To slovo se objevuje u nás i v zahraničí čím dál tím častěji a bohužel spíš s negativními konotacemi. Je to o to smutnější, že mnohé velké postavy kulturního, uměleckého i náboženského života vzešly právě odtamtud. Naše historická zkušenost, nepočítaje v to zapálené slavjanofily a přívržence a věřící jednoho z nejstrašnějších -ismů lidských dějin, je však neradostná. To slovo, které se nejen u nás čím dál tím častěji skloňuje, je název země, jež se stala dějištěm jednoho skoro neuvěřitelného životního příběhu. To slovo zní Rusko.

Kniha amerického jezuity Waltera J. Ciszeka s názvem S Bohem v Rusku, jejímž spoluautorem Ciszekův řádový spolubratr Daniel L. Flaherty, má natolik vysvětlující podtitul, že nikoho nenechá na pochybách, o co v Ciszekově vyprávění jde: 23 kněžských let v sovětských vězeních a sibiřských pracovních táborech. Objemnou knihu o 488 stranách vydaly ve svěžím překladu Paulínky, a to jak v tištěné, tak v elektronické podobě. Obálka se zasněženou krajinou, z níž tu a tam vystupují nakloněné a rozpadající se dřevěné kříže, charakterizuje čas a dobu, o níž autor vypráví.

Příběh amerického katolického kněze by sám o sobě mohl být námětem na román a filmové zpracování. Tak, jak je napsán, by mohl sloužit jako scénář pro celovečerní film. Nejde o memoárovou literaturu ani o novelu, nýbrž o autentické vyprávění člověka, který shodou okolností (sám by jistě řekl: Božím řízením) strávil skoro čtvrt století v sovětských vězeních toho nejhrubšího ražení. Zná-li čtenář historickou literaturu nebo dokumenty o Lubjance a životě v gulazích, tuší, co asi Walter J. Ciszek musel prožívat. To, co v Lubjance, o níž psal např. Alexander Solženicyn, v níž se do dnešních dnů vystřídaly sovětské a ruské tajné služby NKVD, KGB a FSB a která proslula mimořádnou mírou brutality a násilí, zažil, se pokusil po svém propuštění a návratu převést do literární podoby. Mám za to, že to, co prožil v pracovních táborech na Sibiři, od krutých zim po brachiální násilí, vzpoury vězňů a neustálé ponižování a přesuny, unese jen málokteré lidské slovo. Ciszekovi se to však podařilo, třebaže jeho zcela civilní vypravěčský styl nemusí oslovit každého čtenáře. Pokora a odevzdanost, s níž autor svůj život v Sovětském svazu popisuje, má daleko k hollywoodským příběhům, nepostrádajícím akci a nekonečné potoky krve a hromady mrtvých. Příklad jeho života však oslovuje tisíce čtenářů a posluchačů – a také představitele katolické církve, která započala dlouhodobý proces jeho beatifikace.

