„Stále více politických uskupení či jednotlivých politiků se snaží tvářit, že objevili kouzelnou formuli, jak zastavit čas, případně ho dokonce vrátit zpět. Vzhledem k tomu, že je to nereálné, musejí svět kolem sebe vykreslovat v mnohem horších barvách, než jak vypadá skutečnost. Historik Timothy Snyder v rozhovoru pro tento časopis říká: ‚Moderní tyranie je závislá na terorismu. Od požáru Říšského sněmu je jasné, že je potřeba určitá míra terorismu – ne moc, ale ani málo. A někdy musíte terorismus sami vytvořit, což ukázal i Putin v Rusku v roce 1999. Terorismus lidi děsí. V momentě, kdy prožívají tento strach, přijde na scénu někdo, kdo řekne, že mají možnost vyměnit svobodu za bezpečnost. A právě to je ta chvíle, kdy je velká pravděpodobnost, že lidé tuto výměnu přijmou.‘“

Těmito slovy nedávno uvedl šéfredaktor Respektu Erik Tabery samostatný speciál časopisu nazvaný Průvodce nejistým světem. 30 nových textů o životě v přelomové době. Čtenářům za redakci slibuje, že práce popisuje „různé fenomény proměňujícího se světa. Nejde jen o politiku, ale také o trh práce, módu, hudební průmysl či fotbal. Naší ambicí nebylo, a ani nemohlo být, představit všechny aspekty moderní společnosti, ale spíše naznačit, kolik věcí je v pohybu. A že není třeba se toho obávat, protože mnoho změn je i k lepšímu.“

Jednotlivé texty redaktorů a spolupracovníků Respektu hutně popisují současný stav a nejbližší vyhlídky klíčových světových hráčů (Michael Romancov o Rusku) nebo našich sousedů (Martin M. Šimečka o Slovensku), obecně shrnují problémy současného populismu, který dokáže vyhmátnout „citlivá místa“, uprchlictví a muslimských komunit v Evropě. Nizozemský sociolog Ruud Koopmans v rozhovoru varuje, že až čtyřicet procent evropských muslimů schvaluje mnohé myšlenky extremistů. Zmíněna je i problematika postavení žen v současné společnosti nebo existence osmi procent Čechů, kteří žijí mimo klasické bytové domácnosti, čímž vypadávají ze sociologických výzkumů.

Další články se týkají toho, jak moderní technologie proměňují naši společnost, především strukturu práce i samotný politický proces. Na základě dat na Facebooku, která přitom lidé poskytují zcela dobrovolně, například tří set lajků, jsou marketingoví specialisté schopni člověka poznat lépe než jeho manželka či manžel. To jim umožňuje cílit adresně reklamu i předvolební kampaň: kupříkladu vybrat americké bílé muže, loajální zákazníky domácích automobilek, odfiltrovat neurotické jedince, a členům takto vzniklé skupiny přímo na jejich zeď poslat Trumpův vzkaz oslovující jejich potřebu bezpečí. Účelem portálu Chceme lepší Česko Andreje Babiše je podle článku Jiřího Nádoby možná podobná snaha „přečíst návštěvníky a správně je roztřídit do databáze“.

Až začnou mít roboti emoce…

Opakovaně se v článcích vrací téma robotizace jako fenoménu, který již dorazil i do České republiky. V poutavé reportáži z jedné zdejší robotizované továrny je mimo jiné popsána koexistence člověka a stroje, kteří společně a v téže chvíli pracují nad tímtéž výrobkem. Jejich „končetiny“ se přitom někdy i proplétají, ale jakmile dojde k bezprostřednímu kontaktu, robot se automaticky zastaví.

Trochu futuristicky zato působí zpráva z Tokia připravujícího se na olympijské hry. Během nich mají turistům se zavazadly či orientací pomáhat „ochotní, osobní a velmi zdvořilí“ roboti. A další, vybavený trojdimenzionálnímimi senzory, má pracovat coby rozhodčí olympijského klání v gymnastice. Profesor Hiroši Išiguro, známý tím, že na některé konference posílá přednášet svého robotického dvojníka, se pak svěřuje, že se v současnosti snaží robotům implementovat záměr a touhu, a zřejmě se na to těší. Zřejmě tedy nesouhlasí s prohlášení humanoidního robota Thespiana (čerpajícího znalosti z internetu a schopného se učit), který je součástí expozice libereckého centra iQLANDIA. Ten v dialogu s návštěvníky rád prohlašuje, že až začnou mít roboti emoce, nastanou lidem problémy.

Inženýrů je dostatek

V publikaci je zmíněn rovněž internet věcí a vykreslena vize budoucího výrobního procesu začínajícího u zákazníka, jenž si v e-shopu objedná výrobek: chytrá továrna se „domluví“ s okolními větrníky či solárními panely na potřebném množství energie, sklad si pak přivolá samořídicí automobil, který zboží doručí zákazníkovi. Ne že by v takovém světě nebylo místo pro lidskou práci, ale bude se zvyšovat nárok na flexibilitu zaměstnanců, což na proměňujícím se pracovním trhu zřejmě zvýší hodnotu a význam lidí s dobrým obecným přehledem.

