Staroseverské ságy patří k nejvýznamnějším pokladům severské literatury, se kterými se čeští čtenáři měli možnost seznámit díky různým výborům, ať již se jedná o kultovní překlad Ladislava Hegera vydaný pod názvem Staroislandské ságy (SNKLU 1965), či o pozdější překlady Heleny Kadečkové Edda a Sága o Ynglinzích (Argo 2003) a Sága o Völsunzích a jiné ságy o severském dávnověku (přel. společně s Veronikou Dudkovou, Argo 2011). Nejnovějším přínosem k tématu staroseverské literatury je studie Kristýny Králové s poetickým názvem A po celou zimu byl klid, ve které se autorka detailně zabývá narativní kategorií času ve staroseverských ságách. Nahlížet na tuto publikaci jako na teoretické zpracování literárněvědného tématu by však bylo zbytečně omezující, neboť autorka pomocí praktických příkladů ze ságové literatury vyvozuje i sociologické závěry týkající se chápání času v tehdejší středověké společnosti.

Kniha je koncipována do tří částí: v kratším teoretickém úvodu je čtenář stručně seznámen se ságou jako literárním žánrem a jejími jednotlivými typy. Největší pozornost je přitom věnována takzvaným ságám rodovým, které jsou ze své podstaty pro narativní analýzu nejvhodnější. Kristýna Králová se v této teoretické části opírá o široké penzum sekundární literatury a s odkazem na řadu vědeckých článků a publikací představuje rodovou ságu jako epizodické vyprávění tvořené spojováním dvou hlavních narativních jednotek, a sice scény a zprávy. Při definici základních termínů, které se vážou k narativní kategorii času, autorka vychází z díla předních českých naratologů Lubomíra Doležela, Alice Jedličkové a Petra A. Bílka. Pro neznalého čtenáře velmi přístupnou formou vysvětluje stěžejní pojmy, jako je čas příběhu a čas diskurzu a možnost jejich analýzy pomocí tří kategorií – uspořádání, trvání a frekvence. Úvodní část je co do obsahu informací velmi koncentrovaný text, což na jednu stranu svědčí o autorčiných hlubokých znalostech daného tématu, na druhou stranu by si však vstupní pojednání o ságové literatuře zasloužilo více prostoru, neboť nelze předpokládat výraznější informovanost o staroseverské kultuře v řadách neodborné veřejnosti.

Ohniskem studie je část, ve které je na množství praktických příkladů demonstrováno pojetí času v rodových ságách. Autorka nejprve provádí srovnání s letopočtem a kronikou, čímž poukazuje na ojedinělý způsob datace v  ságách, která není založená na abstraktní časové stupnici (nenajdeme zde časové údaje typu „v roce 984“), ale na časovém určení ve vztahu k jiným událostem. Na tomto místě publikace nabízí první dílčí závěry o pojetí času u starých Seveřanů, kteří nevnímali čas jako abstraktní linii ubíhající nezávisle na událostech a lidském konání, ale neoddělitelně si ho spojovali s lidskou činností a střídáním generací. V následné fázi autorka přistupuje k narativní analýze zaměřené na vztah mezi časem příběhu a časem diskurzu, a to z hlediska zmíněných kategorií. Kategorie trvání přináší nejzajímavější výsledky, neboť porovnání času diskurzu (tedy času čtení nebo vyprávění o události) a času příběhu (času trvání samotné události) odhaluje velké výkyvy v narativním tempu a značně nerovnoměrnou hustotu vyprávění, z čehož lze vyvodit závěr, že čas v rodových ságách není linie, ale řetěz událostí. Neobvyklé události týkající se různých sporů a zabití jsou totiž líčeny scénicky, zatímco období času příběhu, kdy se z hlediska konfliktu nic neděje, jsou vynechána (k této elipse odkazuje již samotný název publikace). Vzhledem ke kategoriím uspořádání a frekvence autorka poukazuje především na výrazný výskyt předzvěstí v rodových ságách, které jsou nejen uměleckým prostředkem, ale odrážejí i staroseverskou víru v osud.

Pro komplexnější zpracování tématu je studie doplněna o závěrečnou část, která se zabývá narativní a časovou strukturou ság královských a ság o dávnověku. Ačkoliv se jedná o jiné typy ság, vyznačují se i tyto podobnými narativními schématy jako v hlavní části analyzované rodové ságy. Kromě odchylek daných primárním účelem, za jakým byl daný typ ság zapsán (královské ságy stojící blíže historiografické literatuře mají v popředí jednu hlavní časovou linii, ságy o dávnověku komponované jako zábavná vyprávění se odehrávají v bájném čase), potvrzuje rozbor časové konstrukce těchto ság předchozí autorčiny závěry a dodává jim na věrohodnosti.

Pravděpodobně nejpozoruhodnějším přínosem publikace je snaha rekonstruovat staroseverské představy o čase skrze výsledky analýzy vztahu mezi časem příběhu a časem diskurzu. Podle Kristýny Králové staří Seveřané vnímali narativní čas jako výsek z historického času, o čemž svědčí chronologická posloupnost a minimální výskyt analepsí, tedy retrospektivních návratů k předchozím událostem. Své závěry autorka shrnuje do přehledných opozic vůči dnešnímu chápání světa: zatímco pro pojetí času ve staroseverské společnosti je typická konkrétnost (čas je spjat s lidmi a událostmi), pluralita (dění nepodléhá jednotnému plynutí času), genealogie (čas je obsažen v generačních změnách) a splývání časových rovin, moderní člověk vnímá čas abstraktně, univerzálně, chronologicky a striktně odlišuje minulost, přítomnost a budoucnost. Otázkou však, podle mého názoru, zůstává, do jaké míry lze podobné sociologické závěry vyvozovat z literárních děl. Vzhledem k tomu, že staří Seveřané své představy o čase nikde přímo nepopsali, můžeme se pouze domnívat, že rekonstrukce jejich pojetí času založená na analýze dobových literárních pramenů odpovídá skutečnosti. Autorka si je této problematiky s největší pravděpodobností sama vědoma, neboť v závěru nastiňuje otázky týkající se různorodého pohledu na čas v rámci jedné kultury.

Publikace Kristýny Králové představuje zajímavý přínos do studia staroseverských ság, který zatím odborné příspěvky o skandinávské literatuře opomíjely. Domnívám se, že pokud by tato kniha vyšla v severských zemích, stala by se zajímavým a hodnotným přínosem k aktuálním debatám o staroseverské literatuře. V českém prostředí má publikace potenciál stát se nezbytnou příručkou každého studenta skandinavistiky, stejně jako zajímavým rozptýlením pro čtenáře se zcela jinými primárními zájmy, který si díky poutavému a na množství příkladů velmi bohatému textu nenásilnou formou rozšíří obzory o staroseverské kultuře.