V posledních letech se v češtině pravidelně objevují překlady významných staroseverských literárních památek (soustavně se jim věnuje především nakladatelství Herrmann & synové), například hrdinské básně ze staroislandských ság Eddica minora (2012) či Lživé ságy starého Severu (2015), fantastická vyprávění, jež chtěla čtenáře především bavit. Badatelé se nicméně nečiní jen v oblasti překladů, ale přicházejí čím dál častěji také s odbornými tituly. V nedávné době se takové knihy sešly hned dvě – Ódinn: Mýtus, oběť, iniciace Jana A. Kozáka o nejvyšším bohu staroseverského panteonu a kolektivní monografie Nesmrtelní vikingové o staroseverských motivech v novodobé literatuře sepsaná pod vedením Kristýny Králové a Magdy Králové.

I trocha fantasy

Ve světové literatuře lze nalézt řadu příkladů inspirací staroseverským písemnictvím, tedy středověkými díly, která vznikala ve Skandinávii, na Islandu a v dalších oblastech osídlených Seveřany. Jejich kořeny se často datují do takzvané doby vikinské, i když zapsány byly až později, zpravidla od první poloviny 12. do konce 14. století. Autorky jednotlivých studií v knize Nesmrtelní vikingové sledují adaptace severských mýtů, básní či ság v moderní literatuře (zhruba od poloviny 18. století do první pětiny 20. století) vybraných zemí – ve Skandinávii, kde je po jedné kapitole o Dánsku, Norsku a Švédsku a navíc ještě část o divadelních adaptacích, dále na Islandu, v Anglii, v Německu, v českých zemích a na Slovensku. Další kapitola se zaměřuje na vikinské prvky v anglofonní fantasy a jako jediná díky nahlédnutí do Spojených států svým záběrem sahá mimo evropský kontinent. Na knize spolupracovalo osm badatelek, které stanuly před nelehkým úkolem – sepsat víceméně přehledovou publikaci tak, aby se nejednalo jen o suchý výčet děl. S tím se, zřejmě i vzhledem k omezenému rozsahu studií, potýkaly poněkud proměnlivě. Například v kapitole o Dánsku je velmi zajímavě vylíčen spor o mytologii v uměleckých kruzích na počátku 19. století a také postava Holgera Dánského, národního hrdiny. Jako celek kapitola přesto působí hodně přehledově. Podobně je tomu i v dalších případech. Ještě více se tento rys projevuje u studie věnované fantasy, která navíc žánrovým zaměřením a odlišným časovým vymezením příliš nezapadá do celkového konceptu monografie. Pozitivním rysem je naopak skutečnost, že badatelky spolu úzce spolupracovaly. Při opakované zmínce určitého díla nebo motivu najdeme v textu poctivě uváděné vnitřní odkazy. Zmínky téhož se neopakují, nebo jen v nezbytné míře, a je zde patrná snaha o komparaci.

Mácha, Zeyer, Scott

Při zpracování ohlasů bylo třeba se popasovat s různým stavem bádání na dané téma v jednotlivých zemích. I vzhledem k nedostatku sekundární literatury je škoda, že se autorky ve větší míře nepokusily o vlastní analýzy (někdy ovšem není zřejmé, co je interpretace převzatá, a co vlastní) – například kapitola o fantasy v čele s J. R. R. Tolkienem či díla norské spisovatelky Sigrid Undsetové k tomu přímo vybízejí. Tímto nedostatkem však rozhodně netrpí části o Německu a českých zemích. Německo se vyznačuje velkým množstvím pramenů i sekundární literatury, které jsou v publikaci zpracovány přehledně a poutavě. Škoda jen, že se nedostalo více na pojednání o staroseverských motivech v nacistické ideologii, které by ale jistě vystačilo na samostatnou monografii. Oddíl zpracovávající českou literaturu přirozeně představuje nejpřínosnější úsek knihy a přináší nejpůvodnější analýzy. Její součástí jsou kromě interpretace děl Karla Hynka Máchy či Julia Zeyera i zmínky o prvních českých cestopisech ze Severu, první generaci našich překladatelů staroislandských ság a o počátcích výuky staroseverštiny na Univerzitě Karlově. Za vyzdvihnutí stojí také důkladný rozbor románu Pirát Waltera Scotta.

Vzhledem k povaze publikace je překvapující, že jí chybí závěr, přičemž dílčí shrnutí neobsahují ani jednotlivé kapitoly. Závěr by navíc mohl kompenzovat výrazně přehledový rys díla. Vzhledem k množství vlastních jmen, která jsou ve studiích uvedena, by jistě přišel vhod i jmenný rejstřík. Naopak nechybí precizní seznam vybraných adaptací z let 1750‒1920. Knize by také prospělo, kdyby si nakladatelství Hermann & synové osvojilo lepší práci s poznámkovým aparátem. Redakčně pečlivě zpracované texty sráží vyloženě zmatené číslování poznámek – například na straně 131 najdeme postupně poznámky č. 2, 3, 1, 2, 3 a podobně je tomu takřka na každé stránce. Tyto drobné „technické“ nedostatky však nemění nic na tom, že nyní máme k dispozici přínosnou základní příručku staroseverských motivů v moderních evropských literaturách, na niž snad brzy navážou další, podrobnější studie, které zabrousí také do současné literární tvorby.