Veřejné svátky a oslavy jsou jeden ze způsobů, jak si určité společenství připomíná a jak zdůrazňuje, co z minulosti je pro jeho příslušníky důležité, a tím si vymezuje a definuje vlastní identitu. Po vzniku samostatného Československa byl také u nás uzákoněn nový „státní kalendář“. Jak jej jednotlivé zdejší národnostní skupiny přijímaly? A jak se mu dařilo stmelovat občany nového mnohonárodnostního státu?

I na to odpovídá kniha Sláva republice!: Oficiální svátky a oslavy v meziválečném Československu. Jednotlivé kapitoly přibližují pravidelné oslavy narozenin prezidenta, Prvního máje, bitvy u Zborova, Jana Husa, svatých Cyrila a Metoděje, svatého Václava, a především den nezávislosti 28. října.

Svatí a práce

Autoři připouštějí, že například svátek sv. Václava, jeden z oficiálních památných dnů, měl předpoklady k tomu stát se sjednocující a „celostátní“ oslavou. Navzdory snahám prosadit mistra Jana Husa jako zásadní a celostátní symbol právě přemyslovský kníže a mučedník zosobňoval „českou státnost a historickou kontinuitu“. Zatímco pro mnoho Čechů, ale i českých Němců měly každoroční zářijové svatováclavské bohoslužby spojené s posvícením silnou a dlouholetou tradici, u Slováků se svatý Václav jako státní svátek prosazoval obtížněji. Oslavy svatováclavského milénia roku 1929 pak ale byly v meziválečném období vrcholem kultu a znamenaly pro účastníky silný kolektivní prožitek. „Pieta k českému světci tehdy dočasně stmelila značnou část československé společnosti“, jak to záslužně popsal už Petr Placák v knize Svatováclavské milenium: Češi, Němci a Slováci v roce 1929 (Babylon, 2002). V následujících letech bohužel došlo k postupné nacionalizaci tohoto svátku.

Šanci „stmelovat“ měl i svátek sv. Cyrila a Metoděje. Ten totiž historickým významem reprezentoval kulturní dědictví „prvního společného státu Čechů a Slováků“. Tím spíše, že jejich připomínání bylo v časech Uherska nežádoucí a jako takové zakazováno a potíráno. Před rokem 1918 navštěvovali Slováci moravský Velehrad a i takto utužovali česko-slovenské vztahy. Potenciál však ani v tomto případě využit nebyl. Už tradiční prosazování kultu ze strany církevních představitelů totiž naráželo na odpor tzv. pokrokové části veřejnosti. „Kult nesouzněl s masarykovskou interpretací československých dějin, postavenou na reformační tradici. Zároveň Masaryk, stejně jako dobová historiografie, vnímal prosazování cyrilometodějské ideje jako přílišný historismus.“ Interpretace památky slovanských věrozvěstů se tak na Slovensku zmocnili přívrženci Andreje Hlinky, kteří poněkud ahistoricky prohlašovali velkomoravské panovníky Rastislava a Svatopluka za slovenské vládce. „Slovenští ľuďáci těchto témat využívali k akcentování dualistického charakteru Velkomoravské říše, čímž se snažili legitimizovat vlastní autonomistickou politiku.“

Slavení 7. března, výročí narození T. G. Masaryka, bylo v republikánském státě rarita, jako státní svátky se slavily nanejvýše narozeniny monarchů. V československých kostelích i synagogách se v ten den měly povinně konat slavnostní bohoslužby, což prý především evangeličtí faráři dělali sami i bez příkazů od svých nadřízených. Mnozí občané německé a maďarské národnosti tento den spontánně nepociťovali jako důvod ke slavení, přece jen ale zvláště německé aktivistické listy k prezidentu Masarykovi i ke dni jeho narozenin určitou míru respektu vyjadřovaly. Sice v něm neviděly „národního světce“, za kterého jej exaltovaně vyhlašovala třeba oficiální brožura President Masaryk: K jubileu sedmdesátých narozenin (Tiskový odbor presidia ministerské rady, Praha, 1920), ale psaly o něm jako o náboženském filozofovi a mezinárodním státníkovi.

Zato od počátku problematicky recipovány byly státní oslavy Jana Husa. Ten byl pro většinu Čechů součástí národní tradice, nicméně pro katolickou církev byl heretik a u slovenských občanů se k silně odmítavému katolickému postoji přidávaly ještě historické reminiscence na „husity coby loupeživé tlupy pustošící území horních Uher“. A tak převažoval názor, že Husův svátek je cizorodý a že na Slovensko nepatří. Za situace, kdy se pojmem „husita“ rozumělo pejorativní označení neomaleného a invazivního Čecha, si je obtížné představit konsenzuální přijetí svátku kostnického mučedníka jako „celostátního“. A čeští Němci nevnímali Husa ani tak jako Lutherova předchůdce, což mohlo jeho obraz v jejich očích vylepšovat, jako spíše českého nacionalistu a instrument nacionálněpolitického boje z dob konce monarchie. „Právě na celostátním prosazování tohoto svátku lze dobře demonstrovat nepochopení (českého) centra pro hodnotové preference různých částí státu,“ konstatují autoři knihy přísně.

