Pes je příběh o přežití v nehostinné přírodě. Jde o inscenaci jednoho z velkých severských metanarativů založených na zkušenosti, že zdejší příroda není žádná matička s otevřenou náručí; je to přísná, tvrdá a nezřídka krutá matka, kterou neradno brát na lehkou váhu, neboť ten, kdo se jednou ztratí ve švédském lese rozkládajícím se pod vrcholky norských hor, ztratí se už nadobro. Kerstin Ekman se v kratičké novele Pes (Hunden, 1986) nicméně rozhodla přírodě vyjít naproti – vzdálit se od moderního člověka schovaného ve vánici pod střechou, poodstoupit od jeho jazyka a abstraktního myšlení, chronologické, uspořádané paměti a vnímání barev, a rozběhnout se do nevlídného lesa spolu se štěnětem, které se zbrkle žene za vlastní matkou, fenkou vydávající se na lov s hospodářem, až nakonec skončí v náruči právě oné nemilosrdné přírody. Základní zápletka je tedy prostá: šedivé štěně se zaběhne, „sněhová vánice, která přichází z norských hor, je jako koště“, „zamete jezero i les“ (s. 9) a nikdo už ten nemotorný uzlíček, který se krčí kdesi pod kořenem smrku, nenajde. A co pak?

Na to se ptá i autorka. Její zaběhlý protagonista dostane v závěru knihy příznačné jméno Hrdina. (Ve švédském originálu se psovi začne říkat Tapper. Jde o příjmení a zároveň adjektivum nesoucí význam „chrabrý“, které se často používá ve vojenském kontextu. V převodu Jaroslava Bojanovského nese jméno protagonisty o význam navíc – v češtině použitý výraz může označovat i hrdinu knihy, jde tedy vlastně o nomen omen nejenom vzhledem k charakterovým vlastnostem, ale i k funkci této postavy v příběhu.) Ovšem ještě než nám autorka Hrdinu vůbec představí, vypravěč se v prologu zeptá, kde „začíná nějaký děj“ a „kde začíná vyprávění“ (s. 5). Následně si sám odpoví – o ději tvrdí, že „nezačíná“, neboť „vždycky mu něco předchází“; děj, chápaný jako cyklus života či snad nekonečný koloběh příčin a následků, je nato připodobněn k potoku, který „začíná stružkou a jako ta vytéká z mokřadu s prosakující vodou“, a o to, že z mokřadu voda prýští, se postará zase déšť (s. 5). Vyprávění má podle vypravěče naopak svůj jasný počátek – v tomto případě začíná pod kořenem smrku. Autorka tak jednoduchým a nenuceným způsobem čtenáře upozorňuje na povahu literatury (potažmo i lidské mentality): na těžko odmyslitelný fenomén vypravěče, který je sice potřebný pro zprostředkování děje ve formě souvislé a smysluplné výpovědi, na jakou je člověk uvyklý; avšak to neznamená, že děj sám o sobě bez vypravěče neexistuje. Existuje, byť pro člověka v něm nemusí být patrný žádný smysl – příroda se totiž nestará o to, jestli návštěvník mokřadu vidí v tamějším koloběhu vody nějaký záměr, řád anebo význam.

Šedivá imprese na mokřadu
Navzdory úvodním myšlenkám, prodchnutým postmodernismem, se Ekmanová nepouští do příliš divokých experimentálních vod, ani podle dnešních měřítek, ani z perspektivy let, ve kterých novela vznikla. Před Ekmanovou napsala román z pohledu psa například i Virginia Woolfová (Flush), v českém prostředí vyšla zase dva roky po Ekmanové ve výboru Můj svět povídka Maminčiny oči Bohumila Hrabala, vyprávěná z perspektivy srnečka; a stejně jako u Woolfové nebo u Hrabala je i u Ekmanové na první pohled patrný především její vlastní autorský styl, nikoliv snahy o experiment, diktované snad kontextem doby vzniku díla. Kde jsou však Woolfová nebo Hrabal rozvolnění a výmluvní, tam Ekmanová slovy spíše šetří, jak je pro ni typické. Její lyrizované líčení přírody má básnický charakter: „Voda a světlo vnikaly do tepen, stonků, žil, nervů a vláken kořenů. Hlasy se plnily světlem a světlo naplňovalo vejce. V právě probuzených tkáních a svalech nalitých krví se tetelilo jako jiskry, ve vejcích pulzovalo. Pes světlo olizoval. Sál je.“ (s. 30)

