Uprchlická krize očima radikálního optimisty
Hamid, Mohsin: Exit West

Uprchlická krize očima radikálního optimisty

Román Exit West, který se loni dostal do užšího výběru Man Booker Prize, rozvíjí nanejvýš aktuální téma: migrační krizi. V alternativní současnosti či blízké budoucnosti se chaoticky přesouvají miliony lidí, zpravidla z chudších zemí do těch bohatších. Děje se tak pomocí nepředvídatelně umístěných dveří spojujících náhodná místa na celém světě. Magický prvek ovšem není východiskem pro orientálně rozkošatělou spleť příběhů, nýbrž pro autorův dosud formálně nejuměřenější román.

Ocitáme se v blíže nespecifikovaném městě v jakési muslimské zemi, v době odpovídající přítomnosti – alespoň soudě dle stadia vývoje smartphonů. Na ekonomickém kurzu se seznamují dva mladí lidé, Saíd a Nadia. Zatímco se mezi nezávislou dívkou a tradičněji založeným mladíkem rodí milostný vztah, v zemi eskaluje ozbrojený konflikt mezi vládou a militanty a město začne rychle pohlcovat všudypřítomné násilí a bída. Když se úmrtí a popravy příbuzných a známých stanou každodenní skutečností a záhadné dveře, zprvu považované za pouhou fámu, se ukazují jako relativně nejbezpečnější cesta pryč, Saíd a Nadia už nemohou s útěkem déle otálet. Tak začíná jejich pouť napříč kontinenty, plná strachu, naděje a všednodenních starostí. Oba mladí lidé mají poměrně výhodnou pozici v tom, že jsou vzdělaní, práceschopní, umějí dobře anglicky. Přesto spolu s miliony dalších zažívají hlad, pocit bezmoci a stesk – ale také se setkají s nezištnou pomocí nebo zjistí, že i v provizorních podmínkách lze vybudovat jakýs takýs domov a prožívat drobné radosti. Soužití migrantů a usedlíků se neobejde bez excesů na obou stranách, náznaků radikalizace a rasismu. Ovšem i takové vyhnanství je lepší než zůstat ve válčícím městě a čekat na stále pravděpodobnější smrt, zvlášť když existuje vyhlídka na lepší život nebo alespoň na to, že se otevřou další dveře.

Mohsin Hamid – původem Pákistánec, který strávil léta v USA a Velké Británii a který sám sebe v rozhovoru pro Guardian označil za radikálního optimistu – říká, že jeho ne zrovna radostná, ale nikoli beznadějná vidina migrační krize vychází z akutní potřeby představit si budoucnost, v níž by bylo přijatelné žít. Místo totální apokalypsy lze vidět svět proměněný, stižený těžkými zkouškami, ale stále skýtající možnost normálního života, na nějž bude možné vzpomínat ne-li výhradně v dobrém, pak alespoň beze studu. V tomto ohledu není až tak důležité, jakým způsobem se migranti dostávají z domoviny do cizí země a zda či podle jakých kritérií je má cílová země přijímat; magické dveře jsou jen prostředkem akcelerujícím nevyhnutelné proudění běženců. Hamid vnímá migraci jako přírodní jev: tak jako putuje vzduch z oblasti tlakové výše do oblasti tlakové níže, přesouvají se od nepaměti živé bytosti včetně lidí do míst alespoň zdánlivě vhodnějších k životu. Stejně tak nám vypravěč neprozradí, proč přesně se v Saídově a Nadiině městě (jehož volnou předlohou byl autorův rodný Láhaur) vůbec válčí. Podstatné je, co vystěhovalci prožívají před cestou a po ní. Hamid v knize velmi dobře vystihuje dilema migrantů, rozpolcených mezi domovinou a touhou ji opustit; touhou natolik silnou, že jsou ochotni podstoupit velké oběti a v přeneseném smyslu zabít to, co nechávají za sebou – v Saídově případě je to starý otec a v případě Nadii těžce vydobytý nezávislý život.

Oproti předchozím dílům Mohsina Hamida je Exit West formálně prostší; tentokrát není děj orámován jiným příběhem jako v autorově prvotině Moth Smoke (2000) ani se tu neexperimentuje s vypravěčskou formou jako v jeho následujících románech The Reluctant Fundamentalist (užší nominace na Man Booker Prize 2007) a Jak nechutně zbohatnout v rozvojové Asii (How to Get Filthy Rich in Rising Asia, 2013; česky 2014, přel. Markéta Musilová). Relativně věcné až úsporné vyprávění je snad méně strhující než autorův pestřejší styl v dřívějších dílech, ale tím spíš vynikne přesnost a vnímavost jeho pozorování. Je-li Exit West především román o migraci, neméně silný je jako příběh jednoho vztahu, jehož protagonisty společná uprchlická odysea zvláštním způsobem poutá i rozděluje: „Pokaždé když se pár lidí přesune, začnou, je-li jejich pozornost stále upřena na druhého, sebe navzájem vidět jiným pohledem, neboť osobnosti nejsou jedna neměnná barva, třeba bílá nebo modrá, ale spíš osvětlená plátna, a odstíny, které odrážíme, velmi závisí na tom, co je kolem nás. Tak to bylo i se Saídem a Nadiou, zjistili, že na tomhle novém místě se v očích toho druhého změnili.“ Text se dotýká dalších témat přímo či nepřímo spojených s migrací: například v miniaturním příběhu ženy, která celý život prožila na jednom místě, a přesto se pro ni ve stáří stává rodný kraj cizím světem. Často se zmiňují mobilní telefony jakožto jedno z mála pojítek k rodině, přátelům a vůbec známému světu a také jako zdroj životně důležitých informací. Není tedy divu, že zdánlivě povrchní potřeba nabít si někde mobil se na žebříčku priorit nachází nedaleko za zajištěním přístřeší a potravin.

Hamidův nejnovější román se přes odlišné formální prostředky vyznačuje stejnou citlivostí a aktuálností jako jeho předchozí tvorba. Nepředstírá, že nabízí řešení migrační krize: jen předkládá věrohodnou vizi světa v krizi, který podobně jako rodné město Saída a Nadii po skončení války „nebyl rájem, ale nebyl peklem“ – což je možná nejužitečnější úkol, jaký na sebe může beletrie vzít.

 

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Hamish Hamilton, London, 2017, 229 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

80%