Kdesi kdosi má pocit,
že ví, co chce, a že je středem vesmíru.
Lidé jsou ve skutečnosti jen sobecká,
směšná zvířata.
Možná proto žijí dál,
i když jsou jen slaboši
a život je krušný.

Kdyby si někdo přečetl tuto báseň vyvedenou jako kaligrafii na starém svitku, možná by ho napadlo, že k němu promlouvá zenový básník či konfuciánský mudrc. Ve skutečnosti se jedná o citát z knihy Sedmkrát upadnout, osmkrát vstát Naokiho Higašidy (*1992). Podle Davida Mitchella, který Higašidovu tvorbu uvedl na Západ a ke knize napsal předmluvu, by autora s diagnózou autismu ještě relativně nedávno čekal krátký a chmurný život za mřížemi. Tam by se pak stal, řečeno slovy Michela Foucalta v jeho Dějinách šílenství, jedním z „lidí vydaných výsostným mukám odtržení, nemilosti, vyhnanství, karantény, ostrakismu a exkomunikace.“ Higašida, coby „nízkofunkční“ autista, totiž téměř není schopen verbální komunikace a trpí nekontrolovatelnými záchvaty úzkosti a vzteku.

Díky obrovské trpělivosti i obětavé pomoci své rodiny se však naučil komunikovat pomocí slabičných tabulek a počítače, a navíc také psát literární texty, kterými vyvrací představu o neverbálních autistech jako mentálně retardovaných či neschopných empatie. Naopak vzbuzuje obdiv tím, že dokáže psát své texty v situaci, kterou David Mitchell přirovnává k člověku nacházejícímu se v místnosti s dvaceti radiopřijímači, z nichž se naplno linou hlasy a hudba a jež nejdou vypnout ani ztlumit, a z místnosti přitom nelze žádným způsobem uniknout – právě takové pocity smyslového přehlcení postihují mnoho autistů.

Sedmkrát upadnout, osmkrát vstát není Higašidovou první knihou. Od roku 2004 jich vydal už více než dvacet, a to jak z oblasti beletrie, tak non-fiction. V nejznámější A proto skáču (2007, česky 2016), kterou napsal v pouhých třinácti letech, se autor snaží prostřednictvím odpovědí na často kladené otázky vyvracet některé mýty, které o autismu panují.

Téma autismu přináší i Sedmkrát upadnout, osmkrát vstát, tentokrát má však kniha poněkud rozvolněnější strukturu. Obsahuje mimo jiné několik básní ve volném verši, rozhovor s autorem (který původně vyšel v časopise Big Issue, obdobě Nového prostoru) a také ukázku jeho beletrie: snově laděnou povídku Cesta. Hlavní část knihy pak tvoří drobné epizody a postřehy, které osvětlují Higašidův specifický způsob vnímání světa – například proč je pro něj obtížné smát se s ostatními lidmi nebo jak probíhá proces, kterým se autor snaží zvolit správnou zdvořilostní frázi při komunikaci s jinými lidmi (a proč se mu to často nedaří). V zajímavé epizodě s názvem Jak přemýšlím Higašida popisuje, co se v jeho myšlení děje, když uslyší šumění dešťových kapek. Zatímco jeho neurotypická (tedy neautistická) maminka si hned spojí tento zvuk s deštěm a jde sebrat prádlo, pro autora je zvuk deště zcela abstraktní představa; jeho mozek spíše hledá společné rysy tohoto deště a všech dešťů, které v minulosti zažil.

Podobné postřehy obsahoval i titul A proto skáču, ale v aktuálním díle jsou často rozvinuty v zamyšlení, která ukazují Higašidův vývoj coby člověka a autora. Čiší z nich vpravdě východní moudrost – snažit se změnit to, co změnit můžeme, a pokorně přijmout to, co je nám dáno. Tuto filozofii částečně vyjadřuje i samotný název – sedmkrát upadnout, osmkrát vstát, který vyjadřuje japonskou vytrvalost navzdory nepřízni osudu.

V zamyšlení s názvem Cestování Naoki Higašida píše, jak moc poznávání nových míst a lidí obohatilo jeho život: „Pochopil jsem, že když člověk považuje svět kolem sebe za ten jediný, jaký existuje, hodně si tím zúží pohled. Vždyť jen to, jak je svět rozlehlý, může člověku dodat odvahu.“ Kniha Sedmkrát upadnout, osmkrát vstát nabízí neurotypickým lidem možnost dozvědět se něco o „Autistánu“, jak ho nazývá Josef Schovanec, rovněž píšící autista.

Možná se může zdát, že autistů v posledních desetiletích výrazně přibývá. Nejde však o to, že by snad byl autismus něčím jako civilizační chorobou; spíše lze hovořit o postupném zlepšování lékařské diagnostiky, která dokáže podchytit mnohem více případů než dříve. Přibývá i osvěty prováděné samotnými autisty. V poslední době se v části autistické komunity setkáváme s názorem, že se v případě autismu nejedná o poruchu, ale o projev neurodiverzity, tedy přirozených variací v lidském genomu, které by neměly být vnímány jako patologické. O tom, zda je autismus porucha či nikoliv, můžeme vést debaty; podívejme se ale na názor Naokiho Higašidy. Ten na jednu stranu přiznává, že mu autismus odmala komplikoval život hlavně tím, že mu značně ztížil komunikaci s okolím, což v něm vzbuzovalo pocity nepochopení a osamělosti. Na stranu druhou ovšem autismus vnímá jako neoddělitelnou část své osobnosti, o kterou nejen nemůže, ale v současné době ani nechce přijít, protože ho dělá tím, kým je, a navíc mu umožňuje vnímat krásu světa intenzivněji než neurotypickým lidem.

Tato slova mohou dodat odvahu nejen těm, kteří se v nějaké formě potýkají s autismem u sebe či u svých blízkých.