Připomínám si za všechny alespoň trojici knih, které se zabývají tématem sovětských pracovních táborů. Anne Applebaum: Gulag: dějiny (Beta – Pavel Dobrovský, 2004), Mečislav Borák (ed.): Perzekuce československých občanů v Sovětském svazu (1918–1956) (Slezské zemské muzeum a Slezská univerzita v Opavě, 2007) a František Polák, Adam Hradilek, Zdeněk Vališ (eds.): Sedm let v Gulagu. Vzpomínky pražského advokáta na sovětské pracovní tábory (Ústav pro studium totalitních režimů, 2015). Walter J. Ciszek, Američan s polskými kořeny, ve své knize popisuje anabázi části svého života, kterou by mu jen málokdo záviděl. Jako mladý muž se oproti očekávání své rodiny a navzdory poněkud hrubozrnnější povaze rozhodl pro kněžství. Vstoupil do semináře a později jako novic do jezuitského řádu. V něm vyslyšel přání tehdejšího papeže Pia XI., aby církev podnikala misie v Rusku, resp. Sovětském svazu. Po studiích v Římě na institutu dodnes zvaném Collegium Russicum se vydal s ostatními na velmi riskantní cestu. Začal ji v Polsku, aby se později, s falešnými doklady a smyšleným životním příběhem, nechal najmout jako obyčejný dělník na stavby socialismu na Urale. Plán byl jednoduchý: pracovat a působit mezi lidmi jako katolický kněz, přivádět lidi k Bohu, vysluhovat svátosti, organizovat podzemní církev a doufat ve zlepšení poměrů. S dobrou znalostí polštiny a ruštiny začal r. 1940 působit tam, kam se právě dostal. Jednalo se veskrze o manuální, primitivní a těžkou práci, kterou nezažil ani v Polsku, ani ve Spojených státech. Z jeho vyprávění se zdá, že bylo jen otázkou času, kdy bude prozrazen a uvězněn. S vězením zřejmě od samého počátku počítal, třebaže jeho představy o tom, co přijde, nebyly zprvu realistické. To, co po svém zatčení jako „vatikánský špion“ zažíval, muselo předčít veškeré jeho očekávání. Výslechy, mučení, nulová míra spravedlnosti a možnosti dovolat se práva, obhájce nebo institucí své rodné země. Sdílel tak osud miliónů jiných, kteří stalinský teror poznali na vlastní kůži a často za něj zaplatili životem.

Narativ Ciszekova vyznání je pozoruhodný. Nejde jen o civilní jazyk, oproštěný od velkých slov. Ciszek svůj příběh vůbec nestaví jako drama. V jistém ohledu až monotónně, avšak ne nezajímavě, podává den po dni, měsíc po měsíci, rok po roku peripetie svého působení, zatčení, nesvobody a strádání. Vezmete-li v potaz svědectví historie i samotné autorovo dobrozdání, přežili tyto primitivní podmínky z doby kamenné jen nemnozí a jen zlomek z nich byl ochotný o tom všem vyprávět a psát. Věznění v nelidských podmínkách za použití veškerého myslitelného násilí, práce i v minus 40 stupních Celsia, všudypřítomný hlad a žízeň, nemoci, bití, vraždy, vzpoury, vyčerpání a hrubé zacházení, to všechno se podařilo překonat jen hrstce vězněných. Walter J. Ciszek patřil mezi ně.

Nevím, z jakých důvodů se rozhodl při psaní pro tuto prostou popisnost bez emotivních figur, ale právě proto působí jeho příběh jako ze zcela jiné galaxie a je mimořádně přitažlivý. Autor sice trpí hlady, zimou, bitím a nejistotou, ale nestěžuje si. Píše o tom ve své knize tak, jako by šlo jen o kratičkou epizodu. Jenže americký jezuita strávil v těchto podmínkách 23 let… Nedá se říct, že by mu šlo každý den o život, avšak tento pohled z ptačí perspektivy, a tedy z doby, kdy se mohl vrátit do Ameriky, je ošidný. Ve skutečnosti byl vydán na milost nesčetnému množství politických, policejních a vězeňských deviantů, pro které neměl lidský život vůbec žádnou cenu, nanejvýš, a to jen dočasně, tu pracovní. Vedle Ciszeka umírali paradoxně i ti fyzicky a duchovně nejsilnější: na nemoci, úrazy, upracování a také popravami, vraždami, při četných vězeňských vzpourách nebo vlastní rukou. Chtělo by se říct, že ti, kteří přežili, přežili jen shodou okolností a náhod anebo díky Boží prozřetelnosti a předurčení. Druhou variantu ve své knize zmiňuje autor tak často, že spolu s ním uvěříte, že jeho víra v Boží úradky a vyvolení měla bez špetky přehánění biblický ráz. Slova z předmluvy, která napsal Thurston N. Davis, šéfredaktor časopisu Amerika, říkají vše podstatné. „Vy, kteří čtete tuto knihu, máte vzácnou výsadu sdílet a naslouchat zážitkům člověka, který se vrátil z údolí stínu smrti.“

