Alexandr Solženicyn je považován za prvního a nejvýznamnějšího představitele tzv. lágrové literatury. Světovou popularitu mu přinesla již jeho prvotina, novela Jeden den Ivana Děnisoviče (Odin děň Ivana Děnisoviča, 1962), v níž jako vůbec první ztvárnil realitu stalinských pracovních táborů. Témuž tématu Solženicyn věnoval i Souostroví Gulag (Archipelag GULag, 1973), nejrozsáhlejší literární svědectví o praktikách sovětského režimu, o stalinských represích a o systému pracovních táborů, které sovětský režim k těmto represím využíval. Toto monumentální dílo má téměř 1700 stran, je rozdělené do tří dílů a Solženicyn na něm v utajení pracoval deset let, od roku 1958 do roku 1968. Kniha vyšla nejdříve v Paříži v roce 1973, v SSSR mohla vyjít až roku 1990. O rok později se objevilo i první oficiální vydání v češtině.

Kniha je založena jak na svědectví samotného Solženicyna, který byl roku 1945 na základě dopisu, v němž vyjadřoval pochybnosti o Stalinově politice, zatčen a odsouzen na 8 let nucených prací, tak na svědectví mnoha dalších vězňů a čerpá také z historických pramenů. Solženicyn popisuje nejen své zatčení, soud a každodenní život muklů, ale podrobně se zabývá také historií sovětského vězeňského systému a věnuje se i politické situaci v SSSR 50. let. Vyprávění tak doplňují mnohá fakta, reálie, politické, filozofické a náboženské úvahy a spíše než beletrií je kniha historickým dokumentem. Solženicyn ale v tomto případě neusiloval o výjimečné literární dílo, nýbrž o to, aby se jeho kniha stala co nejvěrnějším a nejpodrobnějším ztvárněním hrůz sovětského systému. Jeho původní záměr byl, aby se na ní podílelo co nejvíce autorů (oslovil například V. Šalamova či J. Daniela), nakonec ji ale – až na několik kapitol – napsal zcela sám. Podmínky, v nichž text vznikal, byly velmi náročné, jak autor popisuje v doslovu ke knize: „Jednu věc je potřeba vysvětlit: ani jedinkrát neležela tato kniha celá, všechny její části, na jednom stole! V době, kdy jsem nad Souostrovím pracoval naplno, v září 1965, mne postihlo zpustošení archivu a zabavení románu. Tenkrát se dokončené části knihy a materiály pro další části rozletěly na všechny strany a už jsem je nikdy nedal dohromady: bál jsem se riskovat, vždyť tu byla také jména. Neustále jsem si poznamenával, kde je co třeba ověřit, kde co dát pryč, a s těmi papírky jsem jezdil z místa na místo. Nu což, právě tato křečovitost a nedokončenost jsou charakteristické pro celou naši pronásledovanou literaturu. A takto je třeba přijmout i tuto knihu.“

Nedlouho po pařížském vydání knihy byl Solženicyn donucen k emigraci a do Ruska se – triumfálně – vrátil až v roce 1994. Ačkoliv existují v lágrové literatuře – co se úrovně literárního zpracování týká – hodnotnější díla (např. Kolymské povídky V. Šalamova) a ačkoliv čelil Solženicyn za svou knihu i kritice (ať už díky údajně nadhodnocenému počtu obětí stalinských represí, který zde Solženicyn uvedl, nebo pro některé politické názory v knize prezentované), patří Souostroví Gulag k nejvýznamnějších textům ruské i světové literatury.