Jméno německého spisovatele Otfrieda Preußlera (1923–2013), jenž svůj život zasvětil tvorbě pro děti, symbolizuje už několik desítek let jeden z pomyslných vrcholů tohoto žánru. Preußlerovo literární dílo představuje pevnou součást německé kultury, svými knížkami si autor však získal trvalé sympatie čtenářů nejen v německém prostředí, ale napříč celým světem, o čemž svědčí více než padesát milionů prodaných výtisků, nespočet literárních ocenění a především pak stohy dopisů, které mu jeho malí příznivci psali.

Na svět přišel v Liberci, tehdy ještě Reichenbergu, jako Otfried Syrowatka. Již odmala jej fascinovaly příběhy rodného Pojizeří, které jeho otec, pomocný učitel a zapálený folklorista, sbíral po okolních staveních. Důležitějším zdrojem Preußlerova jedinečného vyprávěcího stylu však byla jeho babička Dora, dcera hostinského od Mnichova Hradiště, která jako malá holka naslouchala tajuplným příběhům lužických formanů a tyto podivuhodné zkazky pak na stará kolena předala svému vnukovi. Přání studovat na pražské Karlově univerzitě zhatila mladému Otfriedovi válka a odvod do wehrmachtu. Po válce, kdy se vrátil ze sovětského zajetí, byl s celou rodinou odsunut do Bavorska. Na rodný kraj však nezapomněl a vystavěl mu ve svém díle pevný pomník – trvalou inspirací se mu staly příběhy a pověsti kraje rozkládajícího se na pomezí Čech a Slezska.

K Preußlerovým nejvýznamnějším dílům patří Malá čarodějnice (Die kleine Hexe, 1957), oblíbená i u nás, a především pak příběhy legendárního loupežníka Hotzenplotze (Der Räuber Hotzenplotz, 1962). Tento sympatický vousáč, jenž dostal jméno podle německého ekvivalentu severomoravského města Osoblaha (kde této literární postavě mimochodem nedávno odhalili sochu), se stal v německém prostředí kultovní záležitostí. Dílo, které však Preußlera proslavilo daleko za hranicemi jeho země, je mysteriózně laděná kniha Krabat z roku 1971, u nás známá jako Čarodějův učeň, stará lužickosrbská legenda o schopnosti člověka postavit se zlu, jakási alegorie osudů Preußlerovy generace, jak titul sám autor komentoval.

Výčet českých vydání Preußlerových knih letos obohatila Eva Pátková, která pro nakladatelství Argo přeložila devětatřicet příběhů o „skurilních půlnočních událostech“ zařazených v poutavé knize Odbila dvanáctá hodina (Zwölfe hat’s geschlagen, 1988). Pověsti a zkazky, svou tematikou a motivy typické pro německou lidovou slovesnost, autor nesebral jen na území Německa, ale i v oblastech, kde do roku 1945 toto etnikum převažovalo, tedy například v českých Sudetech (Liberecko, Krušné hory) či ve Slezsku.

V každém z příběhů, které Preußler rozdělil na základě hlavního tématu do tří částí po třinácti kusech, uplatnil svůj jedinečný vypravěčský talent, pomocí něhož nás vnáší do mystického světa nočních přízraků. Na tajemný nádech pověstí ostatně odkazuje již samotný název knihy – notoricky známé provolávání ponocných o tom, že odbila dvanáctá hodina a ať každý dům chválí Hospodina, neznělo ztemnělými ulicemi měst a dědin zbůhdarma. Právě půlnoc neboli hodina duchů v našich předcích vzbuzovala strach a dávala procitnout archetypálním vzorcům z nejhlubších zákoutí jejich nevědomí…

Ještě než začne Preußler svá vyprávění, daný příběh na začátku v krátkosti představí, uvede několik zajímavých dat nebo vysvětlí souvislosti, které čtenář, obzvláště pak dětský, nemusí znát (kdo byl kupř. Klaus Störtebeker, co to znamená tovaryš, kde žijí Lužičtí Srbové apod.). Občas se také rozhovoří o motivu, jenž se v pověsti vyskytuje, o jeho oblibě v minulosti, o jeho domnělém původu nebo se s námi podělí o myšlenky, které jej v souvislosti s celkovým vyzněním příběhu a poučením z něj plynoucím napadnou („Většina lidí naštěstí není skrz naskrz zlá, nebo jen a jen hodná, což je skutečnost, která umožňuje lidem spolu žít.“). Na každý pád moc hezky navnadí k tomu, abychom ve čtení pokračovali.

Zastřešujícím motivem první části titulu jsou poklady nejrůznějšího druhu, o nichž se často vyprávělo nejen mezi Němci – protože „zbohatnout, a to co možná rychle a snadno: o tom snili lidé za všech dob“. A taky všude, dalo by se dodat. Jenže, jak dobře víme, „s poklady je to zatrachtilá věc, často na nich lpí prokletí nebo kletba“. Hrdina či hrdinové vždy musí splnit určené podmínky. Tak kupříkladu v Durynsku je zapotřebí obětovat černého kohouta, který nemá ani jedno bílé pírko, a běda, jak to hledači poruší, jindy se vykopání zlata neobejde bez speciální modlitby „Kryštofelky“ pojmenované podle světce ochraňujícího dané osoby před zlými silami, jak se traduje ve Schwarzwaldu. V Preußlerových pověstech samozřejmě nemůžou chybět tzv. Vlaši, italští hledači drahých kovů, obvykle tajemní jedinci, podivně odění a s uhrančivým pohledem. Tento zajímavý motiv, jenž mimochodem dosud přetrval v mytologii oblastí někdejších Sudet, vychází z historických dat potvrzujících, že se v našich horách skutečně od 15. století potulovali tmaví cizinci zkoušející s krumpáčem a kahanem své štěstí.

