„Je jistou ironií osudu, že hlavní teoretik společenské paměti propadl skoro úplnému zapomnění.“ Takto si ve své knize Kultura a paměť. Písmo, vzpomínka a politická identita v rozvinutých kulturách starověku (česky 2001) povzdechl egyptolog a religionista Jan Assmann nad tím, že jméno Maurice Halbwachse (1877–1945) skutečně není příliš známé. Tento francouzský sociolog a filozof přitom je jedním z předních teoretiků sociologie paměti, jeho koncept kolektivní paměti, vypracovaný od 20. do 40. let 20. století, patří podle Lukáše Novotného a jeho článku Historická paměť podle Maurice Halbwachse dodnes „k nejužívanějším teoretickým principům“. Halbwachsovo dílo znovuobjevil pro současnou sociologii paměti právě Assmann, který velkou část jeho teoretických poznatků a zásad přejal a aktualizoval. Ve zmiňované knize se také věnuje detailnímu rozboru Halbwachsových myšlenek, obsáhlou studii O paměti, historii, vědomí a nevědomí. Současná bádání v paměťových studiích o Halbwachsovi a jeho kriticích zase roku 2007 publikovala v časopisu Dějiny – Teorie – Kritika Radmila Švaříčková-Slabáková. Čeští čtenáři se dále s Halbwachsem mohli seznámit v Antologii francouzských společenských věd (Cahiers du CeFReS. No. 10) věnované městu, v níž vyšel jeho text Legendární topografie evangelií ve Svaté zemi. Touto topografií se Halbwachs zabývá i ve své první česky vydané knize (píše v ní, že „když věřící vstupuje do kostela, na hřbitov nebo na posvátné místo, ví, že tam nalezne tentýž duševní stav, který již mnohokrát zakusil, a spolu s ostatními věřícími je schopen obnovit nejen viditelné společenství, ale i společnou mysl a vzpomínky, které v minulých dobách vznikly a udržují se právě na tomto místě“). Kromě toho v ní najdeme kapitoly o „kolektivní paměti hudebníků“, o vztahu individuální a kolektivní paměti či o vztahu paměti a času.

Ve svých úvahách se odvolává na četné spisovatele: v souvislosti s absencí vzpomínek z nejútlejšího dětství, které je podle Halbwachse třeba rozumět tak, že jsme ještě nebyli sociálními bytostmi, a nejsme proto schopni své vjemy o nic opřít, se dozvíme například o Stendhalově první vzpomínce (na to, „jak jsem kousnul do tváře slečnu Pison-Dugallandovou, dvacetipětiletou sestřenici, když jsme si spolu hráli“). Nevynechává ani Marcela Prousta: připomíná jeho líčení, jak se těsně po smrti jeho babičky jeho matka začíná svými rysy podobat právě zemřelé.

V Halbwachsově knize je jistě možné najít mnoho podnětného, ale přeci jen jde především o dokument určité doby, a je nutné litovat, že místo doprovodných textů, které líčí především vznik rukopisu knihy, není kniha opatřena doslovem, který by ukázal místo Halbwachsova textu v kontextu bohatého současného interdisciplinárního bádání o paměti či kontextu současné sociologie, ač prý byl původně plánován. I tak je ovšem vydání Kolektivní paměti záslužný čin.