Břetislav Ditrych v posledních letech dokazuje, že si čtenářskou pozornost zaslouží vedle rozsáhlé dokumentární práce také jeho texty umělecké. To potvrzuje mimo jiné i Cena Johanna Steinbrenera, která mu byla udělena během druhého ročníku literárního festivalu Šumava litera za sbírku Hořce voní arnika / Jiná Šumava (2016), či zařazení poezie z téže knihy do výběru Nejlepší české básně 2016, vydaného nakladatelstvím Host.

V pořadí již šestá autorova sbírka vyšla loni v edici Polabští básníci a Ditrych se v ní vrací mimo jiné právě do místa svého rodiště. Polabí se již dříve objevilo v jeho próze Stínové postavy (2011), stejné oblasti se pak často věnuje i ve svých odborných pracích, zejména v knize Co se stalo v Cerhenicích (2006), pojednávající o historii jeho rodného městečka, či v biografii herečky Národního divadla (a cerhenické rodačky) Blanky Waleské nazvané Dívka s červenými vlasy (2010, spolu s Josephem F. Vedlichem).

V úvodní části Z Polabí vzpomíná spisovatel na své rodiče a na místa, kde prožil dětství a mládí. Osobitě strohý charakter básní navazuje na autorovy předchozí sbírky. Krátké texty připomínají útržky náhodných deníkových záznamů a právě jejich strohá poetika je pro Ditrychovu básnickou tvorbu příznačná. Přestože je tato část Tísňového volání v podstatě souborem ryze subjektivních postřehů, nese si také obecně platný dosah – například jeho báseň o krabičce knoflíků (Z pozůstalosti) ve čtenáři snadno vyvolá vlastní vzpomínku na starou plechovku se šitím v babiččině skříni.

Melancholické zabarvení, zřetelně přítomné u úvodních textů, pokračuje i v druhém oddílu Konec konců, který se téměř s dokumentární přesností věnuje okolnostem smrti několika evropských umělců (např. Ingmar Bergman, Sándor Márai či Boris Vian). Dokumentární rys jeho básní zvýrazňují – podobně jako v knize Prostě Paříž (2016), kde Ditrych také pracuje s osudy známých osobností – texty v závorkách. Tentokrát ale tyto vysvětlivky obsahují skutečné reálie.

Zmíněné dvě části jsou následně doplněny ještě o třetí drobný soubor básní Z Krakova, který vznikl díky autorově účasti na rezidenčním pobytu pro literáty v Krakově. V textech popisujících 40. léta i současnost se věnuje vzpomínce na místní židovské ghetto.

Jednotlivé texty se od sebe místy výrazně liší stylem práce s veršovými strukturami a celkovým zpracováním, i přes jejich rozdílnost však sbírka působí příjemně kompaktně. Pestrost textů lze dobře sledovat například na básni Boris Vian, která stojí mezi texty ve volném verši, ale sama je členěna poměrně výrazně a svým rytmem napodobuje tlukot umírajícího srdce: „Srdce / srdce / zrazené / srdce / zrazované / náhle / přestalo se chvět / rozechvívat / smutkem / touhou / po slávě.“ (s. 68)

Ditrychovi se tak v drobné knížce opět podařilo předložit čtenáři velmi trefné charakteristiky pomíjivých momentů, pocitů i poněkud zapadlých koutů historie 20. století, a to všechno ve formě prosté, a přitom melodické poezie.