Přestože se o knize Lapači prachu často a správně hovoří jako o autorčině debutu, platí to pouze na poli beletrie. Lucie Faulerová se totiž podílela na publikaci Brnox: Průvodce brněnským Bronxem, oceněné v loňském roce Literou za publicistiku. V letošním roce Faulerová porotu oslovila vlastním prozaickým počinem – příběhem, lépe řečeno portrétem telefonní operátorky Anny. Faulerové text je velká jazyková a literární hra: na dílčí slova se nabalují jejich další kontexty a významy, dlouhé věty střídají jednoslovné výkřiky, složené z výrazů převzatých z filmové či hudební rétoriky, a vypravěč s hlavní postavou (a zároveň další vypravěčkou) si spolu hrají jako kočka s myší. Není náhoda, že si Lucie Faulerová pro svou disertační práci zvolila právě nespolehlivost ve vyprávění. Hluboký zájem o tuto narativní kategorii je i z jejího beletristického textu silně patrný.

Osmadvacetiletá hrdinka kvůli traumatickým zážitkům z dětství, které jsou čtenáři postupně dávkovány, ve svém životě eliminuje jakékoliv cíle i mezilidské vztahy. Jedinou výjimku tvoří pravidelná setkání se sestrou Danou, jejímž životem se třemi dětmi a tyranským manželem Anna opovrhuje ve stejné míře jako sama sebou. Necháme-li stranou úvodní půlstránkovou kapitolku s názvem nula, kde Anna stihne zároveň „na ukázku“ zemřít i přebrat od vypravěče vládu nad vyprávěním, zbývá na samotné vyprávění devět kapitol. Jeho osu tvoří právě schůzky se sestrou – ty pro Annu představují znechucující dotek konvenčního života, ale fungují také jako nenápadný organizační rámec celé knihy. Devět pondělních schůzek, devět kapitol (osm a půl, abychom byli věrní názvu poslední z nich), devět týdnů, během nichž Anna postupně obrací pozornost k událostem ze svého života, doposud překrývaným patologickým lhaním.

Být Annou v české literatuře

Je dozajista povrchní a zcela neodborné porovnávat literární díla na základě totožných křestních jmen postav, jsou ale chvíle, kdy se trocha neposlušné hravosti vyplácí. V roce 2015 si získal pozornost čtenářů a kritiků prozaický debut taktéž založený na nespolehlivém vyprávění ženské hrdinky Anny, která je z vlastní vůle (či snad neschopnosti navazovat vztahy) vyčleněna mimo běžně fungující společnost. Hrdinka románu Anny Bolavé Do tmy stejně jako Faulerové Anna cíleně nevypráví životní příběh, ale pokradmu trousí informace burcující čtenářovu aktivitu. Zároveň hraje v obou textech zásadní roli z paměti vytěsněný (zlo)čin, o němž si nemůžeme být jisti, zda a jak se odehrál. Zatímco u Anny z Do tmy jsme svědky čím dál většího fyzického i psychického chátrání, Anna z Lapačů prachu už svou destrukci takřka dokonala a nyní předkládá nepřiznaný pokus o znovuobjevení pravdivé varianty sebe sama. Přidejme teď do rovnice třetí Annu, hrdinku povídkového souboru Marka Šindelky. Formálně se jedná o naprosto odlišný typ textu, povídky v knize Mapa Anny jsou drobné studie samoty ve světě plném komunikačních prostorů zabydlených lidmi. Každá z mnoha postav obývajících Šindelkův fikční svět má svou variantu Anny. A zde přichází srovnání – také u Anny z Lapačů prachu se nabízí nespočet variant jejího života, ale na jejich konstruování si vystačí sama.

Vypravěč „opírající se zadkem o kapotu auta“

Zatímco první věta knihy popisuje hrdinčin prožitek ve třetí osobě, hned ve větě druhé přebírá iniciativu ona sama, čímž nastoluje jakýsi souboj vypravěčů. Vzájemné skákání do řeči se místy přetavuje v dialog a do textu se tak dostává jednak dynamizující, jednak zpochybňující prvek. Nutno ovšem podotknout, že hrdinka vypravěče výrazně upozaďuje. A tak v rámci literární hry vypravěč, jemuž bylo odebráno vyprávěcí právo, získává obrysy postavy. Zhmotňuje se v Annině prostoru, stojí v rohu kuchyně, zakládá si dlaně do podpaží, opírá se zadkem o kapotu auta. Annu oslovuje, nebo se jí dokonce vysmívá, možná na oplátku za to, že mu vzala slovo. Vypravěč se tak stává personifikovaným protivníkem v souboji s klasickým vyprávěním, to znamená někým, kdo ve fikčním světě tradičně vládne mocí zorganizovat chaos: „Našel si mě, protože si myslel, že když bude můj život vyprávět on, bude se zdát, že ten život není úplně na hovno.“ (s. 46) Anna však už čtenáři nepřizná, že potřebuje přepsat vlastní paměť, a proto si nemůže dovolit nechat vševědoucího mluvit.

Lež jako způsob přepsání vlastní paměti

Jakkoliv jsou půtky mezi Annou a vypravěčem literárně plodné a osvěžující, oslabený vypravěč nemá sílu posunout vyprávění a Anna není ochotná to udělat. Cíleně mate, převrací dřívější tvrzení naruby a čtenář musí příčiny jejího sebedestruktivního chování postupně rekonstruovat ze zmínek roztroušených po textu. Prvek vyvolávající nějakou akci přichází v podobě postavy Viktora Kaviho, muže, s nímž z neznámých důvodů navázala kontakt Annina sestra Dana. Snad ze zvědavosti, snad z potřeby ochránit teritorium pohřbených vzpomínek se Anna s Kavim opakovaně setkává. Skrze jejich slovní přestřelky, odsekávané, rychle plynoucí dialogy bez uvozovacích vět, se stupňuje napětí a odhalují se lži, jimiž Anna cíleně opřádá vlastní existenci. Protože jak sama říká: „Už to ani jinak neumím. Vždyť já už ani nevím, co jsem (…). Radši jsem to zapomněla.“ (s. 213) A jakkoliv nakonec sebere odvahu čelit té jedné jediné variantě, stále je tu vypravěč, který si v poslední kapitole bere zpátky slovo, aby čtenáři připomněl, že nic není jisté.

Autorka v průběhu textu rafinovaně buduje napětí směřující k závěrečnému odhalení a kniha je čtenářsky poutavá, ať už ji čtete jako literární hru, příběh s tajemstvím, nebo psychologickou studii o překonávání traumatu. Vzhledem k množství možných výkladů Lapači prachu vyžadují čtenářskou aktivitu, a co je těžší, také rezignaci na jedinou „pravdu“. Pokud však čtenář zažene možné zklamání z nejednoznačného konce a přistoupí na pravidla hry, bude dozajista odměněn.