Malá velryba Gerda putuje s rodiči a bratrem Larsem oceánským světem až do chvíle, kdy za dramatických okolností o svou rodinu přijde a pod hladinou se ocitne zcela sama. V tu chvíli je nucena překonat strach i „velikánský velrybí“ smutek a vydává se své milé hledat. Na cestě se setkává s mnoha mořskými tvory, díky nimž se učí poznávat svět, kde žije.

Mladý slovenský grafik a ilustrátor Adrián Macho se obrazy ze světa oceánu inspiruje v celé své tvorbě, která se nejen díky úspěchu dětské knihy o malé velrybě rozrostla do podoby úspěšné designové značky. Modrozelené a tyrkysové tóny, hravé obrázky mořských tvorů, postavy námořníků s hranatými obličeji a zarostlými tvářemi i jednoduché červenobílé majáky s racky poletujícími kolem tvoří plejádu motivů, z nichž Adrián Macho buduje svět svých ilustrací a návrhů. Jeho autorský rukopis je barevný, výrazný, skoro by se řeklo líbivý, ilustrátor se ovšem netají tím, že vše je tvořeno se záměrem zaujmout dětského příjemce.

Namalovat emoce
Kromě toho, že celostránkové obrázky naznačují příběh a ženou ho dopředu, proměňující se barevná pozadí reflektují emoce. Čas, který Gerda tráví s rodinou a kdy se cítí bezpečně, je ztvárněn modrozelenými odstíny, zatímco obraz námořníka a lovce velryb s harpunou je obklopen křiklavou červení. Období, kdy se Gerda cítí ztracená a setkává se s různými tvory, je zpodobněno neutrální béžovou. Obrazová stránka tak má velký potenciál dobře komunikovat s textem, který je sice mile a přátelsky odvyprávěný, ale na určitých místech má výrazné trhliny.

Cesta rovná se cíl
Základní rys příběhu stojí na známém pořekadle, že cesta rovná se cíl. Ačkoliv se tato příběhová struktura objevuje v dětské i dospělé literatuře často, její použití nijak problematické není, stále může dobře fungovat, protože nabízí možnost sebepoznání i poznání světa, jenž poutníka obklopuje. Ovšem v případě textu (jehož autorem je Peter Kavecký) platí, že méně je někdy více. Gerdina iniciační pouť je doprovázena frázemi jako: „Kamkoli se vydáš, kohokoli potkáš a cokoli na světě zažiješ, zůstaň vždy sama sebou. Tvé srdce tě povede správným směrem.“ Nebo: „Nezáleží totiž na tom, jestli se na první pohled zdá, že se věci nemohou povést. Stačí jen překonat strach a dokážeme mnohé.“ Jádro těchto sdělení je v pořádku, jen s tím, jak se kumulují, působí místy velmi okázale a snad až příliš moudře.

Příliš rychlá přátelství
Další výhodou objevitelské cesty v literatuře je, že čtenáři mohou poznávat svět spolu se svým hrdinou, což platí i zde. Gerda se dozvídá nové informace o životě racků, ledních medvědů nebo tučňáků, ale i o oceánu samotném. Zde se zdařile otevírá prostor pro rodiče – jak vysvětlit témata, o nichž se v textu nemluví, ale obraz je naznačuje (harpunování velryb), nebo která jsou stručně zmíněna (odpadky v moři, v nichž si lebedí chobotnice). Jak se Gerda seznamuje s různými podmořskými živočichy, navazuje s nimi přátelství, která jsou v některých případech velmi zkratkovitá. Dospělého čtenáře překvapí, že po jednom rozhovoru „šlo o posezení dvou přátel, vzácnou souhru duší.“

Je trochu škoda, že příběh malé ztracené velryby dětem o něco více nedůvěřuje. Její putování je dobře strukturované a nabízí zajímavá témata k rozhovoru dítěte s rodičem. V některých případech by možná bylo prospěšnější v textu přesněji ukázat a popsat konkrétní situaci než hromadit doslovnou moudrost, kterou Gerda po cestě získává, ale která se v určité fázi začíná vyprazdňovat. Gerdina tklivá píseň z podmořského světa obsahuje dostatek podnětů, informací, ale i odvahy, pozitivních tónů a naděje, ale je tak trochu snižována svým vlastním patosem.