Pokud se rozhodnete přečíst Neučesané vzpomínky Vladimíra Bystrova, které vybral a sestavil jeho syn Michal Bystrov, vězte, že i při velké čtenářské píli na to budete potřebovat několik týdnů. Několik týdnů od rána do večera. Víc než devět set stran čistého textu, tu a tam proloženého černobílými fotografiemi z Bystrovova života, vás však možná přitáhne tak, že i kdybyste potřebovali rozečtenou knihu odložit, neuděláte to. Literární, kritické, úvahové, historiografické a vzpomínkové texty předního českého novináře, filmového kritika, pedagoga, politického komentátora a překladatele vynikají intelektuální hloubkou a kvalitou a krásou jazyka, která se dnes, v roce 2018, objevuje v Česku jen poskrovnu.

Za rozhodnutím vydat vpravdě obrovský výbor „z dochovaných rukopisů, publikovaných článků a jiných dokumentů“ stáli kromě zmíněného editora také Marta Bystrovová a Vladimír Bystrov ml. I čtenář, který z autorových článků, rozhovorů a úvah nic nečetl, si patrně při pohledu na fotografie autora v různém věku řekne: Tak tohoto pána bezpečně znám. Erudice Vladimíra Bystrova (1935–2010) se totiž nevyčerpávala jen v tištěných reflexích děl moderní kinematografie, umění, historie a politiky, byla a je k vidění také v dokumentech a televizních vystoupeních, v nichž hovořil vždy rozvážně a s velkou noblesou, a působil tak trochu jako z jiného světa. Barva jeho hlasu dotvrzovala, co a jak myslel a co říkal. Je to zřejmé i z výboru textů, pokrývajících období od padesátých let 20. století přibližně do roku 2008.

Adjektivum neučesaný z názvu knihy, které pochází od autora samého, je sporné. Bystrov patrně neredigoval či spíše nestihl zredigovat své sebrané spisy (a hlavně paměti), ale přítomný výbor rozhodně nepůsobí torzovitě a neučesaně, ba naopak. Jednotlivé články byly jeho synem vybrány se znalostí věci a s citem pro tak velký úkol, jakým knižní memoáry jsou.

Ohromný svazek v jednoduché, ale pěkné grafické úpravě je rozdělen do sedmi oddílů. Každý obsahuje výběr textů na jedno centrální téma. V první části najdeme úvodní kapitolu o nedokončených pamětech a několik rozhovorů s Vladimírem Bystrovem, které vyšly tiskem. Týž oddíl obsahuje vzpomínky na autora od známých osobností ze světa kultury a umění, například od Jiřího Menzela nebo Jiřího Stránského. Druhá část prezentuje Bystrovovy rozhovory s „průkopníky české kinematografie“, Otomarem Korbelářem, Martinem Fričem nebo Vlastou Fabianovou, jakož i rozhovory s řadou československých a zahraničních filmových tvůrců, Jánem Kadárem a Elmarem Klosem, s Františkem Vláčilem, Jiřím Trnkou, Olgou Schoberovou, Janou Brejchovou, Jiřím Weissem, Hynkem Bočanem, Jurajem Jakubiskem, Sophií Lorenovou, Tonym Curtisem či Magdou Vášáryovou, abychom jmenovali alespoň některé. Tato část bude pro čtenáře patrně nejatraktivnější, neboť autor se poučeně a velmi osobitě ptá herců, režisérů či scenáristů, kteří jsou synonymem předválečné a poválečné kinematografie. V tomtéž oddílu najdeme rovněž autorovo vzpomínání na přátele, kolegy a známé, kupříkladu na Jaromila Jireše, Vlastimila Brodského nebo Miloše Formana.

Třetí část rozměrné knihy sestává z interview a dodnes ikonických vzpomínek na Jana Wericha (o které tehdejší režim rozhodně nestál), Miloslava Šimka a Jiřího Grossmanna, paní Shirley Temple-Blackovou, ale i na jeho vlastní vyhazov z Barrandova, kde svého času působil jako úspěšný tiskový tajemník. Čtvrtý oddíl mapuje tzv. malířské, sochařské a kinematografické marginálie, jsou zde texty o známých i méně známých českých malířích a sochařích 20. století. Část pátá shrnuje vzpomínky na vlastní rodinu a zvláště otce, Nikolaje Bystrova, jehož stihl osud ruského intelektuála, emigranta po válce uneseného do Ruska, kde byl odsouzen k mnohaletému žaláři v sibiřském gulagu. Tato pohnutá historie bude čtenáři v detailech patrně neznámá, a ačkoliv jde o mimořádně smutné události, Vladimír Bystrov o nich dovedl vyprávět (i na stránkách přítomné knihy) civilně, bez velkých emocí. Součástí oddílu jsou rovněž vzpomínky a úvahy nad kauzami Vladivoje Tomka či Nicholase Johnsona.

Šestý oddíl shrnuje některé úvahy a komentáře z let 1996 až 2008, které vycházely v Lidových novinách, a část sedmá je epilog, který tvoří vzpomínky Vladimíra Bystrova mladšího, doplněné množstvím dobových fotografií. Zájem Bystrovových potomků o rodinnou historii a reflexe jejích martyrií jsou pozoruhodné a pro recenzovanou knihu velmi důležité, ba stěžejní. Spojují totiž čtenáře nejen s protagonistou, ale na pozadí vlastního historického pátrání ukazují děsivost totalitního režimu, ruského a domácího, který tuto rodinu poznamenal do hloubky, z níž mrazí. Je pozoruhodné, že všichni Bystrovovi dovedli a dovedou o těchto prožitcích a vzpomínkách psát bez mravního rozhořčování, realisticky a přitom s velkou literární invencí. Slovo, jazyk a řeč Vladimíra Bystrova patří nejen v české poválečné žurnalistice k tomu nejlepšímu. Byla radost ho číst i poslouchat. Podobný prožitek byste měli mít i při čtení přítomné monografie.

Ta tak rozšiřuje historické poznání a přináší svědectví o myšlenkách, idejích, názorech i životních peripetiích člověka, který žil „několik životů v jednom“, jak píše jeho syn. Kniha není, jak by se mohlo zdát, pouze vzpomínková. Autorovy texty mají přesah a i dnes, někdy víc než padesát let od zveřejnění, jsou stále živé a inspirující. Faktografické skutečnosti zaujmou historiky, vědce, novináře, kteří s nimi mohou polemizovat a nabízet vlastní čtení uměleckých děl, událostí či osudů, jejichž byl V. Bystrov nedílnou součástí. Neučesané vzpomínky, které musely projít pečlivou redakční prací, o níž se ani neodvažuji odhadovat, jak dlouho trvala, by neměly minout žádného čtenáře, který má kromě kinematografie a umění blízký vztah k věcem, jež byly pro Vladimíra Bystrova – jak vysvítá z jeho vzpomínek – svaté. Jde o svobodu slova, svědomí a vyznání demokratických ideálů a patrně také vážné a ušlechtilé lidské víry.