Ekmanová tedy především rozvíjí vlastní poetiku. S Flushem Woolfové a Maminčinýma očima má ovšem Pes společné to, že autorka podobně přebíhá mezi vševědoucím vypravěčem a referenčním rámcem svého hrdiny: losi jsou někdy zkrátka losi, avšak jindy jsou to zase „ti velcí, šediví“ a podobně. Šedivá je ostatně u Psa vůbec důležitá (ne)barva: on sám je šedivý, šedivé jsou vánice i všudypřítomný sníh a šediví jsou povětšinou i ostatní početní obyvatelé mokřadu. Hrdinův svět je ovšem, v přeneseném slova smyslu, zabarvený jinak, pachy a zvuky. A podobně jako u Woolfové a Hrabala se i zde dají najít snahy o literární impresionismus, třebaže jen velice občasné – tu a tam vypravěč, akcentující povahu paměti protagonisty nebo jeho omezené vědomí, přejde zničehonic z minulého času do přítomného, z celistvých vět do fragmentárních útržků, od chronologické návaznosti k asociativní.

Kerstin Ekman se nicméně díky tomu, že těmito impresionistickými pasážemi šetří podobně jako slovy, podařilo vytvořit čtivý, koherentní, snadno pochopitelný, a dokonce jímavý příběh, který líčí, jak se v jednom zatoulaném štěněti probudily lovecké instinkty a jak samo přežívá nejdřív tuhou zimu a pak několik dalších měsíců v lese. Spíš než jeho vlastní příběh je ale Pes uctivý portrét kusu přírody, jednoho ekosystému – onoho mokřadu, v němž se Hrdina na delší dobu zabydlí. Mokřadu, který je domovem také pro hraboše, veverky, tetřívky, vrány a straky, lišku a lišáka a řadu dalších; mokřadu, kde je člověk skutečně jen návštěvníkem a který se bez takového návštěvníka nakrásně i obejde.

Drobty, které se ztratily v překladu
Jaroslav Bojanovský není žádný překladatelský nováček a s tvorbou Kerstin Ekman má už své zkušenosti – Pes je třetí titul z jejího pera, který českému čtenáři zprostředkoval poté, co Ekmanovou „podědil“ po Dagmar Hartlové a Janě Holé. Jeho překlad je řemeslně dobře zvládnutý: čte se víceméně sám a plyne podobně jako originál, přestože se Bojanovský nebojí přizpůsobovat si rozložení vět. Při srovnání originálu a české verze Psa však sem tam vytanou určité drobné posuny nebo vynechané reference.

Ze samotného jazyku originálu je totiž už po chvilce čtení patrné, že děj se neodehrává nikde jinde než v Jämtlandu, švédském regionu rozkládajícím se u hranic s Norskem, jak je pro díla Ekmanové typické. Pes se tudíž prostředím (a ostatně i tím, že je zasazen do jakéhosi bezčasí) váže k jiným románům Ekmanové, které u nás zatím vyšly – je součástí její fikční verze Jämtlandu. Hospodář a jeho žena, kterým se Hrdina ztratí, mluví v originálu tamějším dialektem. V českém překladu onu hrstku replik, které v novele vyřknou, pronesou ovšem nicneříkající obecnou češtinou: „Hospodář řekl: Pojedem domů“ (s. 8; v originále: „Då sa husbonden: Nu gett vi fare heim,“ s. 7). Vypravěč originálu také důsledně používá dialektální příslovce opp/oppe namísto spisovného upp/uppe (nahoře, nahoru) a např. obydlí, které Bojanovský překládá jako salaš u mýtiny, je v originálu označováno dialektálním pojmem pro salaš, buan, příznačným právě pro Jämtland. V českém překladu je ovšem promluva vypravěče charakteristická především tokem spisovné češtiny. Jazykové reference k Jämtlandu se tedy při překladu ztratily; jediné, co v češtině zasazuje Psa do tohoto kraje, je v textu zasutá, nenápadná narážka na vrcholky norských hor tyčících se nad lesem a zmínka o místu nazvaném Medvědí hrouda, v originále Björnklumpen – zalesněný vršek, který se oficiálně dnes jmenuje Furuviksklumpen, ale podle samotné Ekmanové se mu v Jämtlandu zastarale a lidově stále říká Björnklumpen. Je Medvědí hrouda zmíněna někde v románech Ekmanové, které v češtině doposud vyšly, a slouží tak alespoň toto českému čtenáři jako osamělá reference zasazující Psa do nějakého určitého prostoru, který už z dřívějška od autorky zná? A pokud ne, jak se má zorientovat a Psa si s ostatními díly Ekmanové spojit?