Podobně je v textu s názvem Člověk v roli Boha. Nabídnou moderní technologie řešení globálních krizí? od Martina Uhlíře konstatováno, že samotné vědecké objevy lidem mnoho nepomohou, pokud nebudou ochotní a schopní je prakticky využívat a pokud je v tom nepodpoří jejich vlády. Autor chválí například úsilí některých kulturních antropologů, kteří v postižených státech Afriky šířili osvětu, a tak účinně pomáhali bojovat proti ebole. Na počátku 21. století možná na světě dostatek (technických) inženýrů, ale chybí prý silnější postavení humanitních a sociálních věd, a také nadnárodních institucí, jež by se promítlo do odpovědnějšího řízení celosvětových problémů.

Až starostové povládnou

V globálním duchu se nese také pozoruhodná kapitolka Až starostové povládnou světu. Místo států se o slovo hlásí superměsta od Petra Horkého. Porovnává se v ní ekonomický výkon globálních superměst, jako jsou Tokio, New York nebo Londýn, s HDP národních států. Podle soudu urbanisty Richarda Floridy jsou z tohoto hlediska skutečnými centry soudobé globální ekonomiky „města – to ona jsou platformami pro inovace, podnikání a ekonomický růst. Avšak co se týče fiskální a politické moci, zůstávají uvězněná uvnitř stále více zastaralých a zpátečnických těles, která nazýváme národními státy.“ Tradiční státy kvůli tomu nemusejí nutně zanikat, ale možná budou velká města důležitější než státy a na budoucích mapách budou zvýrazněny hlavně globální dálnice, superrychlé železnice a internetové kabely, jež je propojují.

Ke slovu se v knize dostává i krajina co nejméně ovlivněná člověkem. Připomenuty jsou pokusy o návrat (polo)divokých zvířat do volné krajiny, díky čemuž například u Milovic vzniká území možná podobné původní tváři Evropy, působící „cize i domácky“. V čísle je vyzdviženo a k četbě doporučeno několik knih, například Racionální optimista: O evoluci prosperity (Argo, Praha, 2013), ale především poněkud pochmurné Šesté vymírání od Elizabeth Kolbertové (chystá Barrister & Principal na září 2017). Obsahově podobně je laděný text Vojtěcha Koteckého, varuje, že úbytek druhové rozmanitosti představuje časovanou bombu pro zemědělce, kterým možná časem nebude mít kdo opylovat jejich plodiny. (Tezi, že procházíme jedním z šesti největších vymírání v historii země, však nesdílejí všichni, kupříkladu podle biologa Davida Storcha se to pozná až později.)

Pro pochopení současnosti se autoři občas obracejí o staletí nazpět. Jiří Sobota v článku Všechno je špatně. Jak žít spokojeně ve světě, který nemáme pod kontrolou hledá inspiraci ke zvládnutí příliš rychle se měnícího světa u antických stoiků, a to nikoli marně; v další kapitole Hledání lidské důstojnosti zase současnou dobu srovnává s epochou renesance, jež nám zpětně může připadat jako vznešená a velkolepá, což možná byla, ale tehdejší slovutní umělci byli posedlí „sexem a penězi minimálně stejně intenzivně jako perspektivou a harmonií“.

Nedokážou nekřičet radostí

Přes nevelký rozsah přináší Průvodce nejistým světem pozoruhodnou průřezovou sondu naší současností. Celoplanetární pohled se v něm střídá s mikrodetaily z každodenního života některých korespondentů, které ovšem mají rovněž nemalou vypovídací hodnotu. Viz třeba poučný „žebříček“ určující pravděpodobnost, kdo těhotnou ženu nejspíše pustí sednout v newyorském metru, pokud vůbec: nejdříve se zvedají ženy původem z latinské Ameriky, až poslední bílí muži.

Autoři se snaží popsat současný svět plasticky a postihnout jeho ambivalentnost. Hned v úvodu nacházíme jako stěžejní metaforu, převzatou od komentátora Thomase L. Friedmana, vystihující postavení dnešního člověka ve světě, tuto scénu: „Do běla rozbouřené peřeje, na nichž se jako malá tříska zmítá člun. Posádka není pánem situace a zoufale touží přežít, rozbouřeným živlům se ale vzepřít nedokáže: nemá dost sil zamířit ke břehu napříč proudem a už vůbec ne proti přívalu, do míst, z nichž kdysi vyplula. Jedno divoké řešení jí ale zůstává: posádka se může chopit vesel a pokusit se nabrat rychlost tak velkou, že se vyrovná dravému proudu peřejí. Loď se pak může řítit vpřed v opojné rovnováze s živlem, s nadějí, že uprostřed sil, jež posádku přesahují, udrží nebezpečnou rovnováhu.“ A někdo může témuž turbulentnímu prostředí čelit jako surfař vysloveně s vášní a s potěšením: „Kdo někdy uprostřed divokých poryvů větru ‚zalehnul‘ do windsurfingové plachty, ví, jak opojný dokáže být stav ‚beztíže‘… Stačí nepatrná chyba, rovnováha zmizí a živlům se vrátí jejich brutální, nepřátelská síla. Když ale prkno nečekanou rychlostí letí po hladině, nedokážou se sportovci ubránit, aby nekřičeli radostí.“ V tomto duchu svazek nabádá, abychom se změn nebáli, ale připravovali se na ně a dokázali z nich těžit. Alespoň po teoretické stránce představuje výbornou znalostní průpravu i četba recenzované tiskoviny.