Pokud jste četli dnes již legendární Zvláštní zprávu č. 4 cestovatelů Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda o cestě po Sovětském svazu z r. 1964, víte, jaké tehdy panovaly poměry mimo gulag a vězení – v továrnách, na univerzitách, ve státní správě. Walter J. Ciszek byl však vězněn v nejhorších trestnicích a táborech na Sibiři, a to zřejmě nikoliv jako prominentní vězeň. Jeho život neměl pro Sověty žádnou cenu. Sami ho nepovažovali ani za Sověta, ani za Poláka, a dokonce ani za Američana. Doklady, které o něm vedla KGB, zůstaly jako tisíce kubických metrů jiných kdesi ve sklepeních archivů. Sám Ciszek se v knize zmiňuje, že by se rád podíval na dokumenty, které o něm shromažďovali. Po propuštění, kdy pracoval pod dohledem v továrně či jako automechanik, byl i nadále vydán na pospas komunistickým kádrům a zločincům. Asi největší výhoda jeho pozdních vězeňských let a let „na svobodě“ však spočívala v tom, že mohl – ač tajně – sloužit jako katolický kněz a skutečně vytvářet cosi jako podzemní, bytovou církev.

I Ciszekův návrat do USA byl nečekaný. Z každodenního života, který připomínal, ale zároveň stokrát překonával nám známé období normalizace, byl rázem vytržen a deportován domů. Skutečně ale domů? Po čtvrtstoletí mimo domov se mu „domů“ vlastně ani nechtělo. Měl tu přátele, poslání a přese všechno, co přestál, i přes šeď tehdejšího života byl za lidi, se kterými žil a kterým sloužil, rád. Ciszekův návrat zorganizovala vláda Spojených států s přímou účastí prezidenta Johna F. Kennedyho jako výměnu dvou amerických zajatců za dva sovětské špiony. V posledním období v Sovětském svazu se k autorovi dostávaly i dopisy jeho rodných sester, které dokonce plánovaly jeho návštěvu. A tak se stalo, přesně jako v nějakém filmu z údobí studené války, že jednoho říjnového dne r. 1963 vystoupil na newyorském letišti člověk, který už dávno neměl být mezi živými. Oblečen do šatů tehdejší sovětské konfekce (a v kabátu československé výroby), s kufříkem a několika rubly a kopějkami v kapsách. Jeden z nejneuvěřitelnějších příběhů 20. století se uzavřel. Walter J. Ciszek zemřel v r. 1984 a o svém životě napsal tuto knihu a další vzpomínky. Na fotografiích z příletu i z doby po jeho návratu najdete úsměv. Právě úsměv, pokora a víra mu pomohly přežít nepřežitelné.

Knihu S Bohem v Rusku jistě nevezmou do ruky ti čtenáři, kteří se ohlížejí po minulých dobách, relativizují zločiny komunismu nebo o návrat tohoto totalitního zřízení usilují. Na pozadí toho, co se v současné době odehrává v Rusku a jeho prostřednictvím na Blízkém východě a jinde, lze tušit, že Ciszekův příběh nenadchne ani dnešního ruského čtenáře, a to asi tak jako vzpomínky Anny Barkovové (Osm hlav šílenství, Prostor 2015). Kniha však nepochybně zaujme ty, kteří si cení vlastní svobody a kteří ve svém životě konají některé ze služebných povolání. Nemusíte být nutně lidmi křesťanské duchovní orientace, aby vás tato zpověď zasáhla. Stojíte-li ale na straně spravedlnosti a slabých a věříte-li, že pravda může člověka osvobozovat, stane se vám Walter J. Ciszek přítelem ve chvílích radosti i zoufání.