Specifický charakter měly oslavy 1. května. „Staly se odrazem rozmanitého stranického světa republiky a sváteční arénou, v níž se na veřejných prostranstvích poměřovaly politické tábory.“ Zatímco například na 28. říjen lze s nadsázkou nahlížet jako na slavnostní představení v Národním divadle, „pro První máje by bylo možné použít také metaforu sportovního zápolení, neboť je dynamizoval spíše prvek soutěživosti“. Což také autoři dokládají dobovými vzpomínkami třeba i (v té době) dětských pamětníků, pro něž šlo o zajímavější i napínavější podívanou – zahrnující i fyzické souboje – než příliš nudný a oficiózní den vzniku republiky. Stát hned po svém vzniku poskytl pro prvomájové sváteční „kolbiště“ den volna. Pro tehdejší vládní většinu představoval v neklidné poválečné atmosféře srozumitelnou tradici, „zestátnění“ svátku navíc nabízelo kontrolu „sociálního ventilu“. Nicméně přestože státní moc povolovala manifestace, cenzurovala projevy a dozorovala průběh, sama na jednotný výklad fenoménu práce rezignovala, respektive se o něj ani nepokoušela.

Povinnost slavit

Při zpětném pohledu na seznam uvedených svátků autoři soudí: „Zdá se překvapivé, že ani jeden z nich nebyl primárně slovenský. Přesněji řečeno, nevycházel přímo ze slovenských tradic a reálií, byť se pravidelně připomínalo narození i smrt Milana Rastislava Štefánika nebo výročí Martinské deklarace… Očekávání, že se slovenské obyvatelstvo ztotožní s projektem československé národní ideologie, se nenaplnila a počátkem třicátých let začaly sílit slovenské emancipační aktivity. Romantický entuziasmus, že díky osvětě a výchově Slováci přijmou pokrokové ideály, (naopak) vedl spíše k posílení klerikalismu a k zdůrazňování slovenské odlišnosti. V prostředí německé menšiny, zejména v období úpadku aktivistického tábora v druhé polovině třicátých let, byli přední českoslovenští politici podrobeni kritice, že státní establishment nikdy oficiálně nenabídl českým Němcům přijatelné ‚verze‘ a interpretace státních svátků.“

Zato ale stát „vynaložil nemálo úsilí k prosazování centrálně koordinovaných podob oslav.“ Státní orgány se jako se tak pokoušely aktivně formulovat a prosazovat československé státotvorné poselství a formovat „ideálního“ občana. Kdo se nechtěl podřídit, tomu hrozily sankce, přičemž záleželo hlavně na lokálních úřadech, zda případy nedodržování pracovního volna, nezpívání hymny či nevyvěšování hymny trestaly. (Případy vážnějších právních postihů za nedodržování svátkového kalendáře se prý objevují pouze výjimečně.) Některé zaznamenané kauzy přitom vyznívají velmi kuriózně až tragikomicky: jistý slovenský farář byl kupříkladu udán za to, že si ještě během zpěvu státní hymny nechal u oltáře vysvléknout mešní roucho, protože spěchal k poslednímu pomazání.

Kniha přibližuje i každodenní a materiální stránku slavení: například to, jak komunistické dělnické kapely na Prvního máje vyrážely do ulic časně ráno, což mělo „vyplašit rozespalého buržou“ (Antonín Zápotocký). Nebo jak široce „rozkročené“ mohly být motivace jednotlivých účastníků průvodu: zřejmě sahaly od touhy po prožitku velkého kolektivu až po vidinu minimálně půldenní „propustky z domácnosti“. Vyjmenovány jsou i slogany a hesla na transparentech, které byly povoleny („Chceme levnější chléb, nižší činže“) a které zakázány („Chceme kilo cukru za 4,30 Kč – kilo chleba za jednu Kč“). A také jaké symboly byly do průvodů připuštěny: henleinovci směli nosit dubové listy, ale nikoli chrpu, nejoblíbenější květinu císaře Viléma, symbol pangermánského hnutí později v Rakousku používaný pro vyjádření sympatií k nacismu.

Autoři se v knize věnovali i menšinovým, nestátním svátkům – maďarskému 15. březnu a svátku svatého Štěpána nebo německému 4. březnu. Ten připomínal krvavé potlačení demonstrace, při němž roku 1919 zemřelo v Kadani 25 lidí, navíc z větší části jen přihlížejících. Příčinou této události bylo podle autorů jednak chování legionářů, kteří v německých oblastech dráždili svou arogancí, jednak nerealistické sliby politických předáků českých Němců. Památku těchto obětí si později přivlastnili henleinovci a po připojení oblasti k Německé říši bylo pozůstalým dáno na vědomí, že oficiální oslavy už se jich skoro nebudou týkat: nemělo v nich jít o zabité lidi, ale o oslavu německého národa…

Celkově kniha částečně dává odpověď na otázku, proč se Československo rozpadlo. Současně ale autoři poukazují na dílčí úspěchy: některé loajální občany si republika získala i v řadách Němců či Maďarů – těm druhým prý jejich soukmenovci hanlivě říkali „Maďaři v baťovkách“. A po První vídeňské arbitráži a připojení jižního Slovenska k Maďarsku prý budapešťská vláda na tamní Maďary pohlížela s podezřením, že jsou příliš nakaženi liberálním duchem.

Tehdejší české politiky recenzovaná publikace nezatracuje a nezastírá, že najít svátky, které by sjednocovaly Čechy, Němce, Slováky, Maďary i Rusíny žijící na území našeho tehdejšího státu, byl úkol nesmírně těžký. Ukázalo se to tenkrát a vyjevuje se to i v současnosti. Jak obtížné je najít „společnou řeč“ mezi konfliktními společenstvími, „jsme svědky i dnes při nesmělých pokusech o hledání evropské identity a hodnot“, říkají badatelé v závěru. Jeden neúspěšný pokus by nás snad ale neměl odradit od hledání „společných jmenovatelů“ v rámci komunity evropských národů i v rámci různých skupin občanů z těch, kteří v České republice ještě zbyli, žijí zde nebo do ní v budoucnu teprve přijdou.