Jaroslav Bojanovský nepochybně musí navazovat na určitý úzus toho, jak Ekmanová byla u nás už v minulosti překládána, ať už jím samotným, nebo jinými; zasazovat například do promluv postav nebo vypravěče stylistickou rovinu jazyka, která v Černé vodě či jinde používána nebyla, by mohlo být problematické, navíc v případě dialektů (každý) překladatel obecně balancuje na hraně přeložitelnosti. Uvažovat by se ale dalo o možnosti vykompenzovat tyto informace, které čtenář originálu získává skrze jazyk a které se v převodu do češtiny vytrácejí, vnitřní vysvětlivkou zasazenou nenásilně do promluvy vypravěče – například kdyby se ke zmínce o Medvědí hroudě pro českého čtenáře přece jen přidala informace, že jde o kopec nedaleko jisté vesničky jménem Valsjöbyn v Jämtlandu.

Co se týče občasných drobných významových posunů oproti originálu, kromě již výše popsaného případu se jménem protagonisty se dá pro příklad uvést věta přeložená jako: „Mokřad byl těhotný vodou.“ (s. 29) V originálu se oproti tomu dočteme: „Myren var dräktig av vatten.“ (s. 19) Dräktig se dá jistě přeložit jako „těhotný“, avšak podle kontextu, ve kterém se typicky používá – ve spojitosti se zvířaty – jde spíš o pojem pro březost. Jak už bylo výše naznačeno, v textu se dá spatřovat metafora přírody coby tvrdé matky, k níž se Hrdina jako štěně bezhlavě rozběhne, koneckonců se to stane právě tehdy, když běží za svou skutečnou biologickou matkou. Konotace, které autorčin jazyk nese, jak je na tomto příkladu patrné, tuto představu v originále posilují – mokřad je tu tím, že je popsán jako „březí vodou“, připodobněn k feně.

Podobné drobnosti a posuny se ovšem zatoulají snad do každého překladu. Faktem je, že překlad Bojanovského se vyrovnává s rytmem i básnickým charakterem promluvy vypravěče s grácií, velice dobře se čte a sem tam zaujme barvitou volbou lexika – pro ilustraci, Hrdina nemá jen tlamu a uši, má i mordu a slechy (s. 16, s. 33), tu najde pero z tetřevího tatrče (s. 24), tu zase naslouchá „předivu zvuků“ (s. 26), zatímco kolem duje „vzdušný křikloun“ (s. 27) a ze země vzlínají „pachy rozkladu“ (s.77).

Při čtení Psa v češtině ovšem zamrzí jedno patrně redakční rozhodnutí vedoucí k ochuzení novely: originál je totiž protkaný ilustracemi, černobílými kresbami Henrika Krogha přibližujícími čtenáři psův vizuálně šedivý svět. V českém vydání ilustrace bohužel nenajdeme.

Pes je neobvyklá kniha, která se podobně jako jiné romány Ekmanové bude hodit na dlouhé zimní večery, na čtení se studenýma nohama schovanýma pod peřinou a hrnkem něčeho teplého po ruce. Především se bude líbit čtenáři, který docení autorčinu lyrizovanou perokresbu přírody slovem a který se touží, i kdyby jen v duchu a na chvíli, vrátit do lůna lesa skrývajícího se v poklidu pod sněhovou pokrývkou.

Citováno
Kerstin Ekman: Hunden. Albert Bonniers Förlag, Stockholm, 2012