Básník, prozaik a novinář Rumen Ivančev – původní profesí strojní inženýr – se řadí k těm bulharským autorům, kteří píší nejen v rodném jazyce, ale i v řeči svého nového domova. Po přesídlení do Věčného města dosáhl značných literárních úspěchů na italském knižním trhu, do konce letošního roku by mu měla v italštině vyjít lyrická sbírka Alberino. Vedle básnické a satirické tvorby pro dospělé si získal i přízeň dětských čtenářů.

Narodil se 16. června 1948 v Sofii. Vystudoval Vysokou školu technickou a stal se hlavním redaktorem časopisu Techničeski avantgard. Poté pracoval pro dětské časopisy Nauka i technika za mladežta a Septemvrijče. Založil první bulharský časopis o science fiction FEP. Je členem Svazu bulharských novinářů. Od roku 1991 žije a pracuje v Římě. Byl zahraničním korespondentem nejstaršího bulharského satirického časopisu Stăršel. Napsal několik básnických sbírek, satirická díla pro dospělé, básně a pohádky pro děti. Debutoval již během studentských let, první básně publikoval v časopisech Srednoškolsko zname, Narodna mladež a Rodna reč (1966–1967).

První básnická sbírka Stín řeky (Sjanka na reka) mu vyšla v roce 1983 v nakladatelství Narodna mladež. Poslední kniha lyriky Stromek (Drăvče, 2017) navazuje na sbírku první. Přebírá její nejlepší básně, současně však i zahrnuje novou Ivančevovu „italskou“ tvorbu a tři dosud nepublikované dopisy od bulharských spisovatelů Valeriho Petrova, Alexandra Gerova a Kirila Topalova.

Soubor vlasteneckých epigramů, aforismů a básní Don Sancho a Quijote (Don Sančo i Kichot) z roku 2016 komentuje současnou situaci v Bulharsku, odkud postupně odchází část inteligence, prohlubují se rozdíly mezi bohatými a nejchudší vrstvou společnosti.

Rumen Ivančev se věnuje i tvorbě pro děti; ze starší tvorby uveďme například publikace Proč? Proč? (Zašto? Zašto?, 1986), Kohout na střeše (Petle na pokriva, 1987), Perko a Petjo malují (Perko i Petjo risuvat, 1989).

Vtipné verše o vzniku sluneční soustavy Devět nastydlých planet (Devet chremavi planeti, 2014) ilustrovalo devět různých autorů pod vedením Michaila Michajlova. Pohádkové putování devíti nemocných planet za léčivým Sluncem končí předáním vlády mocného cara Jupitera do rukou povolanějšího nástupce.

Pohádkový příběh Větrný kohoutek (Igračka na vetrovete, 2015) byl přeložen do italštiny, angličtiny, srbštiny a češtiny. Nostalgická pohádka o malém městečku, které stvořil neopatrný kocour a malířova fantazie, popisuje příběh odvěkého souboje teplého Jižního větru a Severáku, jenž přináší do krajiny sníh a mráz. Jediní, kdo se mu opováží vzdorovat, jsou věžní hodiny a jejich přítel Kohoutek. Pohádka zachycuje nejen střídání ročních období, ale i cenu přátelství, za které je někdy třeba i bojovat.

Autor obdržel několik literárních ocenění: cenu za poezii Južna prolet v Chaskovu (1983), italskou cenu Farabolina na karnevalu Viareggio (1993), ocenění za satirická díla Čudomir (2015) a ve Slivenu cenu Konstantina Konstantinova za tvorbu pro děti (2016).