako vlajky či hymny. Nikoli náhodou mnohé hymny pojednávají právě o vlajce, čímž se má jejich symbolický potenciál nejspíš ještě násobit. Je to případ nejen hymny Spojených států, v níž je „hvězdotřpytný prapor“ hlavním hrdinou, ale i hymny NSDAP Horst-Wessel-Lied („hitlerovské vlajky již vlají nad každou ulicí“). A neoficiální trampská hymna přímo nese název Vlajka. 

A právě vlajkám, těm státním a dalším, je věnována kniha Zemřít pro vlajku: Moc a tajemství národních symbolů. Britský novinář Tim Marshall v ní prochází jednotlivými kontinenty a představuje vlajky vybraných států i organizací, nejen typu OSN a EU, ale například také Hamásu. Přibližuje jejich historii a vývoj, vysvětluje, jaké ideály mají reprezentovat, a hodnotí, jak se jim to fakticky daří. Naznačuje přitom, jaké mají dané subjekty a jejich vlajky vyhlídky do budoucna. Výsledkem je nevšední a poutavá analýza společensko-politického stavu daných útvarů, konkrétně z hlediska jejich hodnot a vnitřní soudržnosti. Kromě toho Marshall ukazuje, jak se společný geopolitický a historický vývoj zemí určitých regionů odráží i v podobnosti jejich vlajek, a zvláště v barevných kombinacích. 

Ukazuje se, že na vznik vlajky mohou mít vliv významní státníci, jako v případě Mahátmy Gándhího, který na vznikající indickou vlajku přidal k šafránovému („hinduistickému“) a zelenému („muslimskému“) pruhu poslední, bílý, zastupující ostatní náboženství. Není to však pravidlem – například nigerijská vlajka naopak vznikla na základě kresby neznámého dvacetiletého studenta, který odpověděl na novinový inzerát vyzývající k účasti v soutěži o nejlepší návrh vlajky pro nový svrchovaný stát.

Vlajka jako živá bytost

Největší pozornost Marshall pochopitelně věnuje „praporu hvězd a pruhů“. Však také žádné jiné národní vlajce se ani zdaleka nedostává takové úcty (typu „slib věrnosti vlajce“) jako té americké a žádná jiná nevzbuzuje takovou škálu jak pozitivních, tak negativních emocí. Když se rozezní státní hymna a vlajka stoupá vzhůru, musí se neuniformovaní Američané postavit do pozoru čelem k vlajce s pravicí na srdci. Ti, kteří jsou v uniformě, mají při prvním tónu hymny začít vlajce salutovat a zůstat tak, dokud nezazní tón poslední. Americká vlajka podle zákona představuje „živou zemi“ a sama je považována za živou věc: „Proto by se klopový odznak, který je její replikou, měl nosit na levé klopě v blízkosti srdce.“ A podle toho se s ní má zacházet i po její „smrti“, měla by být důstojně zničena spálením. Přičemž může zaznít i smuteční projev: „Sešli jsme se zde, abychom zničili tyto vlajky, které byly vyřazeny z užívání. Tyto vlajky inspirovaly ty, kdo prahli po chuti svobody, a představovaly naději pro ty, již trpěli pod tyranií a terorem… Vězte, že tyto vlajky sloužily dobře a čestně. Jejich hvězdy a pruhy byly vypuštěny do větru svobody a nyní se vyhřívají ve světle svobody.“ Marshall příhodně dodává, že podobné obřady připomínají ortodoxní židovskou tradici pohřbívání poškozeného svitku tóry, aby byla „slovům Božím“ projevena absolutní úcta. I to považuje autor za ukázku toho, jak totemickou roli pro Američany jejich vlajka má; u většiny z nich vyvolává „pocit sounáležitosti, svobody a naděje“. Jakkoliv mohou ne-Američanům projevy jejich úcty připadat přehnané.