Reálný základ mají i pověsti v druhé části knihy věnované čarodějům, čarodějnicím slétajícím se na Brockenu, nejvyšším vrcholu pohoří Harz, a všeobecně magickým praktikám. Do středu Preußlerovy pozornosti se však nedostávají jen tak ledajací šarlatáni, ale osoby, které prokazatelně chodily po povrchu zemském. Začíná například legendárním doktorem Faustem (líčí jeho mladá léta ve Wittenbergu, kde uzavřel smlouvy s Mefistofelem) a pokračuje dalšími, kteří měli co do činění s vyvoláváním ďábla či s magií černou i bílou – dočteme se tak o tom, jak lidová představivost pohlížela na Paracelsa, doktora Kittela ze Šumburka, a jeden příběh je věnován i proslulému rabbimu Löwovi. Tuto kapitolu uzavírá poutavým strašidelným příběhem, který vyslechl coby malý chlapec od jizerského horala Schneider-Gottla, o dvou mužích z lesní samoty, kteří odlévali kule do pušek pomocí lebky oběšencovy…

Tímto působivým hororem se Preußler přemostí až k poslední třetině knihy, jejímž zastřešujícím tématem je smrt, respektive to, co přijde po ní (alespoň v lidovém pojetí). Na stránkách knihy tak znovu ožívají známé německé legendy o bloudících duších, jako je legendární modrá Agnes z Norimberku, mrtvý sedlák Klas z Meklenburska, co za nocí tajně přesouval hraniční kameny svého pozemku, či děsivý přízrak Stilzla, který v Bavorském lese nedaleko našich hranic děsí pocestné řevem a práskáním biče. O tom, jaké to je setkat se tváří v tvář s bytostí z druhého břehu, by mohl povídat například rybář Hugen z Fríska, který dostane nabídku převézt na své bárce tři tisíce duší na písčitý ostrov Aland, nebo šumař z Porýní, který netuší, co bude následovat, když v podroušeném stavu začne hrát mrtvým k tanci.

Zajímavým motivem, který autor využije hned dvakrát, je přízrak s nočním čepcem. Zatímco rozverný mnichovský kramář, který na hřbitově ukradne duchovi příslušnou pokrývku hlavy, ze spárů smrti vyvázne jen o chlup, švábská dívka z druhého příběhu již tak velké štěstí mít nebude. Jen na okraj, tuto pověst určitě ocení znalci tzv. urban legends, její pointa totiž styl tohoto moderního žánru, který v druhé polovině minulého století začal konkurovat tradičním pověstem, dost silně připomíná. Tím se však jen potvrzuje skutečnost, že městské legendy jsou v mnoha případech pouhou aplikací současných společenských a kulturních rámců na staré příběhy.

Vzhledem ke čtenářské základně, jíž je kniha primárně určena, používá Preußler srozumitelný a hravý jazyk, někdy záměrně opakuje slova či části vět, aby své příběhy vymanil z rámců psaného textu a nechal je naplno působit dojmem mluveného slova. Daří se mu to, a lví podíl na tom nepochybně nesou jeho zážitky z dětství, kdy hltal svérázně podávané báchorky své babičky či starých horalů.

Kromě tohoto specifického vypravěčského postupu používá Preußler vtipné slovní obraty a poznámky jakoby na okraj, z nichž mnohým porozumějí spíše ti starší: „V bavorském Pfaffenwinkelu byl jednou pozdě večer selský čeledín na cestě ke své dívce, ví Bůh, s jakým úmyslem – on sám, Hias, to asi věděl. Co nevěděl, bylo něco jiného. Nevěděl totiž, nebo ho to nenapadlo, že byl na cestě o Walpuržině noci.“ V závěrech či v úvodních slovech se nebrání první osobě singuláru ani oslovování („nevím, co se stalo s osvobozeným loupežným vrahem“, „můžete si myslet, co chcete“ apod.), takže čtenář – malý i ten velký – s každou další stránkou nabývá stále neodbytnějšího pocitu, že strýc Otfried skutečně sedí vedle něj, že jinak děsivé náměty v jeho podání ztrácejí patinu strachu a zůstává jen neodolatelná chuť slyšet další a další povídání.

Velkou pochvalu si zaslouží ilustrace Barbory Motlové. Všechny jsou laděny do modrozelené barvy evokující tajemno, jejich obrysy mají tendenci se rozpíjet – trochu se tak podobají světu, jaký člověk vidí, spadne-li za soumraku do hluboké tůně, hladina se nad ním uzavře a on otevře oči. Čas se zpomalí a my začneme vnímat věci jinou optikou. Právě takovou možnost, tedy na chvíli opustit pevně dané kontury reálného světa, nám dává i Preußlerova Dvanáctá hodina. Pojďme se tedy s touto působivou knížkou přenést do starých časů, kdy se za draní peří a praskání polínek vyprávěly všelijaké příhody a kdy vystrčit nos ze stavení o tři čtvrtě na dvanáct chtělo setsakramentskou dávku kuráže…