Vedle toho ale Marshall píše i o konfederační jižanské vlajce, jejíž symbolika může být pro různé lidi odlišná: pro někoho přihlášení se k ní současně znamená přímo se přihlásit ke Ku-Klux-Klanu, pro jiné prostě jen to, že daní občané jsou „staří dobří hoši“ z Jihu.

Vlajky vlivné i zdiskreditované 

Zato v britské vlajce Union Jack, která vznikala složením několika starších národních/zemských vlajek, je dodnes zakódována různorodost Spojeného království. Vlastenecké pocity ke zmíněné vlajce chová 80 procent Angličanů, ale jen 56 procent Skotů. Jak Marshall konstatuje, její vliv kdysi dosahoval na nejodlehlejší místa planety rozsáhlého impéria, nicméně pod povrchem na britských ostrovech přetrvávaly silné národní identity existující dodnes.

V sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století si ji navíc pomyslně přivlastnila anglická krajní pravice, takže pro mnohé členy zbytku společnosti se prý stala čímsi téměř zakázaným. A až koncem století se obecný vztah k této vlajce začal opět zlepšovat.

Podobně byla japonská vlajka (zvaná Hinomaru) zdiskreditována tamním militaristickým režimem. I proto americká okupační správa její používání nejprve přísně regulovala a až v roce 1949 byla všechna omezení zrušena. Některým skupinám obyvatelstva však zůstalo trauma z chování ozbrojených sil ve třicátých a čtyřicátých letech, což nadále jejich vztah k vlajce problematizuje. Když v roce 1999 vydalo ministerstvo školství pokyny, podle nichž se při promocích musí vyvěšovat vlajka a zpívat státní hymna, ředitel jedné hirošimské střední školy prý kvůli tomu spáchal sebevraždu.

Jak přistupovat k symbolům 

Sám autor o vlajkách a dalších oficiálních symbolech nepíše vždy s posvátnou úctou. O melodii americké hymny dokonce neuctivě poznamenává, že se hodí spíše na opilecký karaoke večírek v Tokiu nebo snad do finále Verdiho opery, v němž jakási tlustá dáma umírá na souchotiny. Pestrou ugandskou vlajku zase přirovnává ke směsi lékořicových bonbonů na LSD tripu. Snad i proto, aby poněkud vyvážil smrtelnou vážnost toho, že vlajky jsou vnitřně propojeny s našimi kmenovými tendencemi a pocitem identity – s představou „my proti nim“. Symbolika vlajek bývá často založena na konceptu konfliktu a protikladu, jak vidíme například u častého výskytu červené barvy symbolizující prolitou krev. 

Právě u symbolických významů se ovšem Marshall občas dostává na poměrně nejistou půdu, takže kupříkladu jeho tvrzení o tom, že se půlměsíc stal symbolem islámu až po dobytí Konstantinopole Turky, jiné prameny nijak nepotvrzují, naopak. Některé symbolické vrstvy autor občas opomíjí (alternativní, „mariánský“ výklad hvězd na vlajce Evropské unie). Mnohé regiony pak pojednává velmi stručně a dopouští se jistých zjednodušení, což je zvláště případ bývalých východoevropských satelitů Sovětského svazu. 

Celkově je ale kniha pozoruhodným průvodcem po současném světě, zvláště z hlediska toho, jak se ideově utvářel. Je také přesvědčivým dokladem toho, že i když už dnes vlajky nefungují jako bojové standarty, narazíme na ně jinak na každém kroku: „Žijeme ve věku praporů“. Jejich síla a moc rozhodně neupadá, není jen imaginární či „symbolická“, ale současně zcela reálná a faktická. (Už G. K. Chesterton kdysi psal: „Špatně formulovaná věta o smyslu symbolů by byla zničila všechny nejlepší svobody v Evropě. Nedopatření v definicích by bylo zamezilo všem tancům, nechalo uschnout všechny vánoční stromky nebo rozbilo všechna velikonoční vajíčka.“) O to je důležitější rozumět tomu, jakým jazykem symboly promlouvají, a poutu, kterým k sobě vážou své vyznavače.